Jste na stránce„na přeskáčku“
Je toho málo. Já si ale na víc netroufám.
Chtěl bych dokázat, že strach z matematiky má stejné kořeny jako strach ze skřítků, netopýrů a jiných temných strašidel.
Také něco málo z moderní historie, která je věcí mého zájmu. Nedělam si však nárok na úplnost
leoblok obsahuje osobní názory autora
 |
Mnichovská dohoda |  |
Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckých území, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba proto učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení.
Mnichov 29.září 1938
Vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království a francouzská vláda se připojily k této dohodě s tím, že stojí za návrhem obsaženým v par. 6 anglo-francouzských návrhů z 19.září, týkajícím se mezinárodní záruky nových hranic československého státu proti nevyprovokovanému útoku.
Jakmile bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu, dají Německo a Itálie Československu záruku ze své strany.
Mnichov 29.září 1938
Čtyři přítomné hlavy vlád se shodují v tom, že mezinárodní výbor předvídaný dnešní dohodou bude složen ze státního sekretáře německého ministerstva zahraničí, z anglického, francouzského a italského velvyslance, akreditovaných v Berlíně, a z jednoho zástupce jmenovaného československou vládou.
Mnichov 29.září 1938
Všechny otázky vyplývající z postoupení území podléhají příslušnosti mezinárodního výboru.
Mnichov 29.září 1938
Hlavy vlád čtyř mocností prohlašují, že nebude-li do tří měsíců problém polských a maďarských menšin v Československu vyřešen mezi zainteresovanými vládami cestou dohody, stane se tento problém předmětem dalšího jednání hlav vlád čtyř mocností, které jsou zde přítomny.
Mnichov 29.září 1938
|
Zřízení protektorátu Böhmen und Mähren - Čechy a Morava | |
Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-německé země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojení do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru - jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumné soužití národních skupin, v němž svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.
Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolu- postižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.
Naplněn vážným přáním přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistit národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:
Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava používá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře.
Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.
Protektorát náleží k celnímu území Německé říše a podléhá její celní výsosti.
Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.
Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu.
V Praze dne 16.března 1939
|
Projev Reinharda Heydricha z 2. října 1941 | |
Soudruzi*, pánové!
Z rozkazu vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha.
Těší mne, že již dnes po třech dnech, mám příležitost pozdravit vás, spolupracovníky protektorátního štábu protektorátní vlády, úřednický sektor, především též představitele svrchovanosti strany v tomto bojovém sektoru - samozřejmě kromě svých užších spolupracovníků ve funkci náčelníka bezpečnostní policie a SD - také vás, páni vrchní zemští radové, kteří jste venku nositeli správy a - jak doufám - bojových úkolů na poli správy.
Vůdcova směrnice, kterou jsem obdržel pro tento úkol, jejž považuji za omezený jak časově, tak i v jiném směru, tato vůdcova směrnice zní: Mám v tomto prostoru jednoznačně a se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde na jedné straně požívá Němec ochrany a hraje vůdčí úlohu - má ji hrát, jak mu přísluší - ale že má i tomuto právu odpovídající povinnost chovat se a jednat jako Němec.
V politickém směru znamená to, co mi řekl vůdce, uznání linie, kterou zde až dosud udával z politického hlediska státní tajemník Frank. Znamená to současně samozřejmý, lidský, reálný a přátelský předpoklad pro spolupráci mezi kamarádem Frankem a mnou.
Ještě krátce úvodem, pánové! Vy ve mně vidíte všeobecně náčelníka bezpečnostní policie a SD. Vidíte ve mně - v každém případě jsem si zvykl, že tomu tak je - muže exekutivy, jenž hledí podle možností vyřešit všechno jen exekutivně. Tento názor je chybný a falešný a já bych chtěl, dříve než vám řeknu něco o problémech tohoto prostoru, aby bylo i zde, jako často už jinde, jednoznačně jasno o pojetí, podle něhož se chápu svých úkolů jako náčelník bezpečnostní policie, jako SSman a spolupracovník říšského vůdce SS, jako nacionální socialista.
SS (SD a bezpečnostní policie jsou součástí SS) jsou úderným oddílem strany ve všech otázkách zajišťování nacionálně socialistické ideje. Být úderným oddílem znamená být vždy před masou, být zvlášť dobře vyzbrojen, být schopný nasazení a rozumět boji. Úderný oddíl však také nedělá nic, co by se dálo bez vůle a bez plánu celého vedení. Předpokladem úkolu zajistit ideu však není a nemůže být jen snaha vidět věci pouze po vnější, výkonné stránce a plnit úkoly a rozkazy, ale je třeba vniknout hlouběji do problémů, vmyslet se do nich a jednat se znalostí věcí, nedívat se na ně jen povrchně, ale hluboce se jimi obírat a pochopit je. Tak jednáme jako výkonné orgány, jsouce si vědomi poslání vůdce i říše, onoho poslání, jež vede přes velkoněmeckou říši k říši velkogermánské. Vůdce mi při odchodu řekl: Mějte na na paměti, že vždy tam, kde vidím, že je ohrožena říše, vyberu jednoho velitele SS a vyšlu ho z pověření říše, aby zachoval jednotu říše. Můžete si tak z těchto vůdcových slov odvodit celkové poslaní SS, a tím i mé zvláštní poslání zde. Říkám předem: Nemám v úmyslu lpět nyní na svém místě na jednom úkolu proto, že je pěkný a souvisí s ním reprezentace, nýbrž chápu svůj úkol zde jako bojový úkol, který mám splnit v zastoupení jiného, abych mohl, až jej splním, ohlásit vůdci: "Můj vůdče, splnil jsem jej. Nyní se mohu opět věnovat svému hlavnímu poslání." Neznám však dosud dobu, jež je mi vymezena; budou-li to týdny či měsíce, to závisí na vyřešení, na problémech tohoto úkolu, to závisí na rozkazu vůdce.
Hovořil jsem o úkolech SS jako celku. Mohl bych to shrnout do hesla: "Nepřítel všech nepřátel a ochránce všeho německého", a to má platit zejména pro tento prostor. Úkol "nepřítel všech nepřátel" obsahuje hlavní směrnici pro naše policejní a zajišťovací úkoly, nejen v užším, ale i v širším smyslu slova. Nevidím v tom jen úkol zatýkat a předávat k odsouzení a dohlížet, ale chápu to jako systematické zkoumání nepřátelských vlivů, ale i vlastních chyb v jednotlivých oblastech života.
Druhá stránka tohoto úkolu, "ochránce všeho německého", má své zdůvodnění ve vnější formulaci skutečnosti, že vůdce ustanovil říšského vůdce SS říšským komisařem pro upevnění němectví. A když jsem nyní převzal tento úkol zde, v protektorátu, jsou oba pilíře koneckonců též základy mé náplně úkolů: odrazit a potlačit vše nepřátelské a zajistit, avšak i plánovat pro budoucnost, všechny věci, které jsou dobré pro němectví a nutné pro budoucnost.
Nechte mne nyní trochu se rozmáchnout, abych právě celkové problémy také tohoto prostoru postavil do všeobecné souvislosti, abychom nebyli jako klapkami na očích omezeni jen protektorátními hranicemi.
Předpokladem pro válku, pro splnění této války, pro obsazení nutných prostorů a pro formování a utváření velkoněmecké a velkogermánské říše bylo vnitropolitické zabezpečení říše. Z toho především vyplývá a zde také začal původní vývoj úkolů SS a policie - kromě toho bylo naším úkolem plánovat podle osobních příkazů a směrnic vůdce v tehdejší cizině výzkumnou a průzkumnou metodou všechno to, co se během vývoje mohlo stát předpokladem pro mnohé politické ale i vojenské úspěchy a události. K tomu pak přistupovala následkem politického vývoje v evropském prostoru nutnost a úkol zaměřit se na návrat Němců, řídit návrat občanů německé národnosti z prostorů, které jsou dnes na východě obsazeny našimi jednotkami, těch občanů německé národnosti, kterým by se určitě stalo totéž, co se dnes děje občanům německé národnosti na Volze, kdyby vůdce nebyl rozkázal a dosáhl nanejvýš naléhavého převedení tohoto půl miliónu občanů německé národnosti. A teď k samotné válce.
Musí nám být jasno, že všechny události posledních let, všechny vojenské a politické otázky, mají úžasnou organickou souvislost. Musíme mít také jasno v tom, že předpoklady této války a její následky vyžadují - při naprosto tvrdém vedení této války do konce - aby se zachovala a dále vytvářela tato říše a aby byla dovedena k velikosti. Neboť všechny politické mezihry, ať diplomatické, zahraničně politické či jiné povahy, byly jen přípravnou prací velkých, jasných věcí, totiž těch, že nepřátelé říše, vedeni židy a svobodnými zednáři, si koneckonců kladli za cíl, že toto Německo, snažící se o vzestup svým vnitřním ideovým vedením nacionálního socialismu, že toto Německo je nebezpečím pro světové plány židovstva celého světa. Že proto bylo uděláno vše, aby se Německo stalo malým a aby je zničili. To proto, že poznali, že v dějinách Německé říše vždy, když už Žid věří, že nás má na zemi, povstal odněkud z německého prostoru, z německých lidí, někdo, jenž dal dohromady Němce neslýchanou ideovou silou a svou osobností, stmelil je v jednotu a potom je vedl k velikosti a překonání nebezpečí a viděl, že jen tehdy mohl být německý vývoj rušen a brzděn, jestliže mohla přijít rána dýkou z německého prostoru.
Nyní jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru, což je vojenským předpokladem pro další vedení války a její vítězné ukončení. Musíme si říci jasně, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením, přičemž je lhostejno, jaká bude forma kontaktu těchto prostorů s námi. To však znamená, že budoucnost říše závisí na ukončení války, na schopnosti říše a na schopnosti lidí této říše získané prostory udržet, ovládnout a případně s říší spojit. Závisí tedy na způsobu, jak jsme schopni s lidmi zacházet, vést je a spojit s námi. Musíme zde vlastně rozlišovat velké skupiny, jednu skupinu tvoří prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve, a proto jsou vlastně našeho charakteru. To jsou ti, kteří špatným politickým vedením a vlivem židovstva jsou nějak pokřivení, kteří teprve pomalu musí být dovedeni k základním prvkům současného myšlení. Jak to vidím, jsou to tyto prostory: Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko. Jsou to ty prostory, jež jsou osídleny Germány a které nějakým způsobem, a musíme si zde udělat jasno, zda v konfederaci, jako župa či nějak jinak, budou patřit k nám. Je jasné, že musíme nalézt vůči těmto lidem docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským či podobným národům. Germána se musíme chopit tvrdě, spravedlivě, ale musíme je vést lidsky, podobně jako vedeme náš národ, jestliže ho chceme udržet natrvalo v říši a chceme-li, aby s ní splynul.
Druhou skupinou jsou východní prostory, jež jsou zčásti osídleny Slovany, to jsou prostory, kde je třeba vědět, že dobrota bude chápána jako slabost, to jsou prostory, kde sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává. To jsou tedy prostory, které máme nyní na východě vést a udržet. Jsou to prostory, kde musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji bude sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci. Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie, pak bychom je rozdělili příčnými valy, tuto půdu bychom postupně pro sebe získávali tím, že na okraji vlastního Německa, jež je osídleno německou krví, se pomalu bude vysouvat vždy jeden německý val za druhým, abychom tak postupovali s německým osidlováním na východ prostřednictvím německých lidí, kteří jsou německé krve. Z tohoto hlediska je třeba vidět všechny úkoly na východě, které tam musíme splnit. První val, o protektorátním území budu mluvit až potom, tvoří na východě obě provincie Gdaňsk - západní Prusko a župa Warta, které spolu s východním Pruskem a slezskými částmi ještě asi před rokem byly vcelku plně osídleny téměř 8 milióny Poláků; to jsou prostory, které se nyní musí osidlovat zcela systematicky Němci, aby se polský živel kousek po kousku, krok za krokem vytlačil. Jsou to prostory, jež musí být jednou celé osídleny jen Němci, přičemž musíme uvážit, které pokrevní části Lotyšů, Estonců a Litevců jsou schopny regermanizace či germanizace. Rasově nejlepší živly jsou Estonci, na nichž jsou patrny švédské vlivy, pak přicházejí Lotyši a nejhorší jsou Litevci.
Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí zcela pozvolna osídlit Němci a z které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít především pod německým velením jako velká surovinová a vyživovací základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících, vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice. Taková inteligence by se pod slabým vedením mohla po létech opět chtít odpoutat. Vcelku vzato platí tedy zde v prostorech na východě starý kolonizační princip, jenž však v protikladu k dřívější kolonizaci řádových rytířů a baltských baronů sleduje tu myšlenku, že jejími nositeli jsme my, naše krev, a že se na východě probouzí stará idea, idea řádových rytířů, jako stupeň k opanování prostoru, který nemůžeme úplně osídlit. A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to jejich prostor. Zde jde pouze o jedno, a to že si nejdříve připomeneme, co je životně důležité a přednostní, jaké má tento prostor historické základy, že se dohodneme, co tu vlastně jednou uděláme. Z čeho vyrostl tento prostor. Odkud jsou lidé, kam patří atd.
Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců - jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli - bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, "citadelou Evropy". To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to podíváte pozorněji, bude vám beze sporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba - ať už líčím kteroukoli etapu němectví - ať už je to třeba Marbod [Marobud] z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném a osudovém boji proti bolševismu.
Pánové! To vše jsou věci, které mají zcela jasný logický sled týchž myšlenek a událostí, to jsou stejné rány dýkou z tohoto prostoru.
Avšak stejně tomu bylo i opačně, vždy když vedení říše poznalo, že tento prostor je rozhodující, že Čechy a Morava mají zároveň účast, osudový, rozhodující podíl na pozitivním plánování dějin. Známe jména, která zasáhla do kolonizace východu. Ať je to král Otokar, který nakonec při kolonizaci východu dospěl jako úderný oddíl proti východu až ke Královci a toto město založil, ať je to doba Karla IV. nebo boje Bedřicha Velikého, bitva u Hradce Králové nebo i dnes nekonečná, dějinná a osudově rozhodná vůdcovská síla Adolfa Hitlera, jenž teď ve dvou etapách definitivně získává tento prostor, když z něho, z nepřátelské základny, dělá pevnost a základ pro naše nasazení a naše boje proti bolševickému nepříteli.
A teď k současné situaci. Řekl jsem, že dnes rozhodně vývoj spěje k nové ráně dýkou. V posledních týdnech prožíváme vývoj, charakterizovaný sabotážemi, teroristickými skupinami, ničením úrody, zpomalováním práce, což zcela jasně organizuje velká odbojová organizace. Tento vývoj, i když nevede k aktivnímu povstání, přece jen zcela systematicky připravuje všechno, co má být připraveno pro okamžik, až přijde čas uvrhnout toto území ke škodě říše do nebezpečného neklidu. I kdyby to bylo jen to, že nepřítel vede a chce české obyvatelstvo vést ke vzpouře, chce, abychom utrpěli citelnou ztrátu, že jde o pracovní výkon ve zbrojním průmyslu a citelný neklid, což nakonec může být vzorem pro ostatní obsazená území. Stav v posledních týdnech byl takový, že se už dalo říci, že jednota říše byla jednoznačně ohrožena, tento prostor pod povrchem tak vřel, že se jedině dá říci, tady se musí včas zasáhnout. A chtěl bych říci zcela otevřeně, že vinu nenese jen protivník, vinu máme také my, Němci, neboť v tomto prostoru ne všichni Němci, kteří sem přišli, si uvědomili, že to je bojová oblast, bojový prostor, kde každý jednotlivý Němec, bez ohledu na kompetenci, musí též jako bojovník pro němectví vítězit. Každý Němec, jenž zde vyniká, musí se cítit politickým vojákem vůdce, musí vidět zcela jasně základní linii v tomto prostoru, musí vědět, že základní linií je zajištění tohoto prostoru, boj proti veškeré české samostatnosti, a musí při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan a že také Čech si vykládá každou měkkost jako slabost. Že je to šílenství povolit v jednotlivých případech, protože ten druhý to neuzná, ihned toho využije a vyloží si to jako slabost; jakmile se mu povolí, přijde podruhé s větším požadavkem. Navíc je však v tomto prostoru třeba, aby si nikdo nemyslel, což Němec velmi často dělá v v německém prostoru, že je to právě taková provincie jako v říši a že je možné zde spravovat od stolu stejnými správními metodami, což naprosto nikdy nepůjde. Správní rozdělení tohoto prostoru, viděno z německé strany, je pouze jedním z prostředků a metod, jak tento prostor definitivně ovládnout a vést. Je to systém, který nemůžeme srovnávat se správním rozdělením a metodami, jež platí v říši, vůči německým lidem. K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, ikdyž musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká - zaměřená na válku - druhou začíná dalekosáhlý a konečný úkol. První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svoji práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný. To byl problém židovské otázky v říši, a můžete si představit, jak by takhle dopadlo řešení židovské otázky. Když všichni nebudeme zjevně držet pospolu a navenek nevytvoříme vůči češství jedinou frontu, bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven. O otázce, zda můžeme o jednotlivci říci, to je skutečně slušný chlap, se bude uvažovat teprve tehdy, až přistoupíme k tomu, abychom začali s dalekosáhlým konečným řešením úkolu, tedy při otázce poněmčování a podobných problémech. Přitom nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to je zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě. A proto jsem nařídil, abychom dostali zde v Praze německou ústřední policejní stráž, která se bude starat především o to, aby se též Němci v tomto prostoru chovali řádně. Neboť Němec, který není vychován, jak se na vůdcovskou úlohu sluší, ten se sice cítí jako pán v domě, ale ve falešném směru, a vede si ke škodě říše hůře, než si sám dovede představit.
Dále očekávám, že vám bude při zacházení s Čechy jasné, že je třeba též jistých taktických předpokladů. Když např. vydám nařízení tisku, musí napsat bez reptání to, co potřebuji. přesto budu samozřejmě udržovat s Čechy korektní společenský styk, přičemž musím dávat pozor, abych nepřekročil hranice, abych si v každém okamžiku říkal: Dej pozor, jsou to ale Češi! Rozumíte? Stýkáme-li se z taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracet k myšlence: Jsou to ale Češi. Něco jiného je, a to je nejpodstatnější, že při vší tvrdosti se opravdu staráme o věci, které skutečně nejsou v pořádku. Neboť nemá žádný význam, když Čecha mlátím a se vší námahou a působením policie přivádím k tomu, aby pracoval, když on skutečně nedostává to, co potřebuje, aby měl fyzickou sílu vykonávat svou práci. V tomto směru se konala na návrh státního tajemníka Franka porada u vůdce, na níž byl přizván státní tajemník Backe, a my pravděpodobně přistoupíme, prosím, abyste si toto vše nechali pro sebe, než to bude zveřejněno, neboť se to musí náležitě propagačně upravit, pravděpodobně přistoupíme ke zvýšení přídělu tuku pro české dělníky, tak okolo 400 gramů, to je množství, o němž se už dá mluvit. Abych to šikovně využil k propagačním účelům, spojím to s myšlenkou: vy, čeští dělníci venku, buďte raději zticha, jinak by se mohlo také stát, že bude příděl tuku opět menší. To vše jsou věci, které se musí správně psychologicky uchopit. A nyní k otázce celé propagandistické linie. Viděno ve velkých obrysech, musí se stále více zdůrazňovat myšlenka o svatém Václavu v jejím dějinném vývoji, neboť jestliže Češi svatého Václava oslavují, nemusíme jej líčit stále jako svatého Čechů, nýbrž tak: svatý Václav byl mužem, jenž pochopil, že český národ může žít jen spolu s německým prostorem. To se musí správně psychologicky uplatnit a obrátit zbraň: když tedy Češi oslavují svatého Václava, vlastně dokazují, že měl pravdu. To je to, co se dá historicky využít.
Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať náš miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání nebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat - propagandou a opatřeními atd. - docela jasně, že pro Čecha je reálné nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.
Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon.
Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení.
A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:
1. Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimiž můžeme už dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového i národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlejí, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.
Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.
To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat to a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes, v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národnostní záležitosti. K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení - pánové a příslušníci strany - je času dost pak. Nejprve musí být tento prostor zvládnut, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kanceláře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kanceláře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schultze-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.
*Volksgenossen se obvykle překládá soukmenovci, ale tam je
|
Český pohled na sudetoněmeckou otázku - V. Bělohradský | |
Vzpomínám si na jeden volební plakát z roku 1990. Děti se na něm hlásí o slovo a v obláčku nad nimi je napsáno "Paní učitelko, už nám nemusíte lhát". O čem museli naši učitelé nejvíce lhát? O politice a o naší minulosti přirozeně. Vzpomínal jsem před tím plakátem na učitele, kteří nám nelhali, my to poznali a milovali jsme je.
Filozof Miloslav Bednář prý řekl na jednání Česko-německého fóra v Berlíně, že existuje "osa Mnichov–Vídeň–Budapešť, která si přeje zvrátit poválečné uspořádání v Evropě". Účastníci fóra se po těch slovech na sebe vyděšeně dívali a řečník prý byl vyzván, aby se "za svou nehoráznost omluvil".
Některé připomínky k Bednářovu vystoupení měly prý "povahu výhrůžek".
Výhrůžek? Křičeli na něj snad "Váš postoj bude mít nedozírné důsledky!", jak bylo kdysi v Berlíně zvykem? Budou se muset omluvit i učitelé, kteří se odváží říci svým žákům, že "sudetští Němci byli pátou kolonou Hitlera", ačkoli o tom výmluvně hovoří mnoho dokumentů?
Vyvozuji z toho, že po dvanácti letech se u nás musí opět lhát o politice a o minulosti. Osa Mnichov–Vídeň–Budapešť je totiž naprosto zřejmá, vidí ji každý student mezinárodních vztahů, všimli si jí politologové, má hluboké kořeny v dějinách minulého století.
Autor proslulé knihy a televizního dokumentu Jiná Evropa, francouzský politolog Jacques Rupnik, napsal, že ve třicátých letech byl černou bestií pravice ve střední Evropě "versailleský pořádek", dnes je to "postupimský pořádek" (Právo, 21. 3., Salon). Ostatně bavorský premiér Edmund Stoiber byl první, kdo hájil legitimnost účasti Haiderovy strany v rakouské vládě (třeba v italském tisku) a podpořil i stranu Fidesz Viktora Orbána.
Sám výraz "Benešovy dekrety" je účelová lež, která takticky snižuje pokus o zpochybnění důsledků postupimské dohody ve střední Evropě na regionální při o jakési "dekrety" nějakého Beneše.
Nevidět makroregionální osu Mnichov–Vídeň–Budapešť, otvírající svou archaickou rétorikou dveře do střední Evropy starým démonům kmenového a pokrevního pojetí národa a státu, předpokládá pevně zavřít oči před skutečností. Je to snad podmínka pro účast na jednáních Česko-německého fóra?
Osa Mnichov–Vídeň–Budapešť je jakási "diskurzivní koalice", která prosazuje takovou interpretaci minulosti, v níž by nové státy, ustavené v důsledku porážky centrálních mocností v první světové válce, i versailleská a trianonská smlouva byly počátkem všeho zla ve střední Evropě.
Vídeň tehdy ztratila svou jedinečnou roli ve světě, sudetoněmečtí soukmenovci hájili své "přirozené" právo na odmítnutí loajálnosti k "pokrevně cizímu" Československu, jedna třetina Maďarů žijících dříve v zemích podmaněných uherským státem se stala součástí jiných politických národů a ocitla se tak mimo maďarský národní stát.
Ta osa je z historie střední Evropy přirozeně vyvěrající koalicí na konzervativní převyprávění středoevropské minulosti jako křivdy na Němcích a Maďarech.
Po celé minulé století ve střední Evropě putovaly téměř každé desetiletí mapy do stoupy a učitelé museli často začerňovat názvy a jména v učebnicích dějepisu, protože tu spolu vedly krvavý boj dvě nesmiřitelné verze minulosti.
Jedna minulost, ta západní, po dvou světových válkách nakonec zvítězila a stala se základem současné atlantické sjednocené Evropy.
Minulost poražená ale nikdy zcela nevyhasla, jak dokazuje třeba kniha současného maďarského historika Francoise Fejtö Rekviem za mrtvou říši (Academia, Praha). Osa Mnichov–Vídeň–Budapešť ji rozhodně oživuje – snad poprvé od konce druhé světové války v Evropě nedávno znovu zaznělo slovo "Lebensraum".
Československo, vzniklé z vítězných idejí první světové války, bylo křehkým článkem historické proměny střední Evropy, plné démonů krve a půdy, v Evropu atlantickou, západní, občanskou, racionální, do níž se po dvou světových válkách a jedné studené vřadilo i samo Německo. Je to nezvratný historický fakt, nebo by na tom mohl Edmund Stoiber v roli německého kancléře spolu se svými "osovými spojenci" něco změnit?
Dne 17. září 1938 si Goebbels poznamenává do deníku: "Chce Praha mobilizovat? To by byl konec toho legračního státu."
Zdá se, že dnes většina našich novinářů dává Goebbelsovi za pravdu:
náš legrační stát byl podle nich od počátku křivdou na Němcích, s takovou zátěží nemůžeme chtít do Evropy.
Československo bylo státem bolševicko-husitských hord, který znásilňoval Němce, psal dobový německý tisk.
Stav lidských práv v Česku je na úrovni Turecka (nemá ta věta rasistický podtext?), prohlásila nedávno představitelka národa, který si zvolil velkou většinou za prezidenta Kurta Waldheima, i přes jeho prokázanou účast na válečných zločinech, pro niž například byl persona non grata v USA.
Lidé se dívají s dojetím na film Tmavomodrý svět, prezident Havel dal nespočet vyznamenání a řádů našim letcům v Británii.
Mlčí ale, když muž, který obnovil rozbitý stát a bojovat jim tak umožnil,
muž, který byl jejich vrchním velitelem, jehož příkazy plnili s nasazením života,
muž, který byl partnerem Masaryka v boji o samostatnost v první světové válce a Churchilla, Roosevelta, De Gaulla a Stalina v nedohledné tragédii nejkrvavější války v dějinách světa,
je prohlašován za válečného zločince a masového vraha.
Byli zločinci i parašutisté, kteří zabili Heydricha na jeho rozkaz?
A nemylme se. Druhý prezident Československa je osou Mnichov–Vídeň–Budapešť prohlašován za zločince právě proto, že byl partnerem Masaryka a Churchilla.
Mnoho lidí za náš legrační stát padlo, nechalo se mučit na gestapu nebo zase v komunistických věznicích, vznikla v něm největší díla naší kultury.
Češi, ponížení v sedmnáctém století na pouhé etnikum ve vlastním státě, se dokázali za dvě století stát znovu vedoucím politickým národem svého státu a osvobodit i Slováky z uherského útlaku.
Bylo v Masarykově a Benešově legračním státě něco, za co stálo za to trpět a čeho chceme být dědici? Myslím, že ano.
Československo bylo školou západního pojetí státu. Učitelé, pravda, nebyli příliš dobří a většina žáků chodila za školu, ale "škola zůstává školou, i když do ní nikdo nechodí", jak říkal hrabě Leinsdorf v Musilově románu Muž bez vlastností o rozpadajícím se Rakousku,
Občanská loajálnost jako hodnota nekonečně vyšší než pokrevní soukmenovství je univerzálním poselstvím Masarykova legračního státu.
Jsem hrdý na to, že jeho loajálním občanem byl i Thomas Mann, když mu domovské právo dala ves Proseč, poté, co radní města Liberec (tehdy Reichenberg) mu je jako špatnému Němci dát odmítli.
Československo byl stát ztělesňující vliv Francie, Anglie a USA ve střední Evropě, který tu měl omezit německý vliv, a to znamená vliv kmenového a pokrevního pojetí státu a evropského pořádku vůbec:
"Soukmenovci, .. v roce 1919 nám bylo upřeno právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát," řekl Henlein 15. září 1938.
Ale tito Němci byli už po celá staletí součástí českého státu, království, jehož hranice a instituce existovaly více než tisíc let!
"... hranice, které stanovila Mnichovská dohoda, byly z národnostního hlediska spravedlivější," napsal Bohumil Doležal 13. 2. v MF Dnes.
Byly by nespravedlivé, prohlásila naopak ve své petici z roku 1938 česká kosmopolitní (a německé krve plná) šlechta, která jako politický český národ minulosti hájila územní celistvost státu – zemí české koruny.
Kořenem všeho zla ve střední Evropě, z něhož vyrostl nacismus,
je neobčanské pojetí státu, představa, že subjektem práva na sebeurčení je "národnost", soukmenovství, a ne "politický národ", tedy občané, kteří se stávají národem ne na základě kmenovém nebo pokrevním, ale aktivní loajálností k institucím svého historického státu.
"Právo na vlast" musí v atlantické Evropě znamenat jen právo všech k ústavě loajálních obyvatel získat snadno občanství státu, v němž žijí a prcují. Nikdy nic více. Současná sociálnědemokraticko-zelená vláda se záslužně pokusila o reformu německého archaického zákona o občanství, aby tak zaručila přistěhovalcům "právo na vlast" neboli na občanství státu, v němž žijí.
Musela ale ustoupit tlaku především ze strany CSU a svůj velkorysý návrh oslabit.
Sudetští Němci tehdy nevystoupili masově na obranu reformy zákona o občanství, aby tak dokázali, že se poučili z naší společné tragické minulosti. Naopak, formuli "právo na vlast" dávají ve velké většině neobčanský význam "práva národů na jejich dědičná sídla".
Dědičná od kdy a v jaké míře? Není snad podstatou demokratických států neomezená mobilita a neustálé promíchávání se občanů?
Jak zaslepující je tento archaický (a ve svých důsledcích nedemokratický) slovník, ukazuje tragický příklad Wenzela Jaksche, sociálního demokrata, který v britském exilu odmítl podpořit legitimnost obnoveného Československa v jeho původních hranicích, a tak (nechtěně) přispěl k prohloubení propasti, která vedla k odsunu.
Jeho korespondence s Benešem v této věci je poučná: svou účastí ve vládě od samého počátku mohl nejen zabránit odsunu, ale i sovětizaci střední Evropy.
Sudetští Němci jsou symbolem i obětí středoevropské tragédie, kterou nazvu umělým slovem "neobčanskost".
Neuměli být občany Rakouska-Uherska, protože zabránili svým pangermanismem jeho postupné přeměně ve federaci podunajských národů (zpívali Wacht am Rhein místo Zachovej nám Hospodine, jak říká hrabě Chojnicky v jednom z románů velkého "postrakušáka" Josepha Rotha);
Poučení z naší společné středoevropské minulosti je jedno jediné: stát je občanský a politický, ne kmenový a pokrevní princip.
Sudetští Němci by měli být hlavními zastánci (spolu s námi) "ústavního patriotismu", jak německý filozof Jürgen Habermas nazval podstatu politické loajálnosti občanů k poválečnému demokratickému Německu.
Ale nejsou. Jak bychom je mohli převychovat my – a po roce 1945 to byl hlavní cíl Spojenců – když se to nepodařilo ani bohatému a mocnému novému Německu?
Když je zničena politická smlouva, která dělá z kmenů a přistěhovalců všeho druhu jeden politický národ,
když se z občanů stanou "soukmenovci", rozpadá se občanská důvěra a lidé se stávají obětí bezpráví.
Právo je vztah mezi občany, nikdy ne mezi "soukmenovci".
Evropským dědictvím Masarykova státu je i silný smysl pro politickou roli kultury. Čechoslováci za svou krátkou politickou existenci zakusili, že kultura a politika jsou kategorie úzce propojené, zvláště ve střední Evropě.
Největší lží v německo-českých diskusích je právě iluze, že existuje nějaká mrtvá minulost, o které můžeme diskutovat vně proměn evropské kultury a bez politických důsledků.
"Minulost je pořád s námi a visí nad námi jako Damoklův meč," řekl velvyslanec Otto Pick na nedávném zasedání Česko-německého fóra. Ano, minulost bude nad námi vždy viset, protože přijímáme jako svou minulost určitou verzi světa jen proto, že patříme k nějaké kultuře a hájíme projekt budoucnosti, který ta kultura legitimuje.
Chceme návrat práv na dědičná sídla kmenů a pokrevního pojetí státu do střední Evropy? Mají být třeba maďarsky mluvící příslušníci rumunského nebo slovenského státu "maďarskými soukmenovci se zvláštními právy"?
Bavorský sudetoněmecký projekt je vrátit německou menšinu do našeho pohraničí ne jako občany, kteří se rozhodli žít v českém státě v rámci idejí, z nichž vznikl, ale ve jménu archaického "práva na vlast" neboli "na dědičná sídla" kmene, a zajistit jim odškodnění za minulost, kterou na nás, na sebe a na celou Evropu přivolali.
To předpokládá, že se Češi vzdají své minulosti i kultury, v níž je zasazena, a že přijmou verzi světa, podle níž rozbili Rakousko a v roce 1918 jednostranně rozhodli o příslušnosti sudetských území k umělému Československu.
Československá minulost je plná skvrn, ty ale nemohou nic změnit na tom, že náš legrační stát stál v obou světových válkách na správné straně v boji o střední Evropu.
"Paní učitelko," mělo by dnes být napsáno v obláčku nad dětmi na volebním plakátě z roku 1990, "už nám zase můžete říkat, že minulost není jenom jedna, že je vždy volbou z mnoha možností, o něž se vede politický boj."
Žádná minulost není mrtvá, všechny může probudit k životu nové mocenské uspořádání světa.
Některou minulost bychom si však nikdy nezvolili jako svobodní občané, může nám být vnucena jen podrobitelem. Aspiruje dnes v Evropě někdo na takovou roli?
Čas vnucených minulostí snad už navždy ve střední Evropě pominul.
Václav Bělohradský, LN
|
Sudetoněmecký pohled na stejnou otázku | |
Nejprve odkaz na rakouskou stránku s tímto tématem Was uns bewegt
Sudetoněmecký problém je v českých zemích ožehavé téma. 40 let trvající oficiální komunistická propaganda, která odmítá jakýkoliv pocit viny z naší strany, zapustila hluboké kořeny. Vyhnání sudetských Němců spojujeme často jen se ztrátou majetku, o mučení a ubíjení nevinných lidí se celá léta v podstatě nevědělo. Říkáme si, že šlo o "spravedlivou odplatu" za zločiny nacistů, které Němci podporovali. Co nám však tato "spravedlnost", při níž se nečinil rozdíl mezi viníky a nevinnými přinesla ? Nebyly právě tyto události jednou z příčin, při nichž zapustily své kořeny v naší zemi zlo, vypočítavost, netolerance a bezpráví a umožnily tak hladký nástup komunistické totalitě? "Nepotrestání zločinů minulosti destruuje právní a mravní vědomí společnost..." říká Vladimír Čermák, soudce Ústavního soudu ČR.
Otřeseni hrůzami druhé světové války přísahali si lidé na celém světě, že se nic podobného nesmí již opakovat. A přece se něco podobného stalo, a to pár dní po kapitulaci Německa - a v naší zemi, tak hrdé na svou prvorepublikovou demokracii. Židovský chlapec Bert Levin, který uprchl před nacisty z Krnova do Anglie a tam přečkal válku, popisuje setkání s rodným městem po válce takto: "Věděl jsem už o osudu svých rodičů a přirozeně jsem nebyl příliš přátelsky nakloněn vůči Němcům. Přesto jsem byl zděšen tím, co jsem v Krnově poznal. Ovšem, že jsem chtěl a doufal, že viníci budou spravedlivě potrestáni. Tím jsem myslel nejen členy NSDAP, příslušníky SS a všech dalších zločineckých organizací, nýbrž i malé pomahače a prospěcháře, pro které byla třetí říše byla v prvé řadě zlatým dolem, v němž se mohli obohatit na na židovském a českém majetku. Neboť ďábel nejdříve své přívržence odměňuje, teprve později žádá daň. Ale aby lidé byli jen kvůli příslušnosti k určitému národu prohlášeni za zločince - to bylo právě to, proti čemu jsme přece bojovali!... Zážitky z té doby mě přesvědčily o tom, že 'lidová demokracie' není pro mne ten správný režim. Vrátil jsem se zpět do Anglie a učinil tuto krásnou, svobodnou a demokratickou zemi svou novou vlastí."
Je velmi těžké hodnotit "problematiku sudetských Němců z pohledu sudetských Němců", protože mezi nimi existuje mnoho názorových proudů od jedinců, kteří nemají žádné majetkové nároky vůči Česku a ty, jenž pracují v Česko-německé obchodní komoře, přes Ackermannovu obec (sdružuje odsunuté křesťanské demokraty), Seligerovu obec (sdružuje sociální demokraty), Sudetoněmecký landsmanšaft, vědeckou společnost Collegium Carolinum až po fašizující a revanšistické skupiny typu Witiko-Bund (sdružuje odsunuté nacionalisty). Chtěl bych zde více rozvést stanovisko Sudetoněmeckého krajanského sdružení.
Nejvyšším orgánem Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) je na čtyři roky volené spolkové shromáždění, které je pokládáno za "exilový parlament". Jako instance ke koordinaci záležitostí landsmanšaftu se stanovisky politických stran zastoupených ve Spolkovém sněmu (CDU/CSU, FDP a SPD) funguje doplňkově Sudetoněmecká rada (SdR). Účel SdR spočívá mj. v tom, aby "prosazovala právní nárok na vlast na základě práva na sebeurčení a učinila z tohoto cíle celoněmecký a evropský úkol". Navenek zastupuje SL jeho mluvčí, který je označován i za "mluvčího sudetoněmecké národní skupiny". Sídlem SL je Sudetoněmecký dům v Mnichově. V r. 1954 převzala patronát nad SL spolková země Bavorsko. Do spolkové organizační struktury SL patří na jedné straně zemské organizace (pro každou spolkovou zemi) a na druhé straně přes 65 tzv. domovských společenství, která kopírují historicko-geografické regiony tzv. Sudet a jsou zastřešena Sudetoněmeckou domovskou radou. Tiskovým orgánem SL je týdeník Sudetendeutsche Zeitung (SdZ), doplňovaný měsíčním věstníkem. Nejvyšším vyznamenáním SL je Evropská Karlova cena, udělovaná jednou ročně při příležitosti sudetoněmeckého srazu. Smyslem této masové akce je "zabránit promlčení vraždy národa a zločinu vyhnání z vlasti každoročně opakovaným připomenutím práva".
Pro práci v kulturní a vědecké sféře existuje vedle Sudetoněmeckého domu, nesčetné množství regionálních archivů, muzeí, tzv. domovských jizeb, galerií a knihoven. K SL je dále přidružena celá řada samostatně působících organizací, jako je například Sudetoněmecké sociální dílo, Pracovních kruh sudetoněmeckých studentů, Spolek Adalberta Stiftera, Pracovní společenství sudetoněmeckých vychovatelů, Sudetoněmecká akademie věd a umění, Pracovní kruh žen, Sudetoněmecká mládež aj. Na rozdíl od dalších dvou velkých landsmanšaftů (východopruského a slezského) je SL budován rovněž na principu tzv. názorových společenství. Jedná se o katolickou Ackermannovu obec (AG), sociálnědemokratickou Seligerovu obec (SG) a nacionalistický Witikobund (WB). Zásady těchto společenství se liší natolik, nakolik jsou interpretovány politické a společenské jevy na bázi náboženského (katolického), politického (sociálnědemokratického) nebo ideologického (nacionalistického) přesvědčení. Společné těmto názorovým společenstvím, jako součásti SL, je to, že v centru jejich činnosti je "boj za vlast", který je pro ně důležitější než jejich specifické zaměření. Například SG prohlásila již v roce 1947, že spojuje "sounáležitost s vlastí s evropským myšlením" a že je právem přesídlenců "požadovat svobodné sebeurčení na původní domovské půdě". A ve stanovách AG z roku 1948 stojí: "Nikdy se nevzdáme práva na naši vlast."
Označení sudetští Němci se odvozuje od názvu horského pásma Sudety (Sudetská soustava, též Krkonošsko-jesenická soustava) táhnoucího se v délce asi 330 km podél severních hranic Čech, Moravy a Slezska, které zahrnuje Jizerské hory, Krkonoše a táhne se přes Orlické hory až po Jeseníky. Na začátku 20. století byli Němci, kteří sídlili v těchto převážně okrajových částech dnešní České republiky, souhrnně označeni jako sudetští Němci. Geopoliticky a kulturně historicky tvoří tento prostor centrum Evropy. Zde obývali Němci v počtu 3,5 milionů uzavřenou oblast o rozloze 27 000 km2, což odpovídá asi jedné třetině dnešního českého státu, nebo téměř velikosti Belgie. Sudety se rozkládají hlavně v hornatých okrajových částech ČR a lze ještě dnes - je jedno, ve kterém směru se jede z nitra státu ke státním hranicím, lehce rozpoznat bývalý německý sídelní prostor, sotvaže začne krajina pozvolna stoupat k horám. Bývalé Česko-Slovensko bylo mnohonárodnostním státem, který vzešel roku 1918 z rakousko-uherské monarchie a jehož obyvatelstvo se skládalo (podle sčítání z r.1930) ze 49,7 % Čechů (7,3 mil.), 23,8 % Němců (3,5 mil.), 15,7 % Slováků (2,3 mil.) a 10,7 % ostatních národností (1,6 mil.). Je smutnou skutečností sudetoněmeckých dějin, že si tato národnostní skupina , ač dosáhla významné duchovní, kulturní a hospodářské úrovně, přesto nevytvořila žádné hlavní město, žádné centrum, které by leželo v jejím vlastním sídelním prostoru. Vysvětluje se to tím, že se u nich vytvořily tak úzké vazby a pocit příslušnosti k rakousko-uherské monarchii a k císařskému městu Vídni, že se sudetští Němci svou identitou podnes cítí být starými Rakušany. Kromě toho se v Praze, Brně a Olomouci až do poloviny 19. století hovořilo převážně německy, nebo alespoň byla pro tato města příznačná německá kulturní činnost.
Na přelomu 12.-13. stol. přicházejí do země němečtí kolonisté, povoláni českou světskou i církevní vrchností, aby osídlili neobydlená území. Ladem ležící pozemky bylo třeba obdělat, zakládat nové vsi, města, rozvíjet hospodářství, neboť z toho všeho měla šlechta, církev i král zdroj příjmů. Čeští panovníci ve 12.-13. stol. si přáli dosáhnout podobné životní úrovně jako tomu bylo v sousední německé zemi. Proto se rozhodli povolat do země německé osídlence, rolníky, řemeslníky, členy řádů, obchodníky obdařené zvláštními právy, aby pracovali především v okrajovém území. Ti zakládali kláštery a nadace, zúrodňovali pustiny a zkvalitňovali zemědělství, stavěli kostely a města, zaváděli moderní hornické metody a vytvářeli kvetoucí zemi.
V době vlády Přemysla Otakara II. pocházelo 90 % produkce evropského zlata z Čech a pokus krále železného a zlatého získat říšskou korunu znemožnil pouze papež. Roku 133 byl Karel IV. korunován v Římě německým císařem. Učinil Prahu hlavním městem Svaté římské říše německého národa, založil zde roku 1348 ve své hodnosti krále českého první říšskou univerzitu, vydal Zlatou bulu sicilskou, právní základ pro volbu krále a učinil Čechy významným centrem říše. Pod jeho vládou zažily Čechy ve 14. st. svůj zlatý věk. Zhruba 800 let žili Němci a Češi přátelsky vedle sebe. Teprve husitské války v 15. st., i když nejprve jen ze sociálně-náboženských důvodů, se staly předzvěstí národnostních konfliktů. V r. 1526 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen českým králem. Tím byly Čechy, Morava, Slezsko, Rakousko a Uhry sjednoceny pod mocí Habsburků a byla založena společná monarchie. Trvala až do konce 1. světové války v r. 1918, tedy skoro 400 let.
Domov sudetských Němců se tak stal součástí Rakousko, které zase do r. 1806 patřilo ke Svaté říši německého národa a od r. 1815 do r. 1866 k Německému spolku. Zavražděním rakouského následníka trůnu Franze Ferdinanda d'Este r. 1914 v Sarajevu a poté následujícím vyhlášením války Rakouska Srbsku začala 1. světová válka. Zatímco sudetoněmecké spolky v rámci rakousko-uherských válečných sil zaplatily neobyčejně vysokou daň krve, sympatizovaly široké české vrstvy se svými slovanskými bratry v Srbsku a Rusku. Čeští exiloví politici Tomáš Masaryk a Edvard Beneš agitovali ve Spojených státech, případně v Paříži a Londýně za rozbití rakousko-uherské monarchie a zřízení vlastního státu. Bezprostředně po ukončení války během nastupujícího zápasu o nové politické mírové uspořádání odvolávali se jak Češi, tak Slováci a zároveň sudetští Němci na 14ti bodový program prezidenta USA Wilsona z 8. 1. 1918 a v něm obsažené právo na sebeurčení národů v bodě 10: "Národům Rakouska-Uherska, jejichž místo ve společenství ostatních národů chceme vidět jako stabilní a jisté, je třeba přiznat možnost ke svobodnému autonomnímu vývoji." Češi využili tohoto práva na sebeurčení pro sebe, odepřeli je však sudetským Němcům a ostatním menšinám. Jejich požadavek se měl vztahovat jen na oblasti obývané Čechy a Slováky, zatímco mělo být věcí sudetských Němců a Maďarů, aby sami rozhodovali o svém osudu. Už 6. 10. 1918 prohlásili němečtí poslanci rakouské říšské rady: "Uznáváme právo slovanských a románských národů na sebeurčení a požadujeme stejné právo pro německý národ Rakouska." 18. 10. 1918 oznámil T. G. M., předseda tehdejší ČNR, ve Filadelfii československou nezávislost.
28. 10. 1918 byla v Praze vyhlášena první ČSR bez ohledu na německé osídlení v historických hranicích Čech, Moravy a Slezska. K požadavku sudetských Němců na sebeurčení vysvětlil T. Masaryk:" Němci obývané části českého území jsou a zůstanou naše. My jsme tento stát vybojovali a státoprávní postavení našich Němců, kteří k nám kdysi přišli jako imigranti a kolonisté, je tím jednou provždy dáno. My máme právo na bohatsví celé naší země..." A ministr A. Rašín už 4. 11. 1918 nenechal nikoho na pochybách o skutečných úmyslech budoucí čsl. vlády:"Právo na sebeurčení je pěkná fráze - ale nyní, když spojenci zvítězili, - rozhoduje moc". Naproti tomu prof. dr. Coolidge, zvláštní poradce americké delegace na mírové konferenci v St. Germain, napsal ve své zprávě z 10. 3. 1919: "Kdyby se Čechům přiznalo právo na celé území, které si nárokují, nebyla by to jen nespravedlnost ..., ale bylo by to i nebezpečné pro budoucnost nového státu a pravděpodobně i neblahé."
Když 4. 3. 1919 sudetští Němci, podnícení sociálními demokraty demonstrovali za právo na sebeurčení, docházelo v různých městech k zákrokům českých vojenských sil proti civilnímu obyvatelstvu a 54 lidí bylo přitom zastřeleno. Mezi nimi 20 žen a dívek, 1 osmdesátiletý stařec,ale také 16 osob ve věku 14ti let, jeden třináctiletý a dokonce 1 jedenáctiletý žák. Jako protiváhu vůči českým aktivitám sudetoněmečtí poslanci vyhlásili 4. 11. 1918 samostatné provincie: Deutschböhmen (Německé Čechy), Sudetenland (Sudety), Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava), Böhmerwald (Šumava) a zároveň jejich svazek s německým Rakouskem. Zemským vedením provincií byli pověřeni dr. Lodgmann von Auen a Robert Freißler. Ale již v prosinci 1918 obsadili čeští legionáři území obývané sudetskými Němci a přinutili provinční vlády k útěku. Sudetoněmečtí členové německo-rakouské mírové delegace, Josef Seliger a dr. Lodgmann, dostali příležitost přednést v St. Germain představy jejich národnostní skupiny. Mohli však pouze přijmout diktát konference, a to, že Sudety byly proti své vůli přiřazeny k novému čsl. státu. Zařazení němec-kých a maďarských oblastí k nově vytvořené ČSR se rovnalo anexi. Tomu napomohly zmatené politické poměry v Německu a Rakousku, stejně jako nejednost a nerozhodnost sudetoněmeckých reprezentantů. Češi vsadili všechno na to, aby svůj mladý mnohonárodnostní stát radikálním počeštěním proměnili v národní stát. Odněmčování ve střízlivých datech: v Sudetech bylo po zřízení první ČSR zkonfiskováno 31 % pozemko-vých majetků ve prospěch nových českých osídlenců. V letech 1921-30 klesl počet německých zemědělských usedlostí o 3 250, počet českých usedlostí zároveň vzrostl o 18 250. Počet sudetských Němců zaměstnaných ve veřejných službách se snížil v uvedeném období z 62 670 na 32 370 (většinou šlo o propouštění kvůli nevykonané jazykové zkoušce). Počet německých národních škol klesl mezi r. 1918-1937 o 268, bylo zrušeno 46 německých středních škol, příp. byly dále vedeny jako české a nakonec zůstalo z 19 německých učitelských ústavů jen 10. Zato byly mezi lety 1921-30 v německé jazykové oblasti zřízeny tzv. české menšinové školy (nárůst o 133 %). Nezaměstnanost dosahovala v té době 23 %, ale politika pražské vlády způsobila, že podíl sudetských Němců na ní byl 75 %.
Průtahy při jednání o autonomii vedly r. 1933 k založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty (SHF), která se později musela přejmenovat na Sudetoněmeckou stranu (SdP). Ta se svými 1 256 910 hlasy v parlamentních volbách r. 1936 naráz stala nejsilnější stranou v zemi. Přesto se podařilo české agrární straně, která měla o 73 000 hlasů méně zvláštním polickým počtářským uměním získat o 1 mandát více. Ačkoliv se situace díky necitlivému postoji české vlády a policie dále přiostřovala, omezovaly se požadavky SdP za současného jednání o připojení k Rakousku jen na zajištění autonomie v rámci ČSR. Teprve po zprávě zvláštního britského vyslance lorda Runcimana se rozhodla Velká Británie a Francie 18. 9. 1938 ultimativně vyzvat českou vládu k odstoupení německých oblastí Čech, Moravy a Slezska. 20. 9. odsouhlasila pražská vláda odstoupení Sudet Německu a 29. 9. byla podepsána Anglií, Francií, Itálií a Německem Mnichovská dohoda, která určovala způsob provedení. Několik dní nato vpochodovala německá vojska do Sudet a byla všude vítána s jásotem. Jednoznačné sympatie sudetoněmeckého obyvatelstva však neplatili právě úřadující vládě, jako spíš německé vlasti. Každé jiné německé vládě, která by uskutečnila toto připojení, by bylo prokazováno stejné nadšení. Pouze 11 měsíců poté bylo dopřáno sudetským Němcům žít v míru. Ale již brzy nato se museli vyrovnat s rozčarováním z válečných událostí. A to ještě netušili, co přijde po krveprolití a po prohrané válce v roce 1945.
Vyhnání V únoru 1945 bylo v Jaltě rozhodnuto Rooseveltem, Churchilem a Stalinem o vyhnání Němců z východní a východostřední Evropy. Postupimská konference vydala toto usnesení:"Převoz německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku do Německa musí být proveden. Shodují se rovněž v tom, že každý takový převoz musí být uskutečněn řádným a humánním způsobem... " Ještě dříve, než vítězné mocnosti na Postupimské konferenci 2. 8. 1945 pod tlakem české strany odsouhlasily organizovaný odsun německého obyvatelstva nebo jeho části do Německa, byl již z ČSR vyhnán téměř jeden milion lidí. Přesně podle Benešova citátu, že Němcům nesmí zůstat nic než kapesník pro pláč, hned nato následoval bezpříkladný akt zvůle, při němž 3,5 mil. lidí bylo vyhnáno bez ohledu na původ a politické zaměření ze svých staletých domovů. Jejich soukromý a veřejný majetek v celkové hodnotě 265 miliard DM (podle cenového stavu z r. 1981) byl bez náhrady vyvlastněn.
Ve většině případů byli vyhnáni ze dne na den pouze s 30 kg zavazadel ze svých domovů. Mnozí byli zabiti při veřejných masakrech, mnozí spáchali ze zoufalství sebevraždu, nebo zemřeli v lágrech a při pěších pochodech. Při pověstném pochodu smrti brněnských Němců do Rakouska jich zahynuly tisíce vyčerpáním, nebo byli ubiti. V mnoha případech není ani známo, kde nalezli svůj poslední odpočinek. 10-15 tisíc lidí skončilo na základě retribučních a lidových soudů na dlouhá léta v uranových dolech Krušných hor. Hromadné vyhánění sudetských Němců započalo krátce po skončení války. Od ledna do listopadu 1946 bylo pak nacpáno průměrně 1200 osob do každé z více než 1000 vlakových souprav a transportováno přes hranice. Téměř celá etnická skupina byla vyhnána ze svého domova. Doba bezprostředně po ukončení 2. světové války se stala pro Československo příležitostí, jak se zbavit této nepohodlné národnostní skupiny. Za několik málo měsíců bylo vyhnáno z jejich původní vlasti 3,5 miliónů sudetských Němců pěšími pochody nebo v dobytčích vagónech a oloupeno o všechen majetek. 241 000 z nich, většinou bezbranné ženy, děti a starší lidé nepřežili zacházení českých "partyzánů", svévoli "lidových soudů" nebo mučení při pochodech smrti. (Česko-německá historická komise však připouští pouze 25 000 mrtvých.)
Zločiny, ke kterým při vyhnání došlo, navíc amnestoval zvláštním dekretem čsl. prezident dr. E. Beneš.Podle údajů ze sčítání lidu z r. 1950 přišlo do SRN 1 912 000 sudetských Němců, z toho téměř 1 mil. do Bavorska. 914 000 těchto tzv. "nových občanů" našlo přijetí v sovětské okupační zóně (NDR), asi 160 000 bylo vyhnáno do Rakouska. Podle českých údajů zůstalo kolem 160 000 sudetských Němců, většinou nepostradatelných odborníků, v zemi. Nejdůležitější prezidentské dekrety a zákony ("Benešovy dekrety"), které jsou dodnes součástí právního řádu ČR, zdůvodňují násilí na národnostní menšině jako státní nutnost. Pro EU, jak se zdá, nepředstavují žádnou překážku k připojení. A jakkoli je na základě Česko-německé deklarace všem menšinám zaručeno uznávání lidských práv, základních svobod a norem mezinárodního práva a rovněž zásad právního státu, SRN se pod bodem 4 v tomto společném prohlášení zavazuje, že nebude vznášet žádné námitky vůči Benešovým dekretům, přestože podle nich byly zločiny vůči Němcům prohlášeny za beztrestné. Tyto dekrety byly vydány proto, aby bylo možné uskutečnit odněmčování německé sídelní oblasti. Jak německé tak maďarské národnostní skupiny jimi byly zbaveny základních podmínek k životu.
Zodpovědní státníci se po 2. sv. válce se nepoučili z předchozích zkušeností. Místo, aby ve střední Evropě vytvořili demokratické mnohonárodnostní státy, vznikly nové národní státy. Došlo k vyhnání národních skupin, které ještě dnes zatěžuje dějiny. Kolektivní vina, vyhnání, totální vyvlastnění a s tím spojené násilné excesy se příčí všem uznávaným právním normám civilizovaného demokratického státu. Podle názoru mezinárodně uznávaných právníků splňují shora uvedené zločiny skutkovou podstatu genocidy a zároveň odpovídají kritériím stanoveným na konferenci Spojených národů z 11. 12. 1946. Spolková vláda před r. 1998 označovala vyhnání sudetských Němců a vyvlastnění jejich majetku bez náhrady vždy za protiprávní. Spolková vláda kancléře Schrödera se nechala slyšet, že na tomto právním postoji nic nezmění, nicméně se však zároveň vyslovila vůči české vládě v tom smyslu, že její zahraniční politiku nebude do budoucna zatěžovat majetkovými nároky sudetských Němců. Podle mezinárodního práva je ovšem každý stát povinován vůči svým občanům diplomatickou ochranou, pokud jiný stát omezuje jejich základní práva. Mezi lidská práva patří právo ochrany občanů před zásahy státu. Důležitá základní práva jsou obsažena v listině lidských práv z 4. 11. 1950. Sněmovna reprezentantů USA vyzvala 13. 10. 1998 v rezoluci č. 562 bývalé totalitní státy východní Evropy, aby kdysi protiprávně vyvlastněný majetek neprodleně a bez jakékoli diskriminace v ohledu náboženském nebo národnostním navrátila oprávněným majitelům, nebo jim poskytla odpovídající odškodnění. Bohužel však toto rozhodnutí, tak důležité pro pochopení pojmu vlastnictví, neproniklo do právního vědomí ani politiků, ani široké veřejnosti. Totéž platí o zprávě Lidská práva a přesun obyvatel jednohlasně přijaté 17. 4. 1998 komisí lidských práv OSN, která potvrzuje desetiletí trvající právní názor sudetských Němců o právu na návrat a odškodnění. Sudetským Němcům bylo již v r. 1918 odepřeno právo na sebeurčení, když se souhlasem velmocí byli přinuceni žít ve státě, který nechtěli. A v r. 1945 jim byl odepřen i tento stát (resp. území), který je nechtěl. Ale jak ukazuje příklad kosovských Albánců, Tibeťanů, Kurdů, Východotimořanů, Palestinců a jiných národnostních menšin, vede poškozování práva na sebeurčení vždy k těžkým konfliktům, které nelze vyřešit ani za mnoho let. Sudetští Němci se vzdali jakékoliv pomsty a odplaty. Nevzdali se však svého práva - práva na vlast.
Není všechno čestné, co je dovolené.