nLydia  - 

Blog pro zajištěné

Ráda si s fotografiemi hraju.
Nečekejte čistou fotografii,
ale s píše zajímavou.

Zonerama

Trabant  - 

Toulky knihou

Rozcestník

V Krkonoších mám přítele, dřevaře.
Fotografuje obyčejným kompaktem

Podívejte se

Zaujal mě program Apophysis
a tak si s jeho pomocí maluju.

Něco je tady

A většina tady

Karel Čapek

Muž, který se nelíbil

Vzpomínka
na PhDr. Milana Valacha Ph.D.

Z jeho projevu

Takové moje
komentáře

Ozvěny

Články

Leo K

Možná by se slušelo poznamenat, co si pod jednotlivými pojmy představuji.
Ve vypjatých chvílích - vzpomeňme na srpen 1968 nebo listopad 1989, se šíří přesvědčení, že náš národ je jednotný. Nedokážu posoudit nakolik je to přesvědčení pravdivé a jakou roli hraje mýtus. Ale pravdou je, že to tak vypadá. Proto by mělo být být oceněno, jak se úspěšně podařilo za pouhých 23 let tuto jednotu rozbít.
Jak je snadne se stát např. "sockou?" Inu, to záleží na tom, jak si socku definujeme. Zatím, tak nějak neoficiálně, existuje negativní vymezení. Máš-li legální příjem, který Ti umožňuje živit manželku v domácnosti a dvě děti na dobré soukromé škole, dále odkládat měsíčně 5000 Kč na osobu do důchodového fondu - nejsi socka. Je velmi zajímavé a stálo by za studii zjistit, proč tohle dehonestující označení vůči chudým nepoužívají ti skutečně bohatí. Podle mne je tenhle jev dokladem, že se jedná o účelový nástroj rozdělení společnosti.
Pojem socka není jediným dehonestujícím termínem. Znáš termín "pánbíčkář" nebo dokonce "černoprdelník?" A přitom si vzpomínám jak kardinálovi Tomáškovi všichni lidé, bez ohledu na to zda byli věřící či ne, viseli na rtech když odsuzoval násilí na demonstrantech. Vytvořila se tady skutečná rozdělená společnost, které se lépe vládne. Od kastovnictví už není daleko k segregaci. A od segregace není daleko k nacismu.

Cosa Nostra - česky naše věc - už dávno není tajemství, že Česko jako svou věc považuje 5 rodin. Ti nám vládnou prostřednictvím zastupitelské "demokracie." A volič s tím nic neudělá dokud nebude mít právo do běhu událostí zasáhnout i jindy než jenom o volbách. Podle Ústavy...lid je zdrojem veškeré státní moci. Prostřednictvím volených zástupců - dodávají hbitě ti zástupci. Pravda, už u nás existuje skupina lidí, kteří prostřednictví volených zástupců i obědvají... Za totality to byl vtip o Rumunsku, teď se to stává děsivou skutečností i u nás. Potřebujeme rozumné parametry referenda, k jeho vypsání musí stačit 1 - 1,5% hlasů oprávněných voličů a žádné další omezení už nesmí být. Jinak si dejme do ustavy, že zdrojem moci ve státě je Petr Kellner, Marek Dospiva, Patrik Tkáč, Karel Komárek a Zdeněk Bakala. Nebylo by to poprvé, ještě pořád je v živé paměti článek 4 totalitní ústavy - cituji: Vedoucí silou ve společností i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence. Konec citátu. Takže tak moc by se nezměnilo. Občasné argumenty, že nejsme dost vyspělí, abychom rozhodovali v referendech jednak zavání elitářstvím a za druhé nám vnucuje otázku - kdy tedy budeme tak vyspělí. K tomu elitářství bych rád poznamenal, že rázovité figurky z parlamentu jsou bohužel jen typickým průřezem české společnosti a slavné literární postavy, ve srovnání s nimi blednou. Srovnej např. Josefa Švejka s Markem Bendou. Co jim dává možnost zneužívat moc? Chybně nastavené podmínky? Absence účinné kontroly? Za b) je správně. Kdo je jejich zaměstnavatelem, aby kontroloval zda svou práci odvádějí ve správných termínech a řádné kvalitě? Stát! Tedy my všichni. Pak ale musíme - my všichni - mít nástroj, kterým lze to správné plnění vynutit. Proto referendum a proto bez dalších omezení.

Co to je vlastně moc? A jak se získá? Moc je stav, kdy jedinec nebo skupina je schopna prosadit bez odporu svou vůli. Získává se majetkem nebo postavením ve struktuře sociální skupiny, ale i toto postavení je nějakým způsobem závislé na majetku. Je zvláštní, jak rozdílně se přistupuje k politice a k byznysu. Zatímco v politice se přece jenom prosazují demokratizační tendence, mocných v byznysu jakoby se to netýkalo. Nevolnické vztahy v zaměstnání jsou pokládány za normu. Tady neexistuje demokracie, já dávám práci a já tady rozhoduji! Přednáší podnikatel. A dopouští se hned mystifikace. On přece žádnou práci nedává, ale kupuje si jí (a ještě přikrádá)) od Tebe. Bez Tvé práce a práce tobě rovných, by mu nebyl majetek k ničemu. Majetek nevytváří žádné hodnoty. To dokáže jenom práce. Kdo ale v tom směnném obchodu tahá za kratší provaz, jsi Ty. Ten delší provaz, tu moc mu dává majetek. Protože majetných je vždy méně než nemajetných, cena práce klesá.
Vyznamně k tomu přispívá zvýšená produktivita práce a následně snížená potřeba práce. Nabídka práce začíná značně přesahovat její potřebu. Jak z toho ven?
Zajímavou možností je bezpodmínečný základní příjem (dále jenom BZP). Myšlenka je jednoduchá. Každý jedinec nechť dostává stejný BZP, který bude vybalancovaný pouze pro pokrytí základních potřeb. Takový příjem uvolní značné procento lidí z pracovního procesu, protože k jeho nadlepšení stačí rekreačně podnikat či se nechávat sezonně zaměstnávat. Tím se upraví trh práce a vytvoří se nová rovnováha. Frekventovanou otázkou je odkud se na to vezmou prostředky. Podrobnou odpověď obsahuje video , ale ve zkratce lze říct, že jde vlastně jenom o problém distribuce. Druhou příjemnou vlastností tohoto řešení je, že působí protikrizově, protože zrychluje oběh peněz. Tak zvaná domácí spotřeba by se stala stabilnější.

Norma neboli standard je požadavek, který předepisuje a vyžaduje, co je ještě přijatelné. Česká republika, respektive její předchůdkyně, měla v normalizační činnosti bohatou tradici sahající do první republiky. V totalitním Československu existovaly normy státní (ČSN), oborové (ON) a podnikové (PN). Všechny tyto normy byly postupně prohlášeny za právně nezávazné s výjímkou těch, u kterých byla závaznost výslovně uvedena. Přivádí mě k úžasu, že respektované občanské sdružení dTest se pro zjištění kvality výrobků musí obracet k normám vzniklých před padesáti lety(!) Zde uvádím jenom krátkou ukázku: Porovnali jsme závazné receptury z dob před padesáti lety s těmi současnými a zjistili jsme, že to, co se dnes prodává jako babiččina majonéza, by tehdy vůbec nebylo možné. Především se dnes do prodávaných majonéz dává osmkrát méně vaječných žloutků než před půl stoletím. Oborové „Normy studené kuchyně“ z roku 1959 (Vydavatelství vnitřního obchodu) ukládaly výrobcům, aby na kilogram majonézy dávali osm vaječných žloutků. Podle nynější potravinářské vyhlášky č. 326/2001 Sb. stačí pouze jeden. A ani toto množství někteří potravináři nedodrželi, jak se ukázalo v našem testu. Je-li tedy norma předpisem, co je ještě přijatelné, tak poslanci, kteří se "zasloužili" o zrušení závaznosti norem, se rozhodli škodit nejen sobě a občanům, ale i svým dětem - což pokládám za obzvláště ohavné.

Zdá se, že snaha vydělávat i za cenu, že budu společnosti škodit, se stává takovou nepsanou normou dneška. Marie Terezie, která byla u zrodu školství v habsburské monarchii, byla známa svým trochu přehnaným výrokem: "Die Erziehung der Jugend beiderlei Geschlechtes ist die wichtigste Grundlage der wahren Glückseligkeit der Nationen." A jakmile bylo základní vzdělání povinné, bylo logicky věcí státní administrativy se postarat o vhodné podmínky a úhradu nákladů s tím spojených. V českých zemích pak ani Otakara Chlupa, ani Václava Příhodu (abych jmenoval význačné reformátory z 1. republiky) nenapadlo těžit z vývoje školství. V roce 1948 se Československo zdrželo hlasování při přijetí Všeobecné deklarace lidských práv kde je také kodifikované (v čl.26) školství, ale v roce 1975 s ní souhlasilo na slavné Helsinské konferenci. I Milton Friedman, protagonista individualismu, nemůže popřít společenský zájem na všeobecném vzdělávání. Cituji jenom jeho úvodní věty: "Stabilní a demokratická společnost nemůže existovat bez minimálního stupně vzdělanosti a gramotnosti většiny obyvatelstva a bez širokého přijímání určitého společného souboru hodnot. Vzdělání může napomoci v obou směrech. Ve svém důsledku plynou zisky ze vzdělání dítěte nejen jemu samotnému či jeho rodičům, ale i ostatním členům společnosti. Tím, že podporuje stabilní a demokratickou společnost, přispívá vzdělávání mého dítěte k blahobytu jiných..." V dalším textu pak jen velmi těžce kličkuje, když chce zdůvodnit privátní zásahy do školství. Jakmile se však někde objeví veřejné finance, téměř ihned se vyrojí řada příživníků, kteří tento zdroj chtějí řádně "podojit." Nezmiňuji tu vznik "soukromých" škol, na kterých byly soukromé jenom kapsy, do kterých šly peníze daňových poplatníků. Ty školy jenom zneužily strašlivé heslo - "peníze za žákem." Proč strašlivé? Protože spustilo soutěž o každého žáka bez ohledu na jeho schopnosti. Je to sice odpudivý jev, ale při pečlivé práci školské inspekce jde eliminovat. Daleko horší jsou pokusy o amerikánizaci školství, o jeho kvantifikaci a převedení problému školství na statistický jev. Takovým typickým rozbíječem školství je společnost SCIO, která - jak ostatně na svých stránkách sama píše: "Na začátku byl nápad Ondřeje Šteffla, inspirovaný zkušenostmi z USA: začít vytvářet profesionální testy pro přijímací zkoušky..." Od té doby pan Šteffl (svého času dobrý kantor) hýří nápady na alternativní vzdělávání, na zrušení sítě škol atd. protože on bude mít v ruce systém - např. tento: Národní srovnávací zkoušky (NSZ) nahrazují nebo doplňují přijímačky na vysoké školy. Na základě jedné zkoušky můžete být přijati na desítky fakult po celé ČR i na Slovensku. Přihlásit se k NSZ můžete nezávisle ještě před podáním přihlášky na VŠ a zajistit si tak přijetí s předstihem.
No řekněte není to báječné? Něčeho podobného nebylo schopno ani ministerstvo školství. Obchod se vzděláním je ohromný, vypadá jako altruismus a tečou z něj dobré peníze. Je to něco podobného jako ta neslavná sKarta. Údaje z ní umí číst jenom firma založená p. Drábkem. Ten pohořel. Šteffl byl chytřejší. Čím více se bude poroučet naše všeobecné školství, tím víc vydělá.

Honbě za mamonem má definitivně podlehnout také zdravotnictví. Je určitě velkým lákadlem pomyšlení, že se tam "točí" 200 - 300 miliard, takže když se ztratí "nějaký ten milionek," tak se to ani nepozná. Úpadek zdravotnictví začal už v devadesátých letech, kdy se pod heslem, že stát je nejhorší hospodář, začaly v nemocnicích privatizovat některé činnosti. Proč by nemocnice měla mít vlastní kotelnu, prádelnu, laboratoře či třeba radiologické centrum, když si ty služby může nakupovat od soukromého subjektu, který je umí provozovat efektivněji a laciněji. Je pozoruhodné, že takto se outsorcovaly (vyváděly) činnosti, které byly výdělečné, kdežto ty, které byly "černou dírou" si původně státní nemocnice nechávaly. Ale pohroma jménem Tomáš Julínek teprve čekala za dveřmi. Jeho nerozlučný druh Tomáš Macháček píše - cituji: Julínek hledal v té době výraz pro svůj instinkt, že zdravotnictví může fungovat dobře jen na přirozených ekonomických principech, které přinášejí účelnost a prosperitu do všech ostatních oblastí lidského konání: na svobodě, tvořivosti a odpovědnosti lidí. Potkali jsme se, protože jsem měl hotový koncept kombinace zdravotního spoření a spořících zdravotních účtů dotovaných podle rizika z veřejných zdrojů, zakomponovaný do systému konkurujících si zdravotních pojišťoven. Díky slušné znalosti amerických reálií jsem rovněž věděl, že cesta k zdravotnictví založenému na svrchovanosti jeho uživatelů bude pěkně dlouhá, a že vede přes éru řízené péče. Konec citátu.
Řízená péče je největší neduh amerického zdravotnictví. V trochu zjednodušující zkratce znamená přímé spojení zdravotní pojišťovny se zdravotním zařízením a zdravotní péči závislou na individuálním pojistném plánu. Ta znalost amerických reálií se brzy stala závislostí. Julínkem založené občanské sdružení Reforma zdravotnictví za peníze největší americké zdravotní pojišťovny Kaiser Permanente a s podporou své strany (hádejte které!)začal uskutečňovat přeměnu na zdravotnictví amerického typu. Podívejte se na hrobaře českého zdravotnictví i s podrobným popisem Ta snaha, ale okamžitě narazila na nesouhlas odborné veřejnosti. Viz např. MUDr. Petr Wagner: Proto zanášet tržní atributy typu vlastnictví akcií (nebo jiné) je... no prostě to nedává smysl. Zdravotnictví trhem není a ani nemá být. Péči potřebují miliardáři i bezdomovci. Proto se v evropském kontextu vždy fomulovalo spíše na charitativní bází a jejích sociálních odvozeninách. I proto je evropské zdravotnictví nejlepší, nejdostupnější a nejsociálnější na světě. Jak vypadá v USA návštěva pohotovosti vidíte na přiloženém obrázku. Protože Julínkova "reforma" narazila na všeobecný odpor, byla stažena. Nyní ji však dílčími kroky a téměř nenápadně uskutečňuje MUDr. Leoš Heger. Jedním z bodů úsporných manažerských rozhodnutí ministerstva zdravotnictví je rušení akutních lůžek. Kde? Většinou bude provedeno v malých - levných nemocnicích. Pacienti administrativním rozhodnutím nezmizí, pouze se přesunou, a protože každý pacient stojí peníze, tak ve velkých nemocnicích bude péče dražší- potřeboval bych poučit, kde se tedy ušetří. Dále narostou náklady na transportní službu a výsledky se už dostavují. Nemocnice odmítají pacienta přijmout. Mám podezření, že to je hlavním byť zatajovaným cílem. Vytvořit pořadníky, protože pacienti nezmizí. Pane ministře! Jako lékař jste se zpronevěřil humanismu. Neznám nic horšího.

Co dělat, abychom se vyhrabali ze srabu?
Především musíme porozumět svému postavení v současném světě. My se už konečně musíme vyrovnat se skutečností, že Čína pro nás není mladší bratr, ale partner, že Indie je partner. My nesmíme mentorovat Čínu a myslet si, že u nás je všechno v pořádku. My nemůžeme přece, jako Evropa, hlásat lidská práva a rozhánět demonstrace lidí, kteří jsou bez práce… My nemůžeme učit o dodržování lidských práv a házet bomby na Libyi. Tímto způsobem myšlení se Evropa izoluje. A ten den, když se dostaneme do pozice nejen slabšího, ale i nenáviděného, se přibližuje. (Kradeno od prof. O. Krejčího)