nLydia  - 

Blog pro zajištěné

Ráda si s fotografiemi hraju.
Nečekejte čistou fotografii,
ale s píše zajímavou.
Zonerama

Trabant  - 

Toulky knihou

Rozcestník


Leo K  - 

O mně
V Krkonoších mám přítele, dřevaře.
Fotografuje obyčejným kompaktem
Podívejte se
Zaujal mě program Apophysis
a tak si s jeho pomocí maluju.

Něco je tady
A většina tady

Vzpomínka
na PhDr. Milana Valacha Ph.D.
Z jeho projevu
Takové moje
komentáře
Ozvěny


"Pane Kolda," řekl pan Pacovský strážmistrovi Koldovi, "já mám něco pro vás." Pan Pacovský býval totiž za Rakouska policajtem, dokonce u jízdní stráže; ale po válce se nějak nemohl vpravit do nových poměrů, šel do penze, ohlédl se drobet po světě a konečně si najal hostinec Na vyhlídce; je to sic trochu samota, ale dnes to začínají mít lidé rádi, tyhle výlety, vyhlídky, koupání v rybníce a takové ty věci. "Pane Kolda," řekl tedy pan Pacovský, "já do toho nevidím. Já tam mám jednoho hosta, už čtrnáct dní, nějaký Roedl to je. Copak o to, on platí slušně, nechlastá ani nehraje, ale... Víte co," vyhrkl pan Pacovský, "přijďte se někdy na něj podívat." "Co s ním je?" ptal se pan Kolda. "To je právě to," pravil pan Pacovský pohoršeně, "já nevím. Nic vám na něm není zvláštního, ale - jakpak bych vám to řekl? Mně se ten člověk nelíbí. No." "Roedl, Roedl," přemýšlel strážmistr Kolda. "To jméno mně nic neříká. Čím je?" "Já nevím," řekl pan Pacovský. "Říká, že je bankovní úředník; ale já vám z něho nemůžu dostat, od které banky je. Mně se to nelíbí. Je to sic takový zdvořilý človíček, ale... A poštu taky žádnou nedostává. Já mám dojem, jako by se vyhýbal lidem. A to se mně nelíbí." "Jak to," mínil strážmistr Kolda, "že se vyhýbá lidem?" "On se ani nevyhýbá," pravil pan Pacovský nejistě, "ale... prosím vás, kdopak bude v září na venkově? A když se před hospodou zastaví auto, tak on se vám sebere třeba od jídla a jde do svého pokoje. Teda tak je to. Já vám říkám, mně se ten Roedl nechce líbit." Pan Kolda chvíli přemýšlel. "Tak víte co, pane Pacovský," pronesl moudře, "řekněte mu třeba, že na podzim hospodu zavíráte. Ať si jde do Prahy nebo na jiný okres, že jo! Načpak bysme ho tu měli zrovna my? A je to." Den nato, v neděli, se vracel mladý četník Hurych, řečený Márinka neboli Panenka, z pochůzky; cestou ho napadlo, stavím se v hospodě, a zamířil rovnou od lesa k dvorku hospody Na vyhlídce. Když už byl v zadním vchodu, zastavil se, aby si profoukl lulku. Vtom slyšel, jak řinklo okno v prvním patře do dvora a něco za ním žuchlo na zem. Panenka vyběhl na dvorek a chytil za rameno člověka, který si tak zničehonic vyskočil z okna. "Pane," řekl káravě, "co to děláte?" Muž, kterého držel za rameno, byl bledý a bezvýrazný. "Proč bych neskákal?" ozval se chabě. "Já tady totiž bydlím." Četník Panenka uvažoval krátce o situaci. "To je možné," řekl, "ale mně se nelíbí, že skáčete z okna." "Já jsem nevěděl, že to je zakázané," omlouval se bezvýrazný muž. "Zeptejte se pana Pacovského, že tu bydlím. Já jsem totiž Roedl." "To je možné," pravil četník Panenka. "Tak mně ukažte své papíry." "Papíry?" děl pan Roedl nejistě. "Já totiž nemám s sebou žádné papíry. Já si o ně dopíšu." "My už si o ně dopíšeme sami," řekl Panenka ochotně. "Pojďte se mnou, pane Roedl." "Kam?" bránil se pan Roedl, popelavý v tváři. "Jakým právem... jakým právem mě chcete sebrat?" "Protože se mně nelíbíte, pane Roedl," prohlásil Panenka. "Nedělejte žádné řeči a pojďte." Na četnické stanici seděl pan strážmistr Kolda v papučích, kouřil dlouhou fajfku a četl úřední noviny. Když uviděl Panenku s panem Roedlem, spustil veliký křik: "Ale ježíšmarjá, Márinko, co mně to děláte? Copak nemám mít pokoj ani v neděli? Proč mně sem zrovna v neděli vodíte lidi?" "Pane strážmistře;" hlásil Panenka, "mně se ten člověk nelíbí. Když mě viděl jít do hospody, skočil oknem na dvorek a chtěl se ztratit do lesa. A papíry taky nemá. Tak jsem ho sebral. Je to nějaký Roedl." "Aha," řekl pan Kolda se zájmem. "Pan Roedl. Tak už vás tu máme, pane Roedl." "Vy mne přece nemůžete zatknout," pravil znepokojeně pan Roedl. "To nemůžeme," souhlasil pan Kolda. "Ale můžeme vás zadržet, že jo! Márinko, skočte do té hospody, prohledejte pokoj pana Roedla a nechte sem donést jeho věci. Sedněte si, pane Roedl." "Já... Já odpírám jakoukoliv výpověď," koktal pan Roedl rozčileně. "Já si budu stěžovat... já protestuji -" "Ježíšmarjá, pane Roedl," vzdychl pan Kolda, "vy se mně nelíbíte! Já se s vámi nebudu tahat. Sedněte si tamhle a držte hubu." Načež se chopil novin a četl dále. "Koukněte se, pane Roedl," řekl po chvíli, "ono vám je vidět na vočích, že to s vámi není v pořádku. Já bych na vašem místě řekl všecko, a budete mít pokoj. Ale když nechcete, tak je taky dobře." Pan Roedl seděl bledý a zrosený potem; pan Kolda ho pozoroval, frkaje odporem, a pak šel přerovnávat houby, které sušil nad kamny "Helejte, pane Roedl," začal zase po nějaké době, "tak my budeme zjišťovat vaši identitu; a vy zatím budete sedět u soudu a nikdo s vámi nebude mluvit. Člověče, nebuďte protivný!" Pan Roedl setrval v zarytém mlčení a pan Kolda, znechuceně bruče, si čistil dýmku. "No jo," řekl, "tak se podívejte: ono to může trvat třeba měsíc, než vás zjistíme; ale ten měsíc, pane Roedl, vám pak nezapočítají do trestu. Dyť je to škoda, takhle ztratit měsíc trestu!" "A když se přiznám," řekl pan Roedl váhavě, "tak..." "Tak se na vás uvalí vyšetřovací vazba, že jo," vykládal pan Kolda, "a ta se vám započítá. Dělejte si, co chcete. Vy se mně nelíbíte, já budu rád, až si vás odvezou ke krajskému. Teda tak je to, pane Roedl." Pan Roedl vzdychl; v jeho těkavých očích byl žalostný a skoro uštvaný výraz. "Proč," vydralo se z něho, "proč mně každý říká, že se mu nelíbím?" "Protože máte strach," děl rozšafně pan Kolda. "Vy něco skrejváte, pane Roedl, a to nemá nikdo rád. Pročpak se nikomu nepodíváte do očí? Vy nemáte pokoj. To je to, pane Roedl." "Rosner," opravil bledý člověk stísněně. Pan Kolda se zamyslil. "Rosner, Rosner, počkejte, který Rosner? To mně zní nějak povědomě." "No přece Rosner Ferdinand," vyhrkl člověk. "Rosner Ferdinand," opakoval pan Kolda, "to už mně něco říká. Rosner Ferdinand..." "Depozitní banka ve Vídni!" pomáhal bledý muž. "Aha!" zvolal radostně pan Kolda. "Zpronevěra. Už to mám. No jo, Rosner! Člověče drahá, vždyť na vás máme už tři roky zatykač! Tak vy jste Rosner," opakoval potěšeně. "Ale proč jste to hned neřekl? Koukejte, já bych vám byl málem ukázal dveře, a vy jste Rosner! Márinko," hlaholil na vstupujícího četníka Hurycha, "vždyť je to Rosner, defraudant!" "Totiž," trhl sebou Rosner trochu bolestně. "Ale Rosnere," chlácholil ho pan Kolda, "na to si zvyknete. Buďte rád, že už to je venku. Proboha vás prosím, člověče zlatá, kde jste se po ty tři roky schovával?" "Schovával;" řekl Rosner hořce. "Buďto ve spacím voze, nebo v těch nejdražších hotelech. Tam se člověka neptají, kdo je a odkud je." "A jejej," pravil pan Kolda soucitně, "to jste s tím měl náramnou režii, že jo!" "To si myslím," ulevoval si Rosner. "Ale copak jsem mohl jít do nějaké hospody, kam přijdou poldové na šťáru? Pane, já musel pořád žít nad své poměry! Nikde jsem nebyl dýl než tři noci, až tady - a tady jste mne čapli." "No jo," těšil ho pan Kolda. "Ale to už vám docházely prachy, viďte, Rosnere? To už byl stejně konec." "Byl," souhlasil Rosner. "Ale já vám povím, že už bych to byl dýl ani nevydržel. Jezus, vždyť já jsem si po ty tři roky s nikým od srdce nepromluvil, až tady! Vždyť já jsem se nemohl ani najíst! Jak se na mne někdo podíval, už jsem se hleděl ztratit... Každý si mne tak prohlížel," stěžoval si Rosner, "každý mně připadal, jako by byl od policie. Považte si, i pan Pacovský." "Z toho si nic nedělejte," pravil pan Kolda. "Pan Pacovský je totiž bejvalej od policie." "Tak vidíte," bručel Rosner; "pak má být našinec někde za větrem! Proč si mě tak každý prohlížel? Copak vypadám jako, nějaký zločinec?" Pan Kolda ho pozorně přezkoumal. "Já vám něco řeknu, Rosnere," řekl, "teď už ne; teď už vypadáte jako docela obyčejný člověk. Ale předtím jste se mně, holenku, nelíbil; já nevím, co tak na vás neštymovalo... No," rozhodl, "Márinka vás odvede k soudu. Ještě není šest hodin, tak to vám započítají dnešek do vazby. Kdyby nebyla neděle, tak bych vás tam odvedl sám, abyste viděl, že - hm, že už proti vám nic nemám. To dělala jen ta cizota, Rosnere; ale teď je to v pořádku. Márinko, zatkněte ho!" "Víte, Márinko," pravil toho večera pan Kolda, "já vám řeknu, mně se ten Rosner dost líbil. Docela milý člověk, že jo! Já myslím, že mu nedají víc než rok." "Já jsem se přimluvil," řekl četník Panenka zardívaje se, "aby mu dali dvě deky. On není zvyklý spát na kavalci..." "To je dobře," mínil pan Kolda. "A já řeknu dozorci, aby s ním sem tam promluvil. Aby ten Rosner teda viděl, že zas je mezi lidma."
Karel Čapek: Muž, který se nelíbil

Ta povídka má svůj půvab i po dlouhých osmdesátičtyřech letech, které uplynuly od jejího vzniku. Ale k nespornému Čapkovu mistrovství se za posledních 23 let přidalo ještě něco navíc. Něco, s čím ani Čapek nepočítal. Nostalgie po časech, kdy člověk vlastnící majetek, jehož původ nesnesl přísnější morální hledisko, si připadal jako vystavený. Kdy takový majetek byl břemenem - Jezus, vždyť já jsem si po ty tři roky s nikým od srdce nepromluvil... Dnes by byly břemenem případné hlasy svědomí. Ale jak pravil klasik (hádejte kdo), morálka není ekonomická kategorie. Jak bláhoví byli komunisté se svým heslem: Proletáři všech zemí spojte se! Ba ne. Spojila se úplně jiná klasa. Dokonce má svůj klub. Už na logu je vidět charakter přinejmenším části jeho členů. To logo je totiž typografický průšvih. Přezdobená iniciálka (iniciálka uvozuje nejméně odstavec, nikdy však řádek), tři druhy písma (to nejde vysvětlit jinak, než "My na to máme!") a k jednobarevné grafice zcela neorganicky barevný doplněk. Nemusíme nic umět, nemusíme nic vědět, hlavně že na to máme. Pravda. Členství v klubu je za pakatel 35000 Kč ročně. Za to má v klubové restauraci 20% slevu a má nárok využívat uzavřené a střežené parkovací místo v areálu sídla Golem Clubu. Nemusí tak stát na chodníku a krýt se značkou invalidy. A ti proletáři? Zmizeli! Většina z bývalých proletářů prodávají to jediné, co mají - tedy svou práci. Téměř zadarmo a do úpadu. Rezignovali na to, co jim vybojovali dědové. Osmihodinovou pracovní dobu. Ale sní si svůj "americký sen." Že jsou příslušníky "střední třídy." Jejich dřívější největší zbraň - jednota - je ta tam. Jeden se rozčiluje nad Zemanem, druhý strhává Schwarzenberga. Národ dostal hračku. Má pravdu Putna nebo Zeman? Ewa Farna vystrčila na diváky zadek a Simona Krainová vytáhla rodinku na piknik. Generální ředitel ČT Dvořák si OBJEDNAL u katolické církve mši za sdělovací prostředky. Ta moc, jíž jsme podle ústavy zdrojem, je úskočná a rafinovaná. Když Ondřej Slačálek napíše esej Vraťte nám stát - „Vraťte nám stát“ by bylo adekvátní křičet především na bohaté podnikatele, kteří mnoha různými způsoby podvazují jeho příjmy. Tak dlouho nahrazovali slovo „občan“ slovem „daňový poplatník“, až navodili představu státu jako jakési akciovky, v níž chudí nemají stejný hlas jako bohatí (a podle některých pravicových extremistů, jako je třeba bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek či profesor Stanislav Komárek, by neměli mít ani volební právo). Tak dlouho nás vydírali hrozbami, že v případě posílení nebo i zachování daňové progrese půjdou danit jinam, až si vymohli neoliberální daňovou utopii v podobě „rovné daně“. A výsledek? Třináct z dvaceti nejbohatších českých podnikatelů daní své zisky jinde než v ČR, zpravidla v Nizozemí nebo na Maltě. Jestliže ti samí lidé, kteří do dna využívají veřejné statky (vzdělání vlastní i svých zaměstnanců, infrastruktura, často politická podpora a někdy i za babku zprivatizovaný státní majetek) za ně zároveň neplatí, nelze se divit, že „nejsou zdroje“. Na tyto lidi je bezpochyby třeba křičet „vraťte nám stát“. Většina bývalých proletářů - dnes třída služeb (nemělo by se říkat - služebníci?) - nevěří. Každý je přece odpovědný sám za sebe! Nevidějí a někteří ani vidět nechtějí, že tenhle způsob individualizace, toho rozdělení, je ta nejúčinější zbraň mocenské elity. Té elity, která sice nic neumí, ale má majetek a potažmo má moc. Jenom velmi těžce si představuji, jak by K. Čapek psal tuhle povídku dnes.