nLydia  - 

Blog pro zajištěné

Ráda si s fotografiemi hraju.
Nečekejte čistou fotografii,
ale s píše zajímavou.

Zonerama

Trabant  - 

Toulky knihou

Leo K  - 

O mně

V Krkonoších mám přítele, dřevaře.
Fotografuje obyčejným kompaktem

Podívejte se

Zaujal mě program Apophysis
a tak si s jeho pomocí maluju.

Něco je tady

A většina tady

Karel Čapek

Muž, který se nelíbil

Vzpomínka
na PhDr. Milana Valacha Ph.D.

Z jeho projevu

Takové moje
komentáře

Ozvěny

Protože se televize Nova, jako majitel blogu.cz a Galerie.cz, rozhodl tyto stránky zrušit, snažil jsem se

zachránit alespoň část výtvarného díla autorky, která se skrývá za přezdívkou nLydia.

Autorce se omlouvám za neúplnost – na víc mé síly nestačily.

   "Každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." (Matouš 25:29)

Čas se přiblížil - Doslov 3 - pokračování

"Není náš boj proti tělu a krvi, ale proti mocnostem a silám tohoto zlého věku. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce," Ten zlý, to je ten "závoj" ležící na srdci člověka, který když se obrátí k Pánu, je odstraněn.

Bůh nenávidí hřích, ale hříšníky miluje, protože je nevidí takové, jací jsou, ale jací budou, když my jim odpustíme. "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme."

Nepatří však do rodiny víry člověk zatvrzelý zlý, kterého jeho vlastní zlo, přemáhané dobrem druhého, nepřivede k lítosti, aby se napravil, ale mírnost, pokoru, odpuštění a lásku spravedlivého chápe jako slabost a posilněn jeho zdánlivou "porážkou a svým vítězstvím" záměrně dál ubližuje a škodí. Takový člověk není bratrem či sestrou v Kristu, dokud se v k Němu v pravdě s pokáním neobrátí a nenapraví. Bratrem a sestrou v Kristu je ten, kdo na základu přikázání rozezná dobré od špatného nejen slovem ale především způsobem vlastního života. "A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry."

I když každé náboženství pokládá sebe za jediné pravé, žádná jiná náboženství, kromě islámu, neuplatňují požadavky a nároky na zvláštní práva a nemají problém žít odděleně od státu. Zlatým pravidlem všech náboženství, kromě islámu je: "Chovej se k lidem tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě." Všemohoucí Bůh miluje všechny lidi stejně, Ježíš nepřišel zachránit jen křesťany ale všechny lidi, nezemřel za spravedlivé ale za hříšné, nepřišel uzdravit zdravé ale nemocné.

Alláh rozlišuje mezi muslimem a nemuslimem. Islám je přikázání naruby. Rozdílnost těch protikladů je nepřehlédnutelná skrze přikázání "Nezabiješ!" a "Zabíjejte!" Alláh muslimům přikazuje loupit území nemuslimů a nemuslimy zotročit, znásilnit, vyvraždit. Islám je vražedná ideologie, reforma islámu je neuskutečnitelná. Kdo rozděluje muslimy na radikální a umírněné, nemá dost informací, anebo lže. Islámská čest (šaria) je pro muslimského právníka, muslimského prokurátora, i muslimského vrchního žalobce zákonnost. Kde je islám, tam není prostor pro jiné než islámské právo, a vražda za kritiku islámu a Mohameda není pro generální prokurátory a vrchní státní žalobce vraždou, ale trestem podle "zákonného práva".

Každý muslim je potenciálním zločincem a teroristou. Žádný pravověrný muslim nemůže popřít trest smrti za cizoložství pro vdanou ženu či ženatého muže, muslimové se pouze rozcházejí v názoru na to, za jakých podmínek je možné oběť zabít. Vlastně popírat to může, protože islámské dílo antikrista má dokonale propracovanou i "politickou korektnost" přetvářky, manipulace a lží. Islám je nauka o lži, nenávisti a násilí. Sice Korán naoko neschvaluje lhaní, ale existují výjimky, když je nutné získat důvěru nemuslimů, aby je pak bylo možné lépe porazit, pokořit. "Existují v islámu dvě formy lhaní: Kitman - Lhaní - vynechávání faktů a Taqiyya - prohlášení něčeho, co není pravda, cosi jako přetvářka. Muslim či muslimská obec může předstírat společenskou či náboženskou konformitu. "Usmíváme se do obličeje některých lidí, zatímco naše srdce je proklínají."

Muslimové kromě šíření islámu mečem, šíří svou víru také těmito způsoby. Muslim by přestal být muslimem, kdyby řekl: já budu jenom dávat almužny chudým, ale nebudu řezat hlavy. Pravověrný muslim když je potřeba, musí dělat obojí. Proto nelze islám akceptovat, protože prosazuje zločiny proti právu, smrt proti životu.

Mohamed byl lhář, pedofil a vrah. Jaký byl on, mají být i oni, každý muslim v následování Mohameda je potenciálem ďábelské nenávisti.

"Dědictví naše obráceno jest k cizím, domovy naše k cizozemcům."

"Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce."

"Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás." "S těmi, kdo pochybují, mějte slitování; zachraňujte je z hořícího ohně. Mějte slitování i nad jinými, ale s obezřetností, ať se vám oškliví i jejich plášť, poskvrněný hříchem."

Tak jako nebeské království hlídají andělé a nic nesvatého tam nevejde, a tak jako každý dům proti zlodějům má zámky na dveřích, stejně tak každý národ má právo i povinnost proti vetřelcům bránit vlastní hranice. Pochopení této nutnosti není obhajováním genocidy, srovnatelné s islámem, ale genocidou by bylo umožnit, jako tehdy těm starozákonním satanistům, tak i současným islámským barbarům, smrtí zotročit a zlikvidovat život na zemi. To by byla genocida.

Křesťané se neliší od ostatních lidí zvláštním způsobem života. Žijeme ve světě, jaký je, jaký jsme bezbožně dopustili a otevřít duši, dům či hranice své země moci chtivě loupežným uchvatitelům, násilníkům a vrahům a spoléhat na zázraky Všemohoucího je sebevražda, zrada, vlastizrada.

Milovat nepřátele a odpouštět jim, to neznamená vydat na pospas zlodějům a vrahům sebe, své nejbližší a blízké, a podřídit se jejich zvrhlosti. Je totiž rozdíl mezi nutnou obranou a moci chtivě loupežně výbojným vražděním. "Jestli kdo o své a zvláště o domácí péči nemá, zapřel víru a je horší, než nevěřící."

"Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele." V přikázání "Nezabiješ" není zákaz volání po armádě na obranu vlasti. Ježíš byl duchovní vůdce, Ježíš nebyl politik ani válečník, a v celém Novém Zákonu není ani jediná zmínka o schvalování násilí, ale armádu nezrušil. "Tázali se ho i vojáci: "A co máme dělat my?" Řekl jim: "Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem." Zbraně však patří do rukou policii, armádě a myslivcům. A ne samozvaným vykonavatelům vlastní spravedlnosti postavené nad tu Boží.

Spravedlivý Ježíš se nedopustil žádného hříchu, jednou pro vždy, sám bez viny, obětoval sebe za nespravedlivé hříšné a v celém NZ není ani jedna jediná výzva k násilí či k nenávisti. Ježíš jako obraz Boží dokonalosti a křesťanský ideál, je cesta, pravda a život, jaký je On, takoví máme být i my. Následování Ježíše v pravdě podle přikázání vede k dokonalosti. A i když lidé jsou různí, křesťan ve jménu Ježíše, v pravdě jeho přikázání lásky, která nikoho nepoškodí, nikomu neublíží, je potenciálem nekonečné lásky Boží.
"Víme, že jsme přešli ze smrti do života, když milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. A kdo nenávidí, je vrah." Proto, kdo neuvěří, ten zahyne. A o tom je odvěký boj dobra a zla. Bůh je Láska, nikdy nechtěl, nechce a nebude chtít, abychom trpěli, nelibuje si ve smrti toho, kdo umírá, proto je "oheň stravující, Bůh žárlivě milující, protože nechce, abychom zahynuli."

Živá je řeč Boží a mocná a pronikavější nad každý meč na obě strany ostrý a dosahuje až do rozdělení i duše i ducha, a rozeznává myšlení i mínění srdce. A není stvoření, které by nebylo zjevné před obličejem jeho, nýbrž všechny věci jsou nahé a odkryté očima toho, o kterém je řeč naše. Hrozné je upadnout v ruce Boha živého." Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň.<

Slovo Boží je meč, a meč je symbol odvěkého boje dobra se zlem. A nerozumnému člověku je nebezpečné modlit se. Každá modlitba, meditace a všechny mystické prožitky, neočištěné přikázáním lásky, jsou magickou přípravou pro spoutání "řetězem" temnoty s druhým zaslíbeným příchodem Krista, ke konci věků.

Prožijeme, jak je psáno: "Ti, kdo slibovali, že zaženou z nemocné duše hrůzy a zmatky, sami onemocněli směšnou úzkostí. Neřest se totiž sama usvědčuje ze zbabělosti; tuší vždy něco zlého, protože má zlé svědomí. Neboť strach neznamená nic jiného, než vzdát se podpory rozumného uvažování. Čím je v nitru člověka vyhlídka na po-moc menší, tím více si uvědomuje, že nezná příčinu, která působí trápení. Ti pak, kteří té vskutku bezmocné noci, jež vystoupila z hlubin podsvětí, spali obvyklým spánkem, byli buď štváni strašidelnými přízraky, nebo ochromeni ochabnutím duše, neboť na ně padla náhlá a nečekaná úzkost. Všichni byli svázáni jedním řetězem temnoty, … jinak všechen svět byl ozářen jasným světlem a práce v něm nerušeně pokračovaly." A o tom je křest vodou a Duchem svatým. Ne ten formální symbolický ale duchovní: "Poněvadž pohrdl lid ten vodami tiše tekoucími, proto aj, Pán uvede na ně celé řeky, vody, pravím, násilné a mnohé, totiž krále Asyrského a všecku slávu jeho, takže vystoupí ze všech toků svých a půjde nad všecky břehy své. Půjde i přes Judu, rozleje se a rozejde, až mu k hrdlu dosáhne a roztažená křídla jeho naplní širokost země tvé, ó Immanueli."

"Až uvidíte vojskem obležený Jeruzalém, utíkejte k horám."

"V utišení se a v doufání je síla vaše, ale nechcete. Protože pohrdáte Slovem tím a doufáte ve lsti převrácené a spoléháte na ni, z té příčiny bude vám tato nepravost jako zeď tržená, padající. Nyní tedy boháči plačte nad bídami svými, které přijdou.
Shromáždili jste poklad ku posledním dnům, jako ke dni zabití. A to je tedy výsledek.

Anebo:

Zavřel zajisté Bůh všechny pod hřích, aby se nade všemi smiloval."

I řekl jsem: "Panovníku Hospodine, ustaň prosím! Jak Jákob obstojí? Je tak nepatrný!" Hospodin nad tím jat lítostí, řekl: "Nestane se ani toto."

Dosáhnout duchovní dospělosti, tedy jít po pokání dál je možné až když Bůh pozná naši duchovní vytrvalost, že to s nápravou sebe ve světle Božích přikázání myslíme vážně. Tady trpělivost ať má dokonalý skutek. "Hříchy kajícníků nejsou zahlazeny ihned. Kajícník bývá i navštíven utrpením, musí se stát velmi pokorným. A když obstojí, jistě se slituje nad ním Pán a dá mu nějaký lék."

Základní myšlenková fakulta Ducha svatého je orientována do těchto hlubin: "Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!" Ale Mojžíš odmítl: "Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš." Tu Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: "Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí. Budeš k němu mluvit a vkládat mu slova do úst. Já budu s tvými ústy i s jeho ústy a budu vás poučovat, co máte činit. On bude mluvit k lidu za tebe, on bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem. A tuto hůl vezmi do ruky; budeš jí konat znamení."

Já budu s tvými ústy i s jeho ústy - To je ta hůl.

"Já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit," to je ta hora Boží.

A "jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil? Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin, opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho."

Proto uchovávala Maria ve svém srdci všechno to, čemu nerozuměla.

Opravdu stačí Slovo, jako neposkvrněné početí?

Ano, to slovo je světlem ve tmě, někdy i pokušením, ale ve svobodném rozhodování v pravdě Božích přikázání lásky je to Slovo vždy cestou a světlem života.

Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní."

Ježíšova duše je Hvězda jitřní a Duch svatý je ženich. Ženich je ten, kdo má nevěstu. "Proto opustí člověk svého otce i matku a připojí se ke své ženě, a budou dva jedno tělo. Tajemství toto veliké jest, ale já pravím o Kristu a o Církvi." "Neboť vás miluji Božím milováním. Zasnoubil jsem zajisté vás čistou pannu oddati jednomu muži, Kristu." Ale pohané jsou jednotělní - Proto Bůh dvojí spojil v jedno a nyní je Duchem zjeven na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž vše stvořil…Jako Duch svatý je muž a Církev je žena, tak i duše každého jednoho člověka je žena a Duch je muž. Ježíšova duše první ze všech se sjednotila s Duchem svatým. "První člověk Adam se stal duší živou, poslední Adam je však Duchem oživujícím." A tak i duše kněze či kazatele, nezrozená ještě z Ducha svatého, může být "ženou, které není dovoleno učit." Proto Ježíš začal v moci Boží působit veřejně, a uzdravil každou nemoc v lidu, teprve až když obstál a vyšel z pouště, až ďábel od Něho odešel, a andělé přistoupili, aby ho obsluhovali. V Kristu pak není ani žena, ani muž, všechno ve všem je Kristus. Tedy i duše ženy zrozená z Ducha svatého, může být povolána, když jejím prostřednictvím promlouvá Duch svatý, který v každém pokolení vchází do svatých duší a vytváří Boží přátele a proroky.

A Vánoce jako tehdy, tak i dnes.

Dnes však už pro každého z nás, kdo s vědomím svého životního úkolu a poslání, v hlubinách duše ztrácející se v Boží milosti, zatouží žít a dýchat v plamenech Lásky Boží, tomu zvuk mluveného slova je rušením svatého mystéria, když lidská mysl spěje vstříc Tomu, který už přichází, kníže míru a soudce věků, kráčející v slávě slunečné, aby spasil svět.

Svíčky na vánočním stromku nám symbolizují světlo, kterým je život věčný a dárky pod ním jsou hmotným podobenstvím darů Ducha svatého.

A že v Bibli není a proto přesně neznáme datum Ježíšova zrození, není nedůvěryhodná nepřesnost biblických veršů, ale záměr, vyjadřující duchovní odkaz, poselství, smysl Vánoc, kterým v průběhu času je zrození z Ducha svatého v duši pro každého jednoho člověka. Abychom "přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími;"

Kdyby totiž bylo v evangeliích zaznamenáno přesné datum, všichni bychom se v následování Ježíše museli z Ducha svatého zrodit v ten jeden den, jako On se narodil.

Jenže každý člověk je jiný a duchovní růst člověka od obrácení, a pokání, přes duchovní dětství a dospělost až tam, kde je psáno "Zvítězili jste nad tím zlým" v harmonii zdravého těla i Ducha, nebe i země, to je postupný vývoj v čase.

Čas se přiblížil - Doslov 2. - pokračování

30. prosince 2019 v 17:54 | Píseň novou

Ubozí bloudící hledali spásu ne u Boha, svého Stvořitele, nýbrž v budově, jako by byla domem božím." "Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?" "Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce."

Ubozí ti, kdo doufají v mrtvé věci, kdo nazývají bohem kdejaký výtvor lidských rukou. Modlí se k tomu za majetek, za své manželství a děti, a nestydí se mluvit k bezduché věci. Vzývají kvůli zdraví bezmocný předmět. Žadoní o život u něčeho, co je mrtvé, o pomoc k tomu, jehož ruce pomoci nemohou."

Domnívala jsem se zcela logicky, že když někdo poklekne v modlitbě před těmito symbolicky posvátnými předměty, tak v hlubinách duše citem i rozumem, vírou, nadějí a láskou, se upíná k výšinám Boha živého. Naprosto vůbec jsem si nedokázala představit, připustit, pomyslet, že v 21. století by někdo mohl být ještě tak dětinsky naivní, že by k železu, dřevu, kameni, vodě, pokrmům a nápojům, k věcem hmotným, upínal své touhy a naděje, že by v tom materiálu snad mohl vidět živoucí skutečnosti a očekávat od toho zázraky. Proč bych před rukou umělce měla pokleknout a porosit o cokoliv, ale není ani žádný důvod krásné umělecké dílo zavrhnout a zničit jako modlářské.

Tak i pověsti mne fascinovaly jen jako symbolicky působivé meta-fysické příběhy a legendy o vítězství dobra nad zlem. Jednou z nich je pověst o zjevení panny Marie v Bukovince, při velké bouřce na rozkvetlém kaštanu, ze kterého šlehaly blesky. Na památku zjevení Panny Marie stojí kousek od kostela při výjezdu na Račice kaplička a v ní kopie sošky Panny Marie, která tuto událost připomíná. Ta nyní stojí na hlavním oltáři křtinského chrámu. Její ctitelé jí přisuzovali zázračnou moc. Dobové prameny popisují Křtiny na Blanensku jako místo zázračných událostí a uzdravení.

A šly jsme v létě 2017 o prázdninách s mojí sestrou Mařenkou se projít. Ona se zastavila před kapličkou, kde podle pověsti v roce 1210, v Bukovince poblíž Křtin, se zjevila Panna Maria. Zůstala jsem tiše beze slov stát vedle ní. Ona po chvilce přerušila ticho slovy: "pokaždé když se tady za-stavím, jako by přivírala a otevírala oči". A když už jsme tam stály, jen tak bez sebemenšího očekávání jsem pohlédla do neživých očí sošky Panny Marie a ty oči na mne zamrkaly jako živé. Odsouhlasila jsem, že ano. A ona řekla, že to nikomu neříká, že by jí to nikdo nevěřil a mysleli by si o ní, že jí přeskočilo.

No, kdybych to neviděla na vlastní oči, kdyby mi to jen povyprávěla, tak bych jí to také neuvěřila a tak nějak bych si o ní pomyslela, přinejmenším něco o příliš bujně sugestivním sebeklamu a fantazii. A kdyby to ona neviděla, ale jen já, sama o sobě bych zapochybovala a také bych se o tom nikomu ani nezmínila a ani by mi nenapadlo zamyslet se a napsat, co teď píšu. Ale viděly jsme to obě. Po třech létech mi pak ještě řekla, že se na ni ta soška Panny Marie i usmála.

Do léta toho roku jsem byla přesvědčena, že pokud starověký, zaostalý ještě člověk, pověrčivě uctíval lidskou rukou zhotovené neživé předměty, tak dnes už tak omezený nikdo není, že každému je přece zcela jasné, že všechny ty obrazy, sochy, sošky, kříže, křížky i eucharistické "oplatky," křest vodou, že to všechno hmotné tady na zemi, vedle skutečností zatím pro nás ještě neviditelných duchovních, je jen a jen hmotná symbolika.

A už bych na tu epizodu zapomněla, tu absurdní událost s mrkající soškou Panny Marie bych dávno vypustila z hlavy, kdyby mi kolegyně v Podřipském muzeu nepodala pro mne zdánlivě už nezajímavě zbytečný časopis: "Záhady života". Záhadami jsem se zabývala kdysi hodně dávno, na počátku víry a hledání Boha živého. Teď už z vlastních zkušeností vím, že i nevysvětlitelné věci mezi nebem a zemí existují. Z dlouhé životní cesty s Ním vím, že ke mně v hlubinách duše mluví, že je se mnou, že mne chrání. A usiluji už jen vytrvat na cestě k cíli, nezapomenout, co mi bylo dáno a nevzít si to sebou do hrobu, ale zanechat svědectví. Ze slušnosti jsem ten časopis neodmítla a jen tak ledabyle, bez valného zájmu prolistovala, ale s právě aktuální, globálně řízenou výměnou obyvatel stěhováním národů z Asie a Afriky, k záměrné likvidaci konkurence schopné Evropy, zaujala mne v těchto souvislostech svědectví českých cestovatelů.

"Na Nové Guinei je osm set různých etnik a mezi nimi jeden kmen, který aby mohl kdokoliv dát svému dítěti konkrétní jméno, musí nejprve zavraždit někoho, kdo takové jméno nosí. Každý rodič se tak nutně stává vrahem."

"Papuánky jsou považovány za zralé ženy od první menstruace, třeba i v deseti letech. A kamkoliv přijdete, obvykle vám nabídnou manželku."

Kult Santeria: "Snažil jsem se být pouze objektivním pozorovatelem, ale opakující se tanec a melodie působily i na mne. Nechtěl jsem, ale stejně jsem tomu začal podléhat. Bylo to nezapomenutelné. V prvé řadě na mne doléhala sounáležitost a kolektivní euforie. A zároveň tento rituál vyvolával v lidech okolo neutuchající sexuální tužby. Stejně jako při Woodoo, při němž běžně veřejně před zraky všech ostatních, mnozí souložili na zemi." (Dr. M. Stingl, cestovatel, etnograf a spisovatel)

"Kult - nikdo už nezná jeho jméno, pokud nějaké vůbec měl. Říká se mu "Kult čarodějů hrobových sošek" nebo "Klan nesmrtelných". Jeho představitelé, nejhroznější čarodějové, jací kdy po Africe chodili, dokázali mimo jiné vyrobit elixír nesmrtelnosti. Po rozpadu jejich pohřbeného těla, když se jejich zlý duch osvobodil ze zaniklé tělesné schránky, se údajně dokázal vrátit do těla kohokoliv, koho si k tomuto účelu vybral. V něm musel setrvat až do smrti. A po jeho pohřbu se vše opakovalo znovu. Byli to zloduši. Své kouzelné nápoje připravovali z krve a slz svých obětí. Jejich kult existoval tak dlouho jen díky tomu, že se duch zemřelého čaroděje po určité době zmocnil jiného člověka a v něm ve svém nekalém dřívějším životě pokračoval. Takto postižený člověk nejen že se začal chovat jako někdo úplně jiný, ale postupně se změnila i jeho tvář a tělesná podoba. Takže nesmrtelný nakonec vypadal úplně stejně, jako v předchozím životě. A tak to šlo pořád dokola. Proč ale nakonec ten Kult nesmrtelných zanikl? Několik malamů, dobrých čarodějů, přece jen našli způsob, jak zlo zastavit. Zhotovili magickou kamennou sošku, takového malého skrčence, přesně zachycující rysy zemřelého čaroděje. Tu postavili do hrobu u hlavy mrtvého. Sotva se jeho duch v podzemí uvolnil, překypoval po několikaleté odmlce touhou co nejrychleji zakotvit v novém těle. Do sošky byl navíc přitahován magickým kouzlem. Jakmile do ní vstoupil, nedostal se již ven. Protože kamenná soška s jeho podobou nemohla nikdy v hrobě zpráchnivět, zůstal v ní zloduch zaklet navěky. Proto nakonec všichni nesmrtelní časem zmizeli. Zůstali uvězněni ve svých hrobech, zakletí v hrobových soškách. Teď však začali někteří ziskuchtiví šílenci ty pradávné hroby hledat a vykrádat. Naši lidé se těch kamenů s lidskou podobou bojí, ale někteří cizinci se po nich shánějí. Kdokoliv si však tu sošku koupí, kupuje si strašlivou smrt. Existuje prý několik případů policejně ověřených, žádné vymyšlené strašidelné povídačky." Úplné, nezkrácené příběhy je možné najít v tom zmíněném časopisu: "Záhady života 10/2017" (Jaroslav Mareš, spisovatel, cestovatel, entomolog a kryptozoolog)

A tu sošku z bukovinské kapličky mi do souvislostí spojil právě "Kult čarodějů hrobových sošek". Bílá magie dobrých čarodějů proti černé magii "Kultu nesmrtelných." Právě z této oblasti bílé magie vycházejí mariánská zjevení a jiné další nevysvětlitelné skutečnosti, zakoušené tělesnými smysly Bílá magie mariánských zjevení, sáhodlouhé recitování růžence, jako i celá hmotná symbolika posvěcených posvátných předmětů včetně eucharistie, je marnost, která člověku nepomůže, ale ani neublíží, pokud zachovává přikázání. Ta hmotná, kulatá oplatka je jen symbolická, sama o sobě prázdná. Co je nutné, je dobré. Odpuštění a láska podle přikázání, to jediné je nutné. A co je vedlejší, je marným nadbytečným zlodějem energie a času. Ale na mé sestře mi Pán ukázal jedním ze znamení, viděných tělesným zrakem, že potřeba uctívání Boha prostřednictvím hmotné symboliky je možná projevem slabší víry, ne však, jak jsem se mylně domnívala, službou ďáblu, když se člověk a nepovyšuje se a neubližuje druhým. Když ale někdo místo žehnání proklíná, ubližuje a pomstychtivě nenávistně čaruje v moci zlého proti Bohu a lidem, tak bílá magie ďábelsky zčerná.

Uctívání ďábla barbary - šílené okultní způsoby nejen sexuální, krutě vražedné rituály lidských obětí, mystéria neandrtálských tlup kanibalů, s nejtemnější praxí, bez úcty k lidskému životu, jak ještě pozůstatky toho i v současnosti na vlastní oči viděli a zdokumentovali cestovatelé Dr. M. Stingl a Jaroslav Mareš. To nám umožňuje pochopit pradávnou nutnost likvidace bezbožně zvrhlých, životu nebezpečných zločinců, uctívajících ďábla, jak je známe ze starozákonních biblických příběhů. Zločinci zhynuli dříve, než by zlem ovládli, spoutali, zotročili a zlikvidovali hrstku spravedlivých, kteří ještě zůstali a které Bůh uchránil za účelem vítězství života nad smrtí. Tento boj za účelem přežití lidstva, v neznalosti se jeví jako krutě moci chtivá nenávist, ale dokonalou spravedlností "Oko za oko, zub za zub" Bůh vyvedl a zachránil spravedlivé před zvrhlými. Kdyby tito zločinci nevyhynuli, tak by člověk a svět už dávno neexistoval. Biblické "Kdo neuvěří, zahyne"- tady by neznalý mohl najít podobnost s islámem: Vy jste národ nejlepší … zabíjejte je (nemuslimy) Jestli v tomto snad někdo hledá podobnost Bible a Koránu, tak mu uniklo, že oddělit spravedlivé od zlých a zlé zavrhnout, odsoudit je k věčnému utrpení jako nenapravitelné tam, kde "červ neumírá a oheň nehasne", je člověku zakázáno, protože hlubiny napravitelných či nenapravitelných lidských srdcí zná jen Bůh. " "Nedomnívejte se však, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit." Nezrušil Ježíš Starý Zákon, ale starozákonní spravedlnost naplnil odpuštěním a láskou. Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci." Bůh je stále stejný, Jeho přikázání platná v každé době, od počátku až do konce, to jen člověk se v průběhu času vyvíjí a mění. A jak bylo na počátku, když "Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná …" tak zase bude na konci věků. Budeme odděleni jedni od druhých, spravedliví půjdou do věčného života v radosti a nenapravitelně nespravedliví do věčného utrpení tam, kde červ neumírá a oheň nehasne, opět podle zákona absolutní spravedlnosti "Oko za oko, zub za zub." Toto ale až na konci věků. A není na tom nic divného, že do Božího odpočinutí "nevstoupí nic nesvatého, ani ten, kdo se rouhá a lže." "Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují." Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud. Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.

Dávejte a bude vám dáno; Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Proto odpouštějme a nesuďme, abychom nebyli souzeni. Místo snahy vymýtit zlo, usilujte činit dobro. Komu odpustíme, tomu bude odpuštěno. Komu neodpustíme, tomu nebude odpuštěno, ale ani nám Bůh naše neodpuštění neodpustí a za prolitou krev promarněných životů budeme voláni k odpovědnosti. Odpuštění však není kompromisem mezi pravdou a lží, životem a smrtí. "Ať je vaše slovo 'ano, ano' -- 'ne, ne'; co je nad to, je ze Zlého." Dobru i zlu, Bohu i ďáblu sloužit nelze. Odpustit v žádném případě neznamená zlo schvalovat, se zlem souhlasit a spolupracovat. Odpustit zločincům zločiny znamená modlit se za ně, aby jim Bůh dal svého ducha a oni pochopili, uvěřili, litovali zlých slov a skutků a obrátili se od ďábla k Bohu, od lži k pravdě, od zločinů ke spravedlnosti, od nenávisti k lásce.

Čas se přiblížil - Doslov 1.

30. prosince 2019 v 17:46 | Píseň novou

Dovolila jsem si volnou inspiraci Zeyerovy originálně nádherné "Zahrady mariánské," s důvěrou, že tam nahoře mi Julius Zeyer nejen odpustil moji troufalost, ale že snaha očistit prostřednictvím jeho odkazu skutečnou duchovní podobu smyslu vánočních svátků, mi bude požehnána. S velikým souzněním, úctou a obdivem k jednomu z mých nejmilejších spisovatelů, po dlouhých létech znovu, teď už věřící, jsem se ponořila do duchovního bohatství Zeyerova umělecky nepřekonatelného pokladu. A v domnění, že tak zajímavé biblické podrobnosti, jako jsou rodiče Ježíšovy matky Marie - Anna a Joachym - jsem už zapomněla, vděčně ráda jsem si doplňovala vědomosti z podmanivě okouzlujících slov, vytrysklých ze Zeyerovy horoucí čisté duše.

Když jsem však ke zpracování vybrala stručně podstatné a hledala obrazové prvky ke grafické foto-ilustraci, stalo se, že jsem byla nucena ten vybraný, jednou už zkrácený text, znovu ještě zkrátit. Ve starodávných obrazech mistrů, mezi portréty Anny a Joachyma s dítětem Marií, jsem našla i obrázek Mariina hrobu. A po dalším pátrání jsem se dozvěděla, že v Jeruzalémě stále existuje hrob Panny Marie.

Tak to už mi bylo jasné, že vědomosti musím obnovit a doplnit z Bible, která v dějinách spásy, od počátku až do konce věků, je nadčasovým Slovem Božím, ústy proroků a apoštolů, inspirovaných Duchem svatým, a je "celou knihovnou" postupně naplňovaných proroctví. A k velikému překvapení jsem zjistila, že příčinou mé nevědomosti nebyly mezery ve znalostech biblických příběhů, ale že v Bibli poslední zmínka o Panně Marii je ve Skutcích apoštolů o letnicích, při seslání Ducha svatého, kde se modlí s Ježíšovými učedníky a Ty informace o Mariiných rodičích, ani o nanebevzetí Panny Marie, nejsou podloženy slovy Písma. Celá církevní mariologická dogmatika vychází z apokryfů a soukromých zjevení. Tedy "věrohodná" asi tak, jako kdysi, na počátku mé víry a hledání pravdy, mi jeden pan farář odpověděl, že "rozdílné dogmaticky "neomylné" církevní učení, které v Bibli není, tam je. Ale ukryto v tajemstvích. A že kde je dogma, tam není otázka." Výklady Ježíšova učení a cesty k Bohu jsou různé, mnohdy vzájemně si odporující. V tom základním se zabloudit nedá. Jako Bůh je jeden, tak i pravda je jedna jediná, jednou pro vždy po všechny věky pevně daná: "Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání! "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe." "Moudrosti ovšem také učíme, ale jen ty nejpokročilejší." "Dychtíš-li po moudrosti, zachovávej přikázání, a Hospodin tě jí obdaří." Vznik různých církví a sekt stojí na porušených přikázáních lásky, a to je příčinou nepochopení těch podobenství, kterým je dáno rozumět jenom těm nejpokročilejším, když zachovávají Boží přikázání lásky. "Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona."

Není obtížné pochopit, proč o dětství a rodičích Panny Marie ani o jejím odchodu z tohoto světa, se v Bibli nepíše. Protože zcela jasně srozumitelně je psáno, že: "Jeden je Bůh, jeden také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus."

Může tedy Panna Maria být prostřednicí všech milostí? No a sem patří i uctívání svatých a modlitby ke svatým.

Co dodat? Nesoudím. Soudit bude Bůh. Zcela jistě církevní dogmatiku nemá na svědomí Julius Zeyer, ten ji nevytvořil, pouze z ní vycházel, tak, jako ostatní římskokatoličtí křesťané. V knize Zjevení 22 je psáno: "Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize."

Teď v předvánočních dnech, když jsem tento doslov psala, mne Pán ujistil, že Slovo Boží je pravda a vůbec to není neúcta k Panně Marii ani k jiným svatým. Mé zaváhání mi pomohl překonat ve snu: V nějakém neurčitém pracovním kolektivu jsme měli přát k svátku Panně Marii. Předpokládala jsem, že na dárek se složíme a půjdeme přát všichni společně. Ale pak jsem viděla, jak kolegyně s kyticemi a dary přejí každá sama za sebe. S tím jsem nepočítala a zůstala jsem tam trapně sama, s prázdnýma rukama. Nezbylo, než popřát jen tak uboze bez dárku. A když jsem jí nesměle, téměř s pocitem provinění plaše podala jen prázdnou ruku, něžně s pochopením mi ji stiskla, podržela déle, než je obvyklé a já druhou rukou jsem tu její lehce pohladila a probudila jsem se.

Vůbec nepochybuji o tom, že hned po Panu Ježíši, Jan Křtitel i Panna Maria, byli předzvěstí duchovního oblaku svědků, nebeského zástupu všech andělů a svatých, kteří teď už s druhým zaslíbeným příchodem Pana Ježíše, nám pomáhají spáse. Mezi mnohými byli a jsou jedni z těch prvních prvorozených svatých, ale "když se Jakubovi a Petrovi na hoře zjevili Mojžíš a Eliáš, jak rozmlouvají s Ježíšem, zastínil je oblak světlý a hlas: Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte." A když pozdvihli oči, neviděli jiného, jen Ježíše samotného." Toho Ježíše, kterého "neviděvše milujete. Kterého nyní nevidíte, ale v něho věříte." A to zastínění a hlas je Syn. "Vírou na-dějí a láskou jsme spaseni a naděje, která se vidí, není nadějí." I kdybychom viděli ve zjevení všechny proroky a svaté i s Pannou Marií, a všechny naše zemřelé blízké, přesto je psáno: "Neptej se, kdo vystoupí a kdo sestoupí, blízko tebe je Slovo. Máš ho v ústech i ve svém srdci." …"Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup." "Bůh činí z andělů větry a ze svých služebníků plameny ohně. Což nejsou všichni andělé jen služební duchové, kteří bývají posíláni na pomoc těm, kdo mají obdržet dědictví spásy?" Když Duch svatý vychází a vchází, je jako vítr, vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha."

"Stojí psáno v prorocích: Všichni budou vyučeni od Boha. Každý, kdo slyšel Otce a u Něho se učil, přichází ke mně. Proto jsem vám řekl, že nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Ot-ce.""A bude v posledních dnech, dí Bůh, že vyleji z Ducha svého na každé tělo a prorokovati budou synové vaši i dcery vaše, a mládenci vaši vidění vídati budou… "

Druhý příchod Ježíše v oblacích znamená v "oblaku svědků" všech andělů a prvorozených svatých. Svědkem Druhého příchodu bude každý člověk žijící na zemi. "Hle, přichází v oblacích! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, …" Každé oko, ne však zrakem tělesným, nýbrž vnitřními smysly v hlubinách osvícené duše.

Neomylností Božího záměru je neporušenost těla i ducha, nebe i země. Kde je roztržka, tam není Bůh. Příčinou zatvrzelosti nevěřících je nejednota věřících. Skládat účty budou "neomylní" představitelé církví, kteří si vytvořili Boha podle svého vlastního obrazu a tím došlo k roztržkám a devastaci člověka i světa.

"Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu." A dnes obdobně: Já jsem katolík, já protestant atd. "Je snad Kristus rozdělen?"

"Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože nedobře prosíte…" Rozpadené rodiny, stejně jako rozbitá církev, neplní už ve světě své poslání.

"Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: `Požehaný, který přichází ve jménu Hospodinově."

Přicházet ve jménu Hospodinově, znamená mít moc. Nosíš-li Ježí-šovo jméno, nenosíš-li však Jeho sílu, nadarmo nosíš to jméno. Víra bez skutků je prázdná stejně, jako skutky bez víry jsou marné. Což nepoznáváte, že Ježíš je ve vás? Leda, že jste se snad neosvědčili.

Neomylným poznávacím znamením osvědčených v moci Boží je neporušenost zdravého těla a Ducha skrze neporušené mezilidské vztahy, jednotě Ducha svatého, tedy spojené přikázáním lásky. A kde je nějaké porušení, tam je chyba. "Tělo a duch jsou tak spolu spojeni, že nelze poskvrnit jedno, aniž by se neporušilo druhé." A k tomu lidstvo od počátku až do konce věků míří. Ale nejprve "lékaři" uzdrav sám sebe. Sotva by si kdo dokázal představit Ježíše, jak sám nemocen, uzdravil by každou nemoc v lidu.

Anebo snad Bůh lže, když říká, že odejme od nás každou nemoc? Ne, nelže, to my děláme z Boha lháře špatným způsobem života. Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když umřel. Zrak mu nepohasnul a svěžest ho neopustila." Stáří není nemoc, stáří není demence, stáří je moudrost. Demence je nemoc doby příčinou špatného způsobu života.

Pravda je jedna a dobrý strom se pozná po neporušeném ovoci. V podstatě pravdy "není rozporu mezi myšlením a praktickou činností. Je-li rozpor mezi teorií a praxí, pak je někde chyba, buď je špatná teorie, nebo ta praxe, mnohdy obojí." Kde není pravda, tam je lež, a kde je lež, tam není Bůh.

"Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.

A "nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh." Ježíš Kristus ač Boží Syn, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, jako člověk, ponížil se, poslušný až k smrti kříže."

Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat? Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu:

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdy-bych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše po-znání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska."

Pan Ježíš odpuštěním a láskou se postavil do trhliny mezi lidskou nesmiřitelností a Bohem. A jako On, tak i my. "Stůjte o lásku, horlivě žádejte duchovních věcí, nejvíce však, abyste prorokovali. Svědectví pak Ježíšovo je Duch proroctví." "Vy ho znáte, je u vás a bude ve vás." Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a On vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat." Hle, byli jsme znovu stvořeni. Odejmu jim srdce kamenné a dám jim srdce z masa. To proto, že se rozhodl zjevit v těle a přebývat mezi námi. Kdyby se nevtělil, jak lidé nevidíce ho, by mohli být spaseni? Svatým chrámem Pána je totiž naše srdce. "Kdo jest, kdo nechce žít věčně? Slyš hlas mého Syna. Obřezal tedy naše uši, abychom uslyšeli slovo a uvěřili." "Buď požehnán Pán, jenž vložil do našeho nitra moudrost a rozum. Přebývá v nás, když v něho věříme, když pamatujeme na jeho přislíbení, když zachováváme přikázání, když našimi ústy prorokuje, když nám odsouzeným k věčné smrti otevírá dveře chrámu, když pozná-ním uvádí nás do chrámu neporušitelného. Když člověk, který touží po záchraně, upírá svůj zrak ne k člověku, nýbrž k tomu, jenž v něm hovoří a přebývá, když žasne nad nikdy neslýchanými slovy, jež k němu mluví Pán, a když se diví, že nikdy netoužil je slyšet. To je tedy Pánem postavený duchovní chrám."

Čas se přiblížil I - Vánoce

30. prosince 2019 v 17:40 | volně inspirováno textem Julia Zeyera | Píseň novou

"Zahrada Mariánská," báseň v próze, kterou nám Julius Zeyer ke konci svého života zanechal, v létech 1897 - 1898, uprostřed svého domácího muzea a obsáhlé knihovny, kde zamyšlený samotář snil v půvabné jihočeské krajině se šumějícími lesy a stříbřitými hladinami rybníků a ožíval ve společnosti svých literárních přátel.

Zeyerova unavená duše stále více prahla po Bohu a uchylovala se do mystických meditací. Mariánské legendy ho zaujaly natolik, že pojal myšlenku vytvořit v plné hloubce básnickou oslavu naplněných nadějí a touhy po spáse lidstva, zrozením slíbeného Mesiáše, jímž se naplnily věky. Po prostudování latinských, francouzských a německých pramenů tak vznikla "Zahrada mariánská" úchvatný oslnivý obraz krásy života, vroucí snivá oslava čistoty duše, oběti a lásky, básnicky ztvárňující Kristovo zrození, mládí, utrpení a vykoupení.

V tichém kraji požehnaném, chvělo se tajuplné očekávání, svítal z dálky den, kdy uzrát měl plod věků. Z pokolení na pokolení, dědila se nezdolná touha po zrození slíbeného Mesiáše. Vzcházel úsvit Království, jímž naplnit se měly věky. V prsou lidí nevyhasla nejsvětější naděje, že vyjde hvězda, o níž už v soumraku dob mluvil Bůh Abrahamovi. Blíží se hodina slibů pradávných, že na nebi jiskřícím se hvězdami, vzejde hvězda lesku takového, jaká ještě nezářila na nebi od té doby, co Hospodin, vznášeje se nad vodami, kázal, aby ozářila noc. Spása lidstva spěje k naplnění. Červánky lidstvu už svítí! Ó, blízké spásy hodino, buď požehnána.

Bylo snivé jaro. Jakoby píseň míru táhla se krajem, vítr ve stromech sladce šelestil, větve stromů rozpínaly se, plné ptačích hnízd a bílých holubů, ptáci zpívali, holubi vrkali a včely temně bzučely. Pradávná země jevila věčně mladou něhu.

Maria dala čerstvou vodu liliím, jež prosté provívaly vzduch svým čistým dechem jako andělským a sedla Maria Panna, nejčistší ta lilie na zem vedle nich, na sněžný koberec. Ach, jak byla duchovně spanilá! Jakoby duše její pohroužena v mlčení a ticho, se probouzela, až zdálo se, že hnula křídly. Kráčí Pán po horách a dole v hloubi dýchá jeho zem. Sluch duše její to slyší. Jsou to kroky blízkých osudů?

Ze zášeří nebes vyšla tiše bílá velká hvězda a dívala se Marii do očí. Byl v nich klid. Klid jistoty a pravdy bez pochyb, posud nepoznaný, vládnul v její duši a vznešená vážnost, větší, než země může dát. V odpočinku ruce složila a v nevědomé modlitbě řekla: "Ó, Věčný na nebesích! Téměř s jistotou to cítím, že zraky moje se dříve nezavřou, než spatří toho, po němž moje duše a můj lid prahne."

Tu náhle v zavanutí zahradou, v písni stromů, ptáků, větru a včel, zachvěl se domem jakýsi tajuplný zvuk. Vzhlédla Maria s podivem, neboť byla v domě sama a dech jakýsi ji ovanul. Náhle měla vědomí něčí přítomnosti nablízku. Přivřenými dveřmi pohlédla Maria do zahrady, odkud zářil dlouhý paprsek už skloněného slunce k horám a za ním vznesla se jakási záře, mocná jako požár, avšak bez hrůzy, a v nezemském tom plání zjevila se postava jinocha. Byl vysoký, tvář jeho jako slunce zářila a oči jako hvězdné hlubiny nočních nebes.

Přistoupil k ní, uklonil se a hlasem, znějícím jako hudba harfy, ji oslovil: "Buď zdráva, Maria, milostí plná, požehnaná ty mezi ženami, Pán s tebou." Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Že před ní stojí Gabriel, věděla náhlým vnuknutím, a kloníc hlavu v úctě pokorné před archandělem, mlčky čekala, uvažujíc, že Bůh jeho ústy mluví k ní, chvěla se bázní velikou a sepjala ruce.

Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat v domě Jákobově a království jeho bude bez konce.

Maria andělovi řekla: "Jak se to stane? Já muže nepoznávám." Anděl jí odpověděl: "Duch svatý vejde v tebe a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Synem Božím. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je ne-plodná. Neboť u Boha není nic nemožného." Maria v pokoře odvětila prostě: "Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." Anděl pak od ní odešel.

Tichý soumrak zaplavoval komnatu, kde lilie tiše kvetly v bílé nádheře. Maria zavřela oči a vyvolená její duše mířila k Bohu nedostižně vysoko v nadpozemské radosti.

Neuložil anděl Marii výslovně mlčení, avšak jeho zvěstování neslo její vznešenou duši do výšin takového vytržení, že žila a dýchala jen v plamenech své lásky k Bohu, ztrácela se v Boží milosti v hlubokém snění o nesmírné budoucnosti, která se už měla stát přítomností, aby převrátila dobu světa. S vědomím svého nadlidsky blaženého osudu, zvuk mluveného slova se jí zdál ruše-ním svatého mystéria. Veškerá její mysl upírala se vstříc Tomu, který měl přijít. Už jej viděla, knížete míru a soudce věků, kráčet v slávě slunečné, aby spasil svět a korunoval Izrael.

V těch dnech se Maria vydala na cestu. Spěchala do hor, do města Judova, navštívit Alžbětu. Ach, jak bylo to místo, kde Alžběta žila, krásné. Až k samým domkům vesnice se šeřil šumící háj, jasná studánka u samé vísky lila poklad svěžesti své ze skály, a spěchajíc do zčeřeného moře trav, pěla svou píseň, v skrytu bublajíc. Zachariášův dům se bělal nedaleko studánky. Mír Boží dýchal tam na nivách, kde útulné domky v slunci dřímaly. Kolem na pahorcích vinice a v pozadí strměly štíty hor vysoko, vysoko.

Vešla Maria do domu a pozdravila Alžbětu, která oknem dívala se vzhůru do stromu, kde malý pták svou něžnou píseň klokotal. Naslouchala zamyšleně a nemladá už její tvář svítila vnitřní dojemnou krásou. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle. Naplněna Duchem svatým zvolala velikým hlasem: "Maria! Ty? Ó, požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že matka mého Pána ke mně přichází?

Maria se zachvěla a tiše pravila: "Odkud o tom víš?" "Při zvuku tvého hlasu pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána." Řekla Maria: "Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že sklonil se ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechny národy, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kteří s bázní jej vzývají. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům na věky."

Zůstala Maria s Alžbětou asi tři měsíce a pak se vrátila domů. Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn, dala mu jméno Jan. A ruka Hospodinova byla s ním. Jeho otec Zachariáš, naplněn Duchem svatým, takto prorocky promluvil: "Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného Spasitele z rodu Davida, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna; zachránil nás od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí, slitoval se nad našimi otci a rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života. A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje." Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael.

Když se Maria vrátila domů, bylo její mateřství už zjevné. Avšak byla klidná, jako hluboké nebe bez mráčku. Panny, vyvolené k velikým osudům, se myšlenka hanby nedotkla, duše její čistá byla v důvěře Bohu tak veliké, že na to ani nepomyslela, co by o ní mohl soudit svět lidí.

Byla zasnoubena Josefovi, který mezi tím se loučil s posavadním životem, a ještě ani netušil svůj životní úkol, když se ubíral do města svých otců, do Nazareta, k svatbě s Marií. Když však ji uviděl, zarazil se a zachvátil ho smutek. Seděl zadumán ve své komůrce a pravil duši své: Spravedlivě žil jsem dosud před Bohem, co nyní činit mám, abych jako vždy jednal spravedlivě? Jak ji mám přijmout do domu, když nedodržela slib?

A zmatený se zarazil. Něco se v něm ozvalo a pravilo, že je čistá - avšak tázat se jí přímo? Kde by vzal odvahu ji vinit ze hříchu? Přemítal ve své úzkosti a zvolal polekán: Zapudit a vydat ji hanbě veřejně? Nikdy! - hřmělo v té duši jeho prosté, ale hluboké a bezmezně zbožné. A když se utišil, řekl si: Veřejně bych ji tupit neuměl. Propustím ji v míru a tichu a zprostím ji slibu.

Hleděl Josef na zdřímlou krajinu, na ladný obrys hor, jenž se temně jevil na hvězdnatém nebi a kdesi v stínu pod stromy slyšel padat vodu. Sladký spánek chýlil se mu na víčka a Josef zdřímnul, ale sen jeho nebyl pouhým odpočinutím těla. Byl vzrušením těch tajemných smyslů, jež v duši skrytě leží jako zlato v lůně hor, které se zatřpytí, až když se ho dotkne paprsek slunce.

Duše jeho v tom tělesném spánku skrytým zrakem vnímala. A ejhle, viděla podobu anděla, jenž oslovil Josefa: "Ó, synu Davidův, Josefe, neboj se do svého domu přijmout svoji ženu Marii. Co v ní je počato, je z Ducha svatého. Porodí syna, dáš mu jméno Ježíš a on zajisté vyvede svůj lid z hříchů. A od západu se zdvihl bílý mrak, přiletěl, jako bouře, plný blesků. Ten mrak byl zástupem andělů a jako dálný hrom zněl širým nebeským prostorem veliký prorokův výrok, hlásající naději národů, ten výrok tajuplný, nesmírný, že Panna počne a porodí Syna a nazván bude Emanuel, to znamená: BŮH S NÁMI!

Pak zas bylo ticho a nebe bdělo v míru s hvězdami nad zdřímlou zemí. Probudil se Josef a v jeho duši bylo jasno. Vnuknutím chápal nyní celý svůj veliký úkol. Klekl v hluboké pokoře, ramena svá rozevřel, jakoby ten svět, jenž měl být vykoupen Tím, který u lidí bude jeho synem, chtěl v lásce obejmout! A děkoval Bohu.

Slavil se tiše sňatek Josefův a Mariin. Maria vešla do domu svého muže a žili spolu svatě, jako bratr a sestra, v čisté vznešené prostotě. A Josef pracoval a byl šťasten. Bůh jej vyvolil, aby stál na stráži, a byl věrnou oporou Panně a dítěti, které mělo přijít, aby svět došel spásy. Práce jeho rukou svatá se mu zdála teď, když měla poskytovat chléb tomu, který sám sebe jednou vydá jako chléb života, všemu pokolení lidí navěky! S nevýslovně šťastným úsměvem bděl Josef nad Pannou, a bděli též andělé nad domem, v němž Maria snila v radosti o přesvaté budoucnosti.

Doba se blížila svému naplnění. A césar v Římě, který mu byl podroben, si vzpomněl, že mají být spočítáni jeho poddaní. Tak i Josef byl donucen vydat se v zimě do města Betléma, odkud pocházel, Davidův potomek, aby se vyplnilo slovo proroka, že hvězda spásy vyjde z Betléma.

A slovo bylo vyplněno, neboť Maria, ač doba porodu se blížila, vydala se s Josefem na cestu. Na oslu jela v chudobném rouchu a trpělivě snášela únavu. Josef kráčel pěšky vedle ní a vedl soumara. Plání Jizraelskou se ubírali, horami Judskými k Bethulii, k Sichemu a pláni Refaimů, všude krátce odpočívali buď pod stromem nebo v jeskyni, u pramene jasné vody nebo v tiché vesničce, kam večer došli a čtvrtý den, když noc už spouštěla na zem závoje svých temnot, vynořil se před nimi Betlém.

Zatím co v Římě césar i Herodes, král otroctví, se váleli v prostorách přeplněných zlatem, jímž kryli svou hnusnou hnilobu, marně hledal Josef přístřeší, kam příští matka Božího Syna, matka Vykupitele, by položila svoji unavenou hlavu.

Šli od místa k místu a pro Syna Božího, jenž měl sestoupit na zem, místo nebylo! Svět, který přišel spasit, dveře zavíral, neznal jej a později jej i tvrdě zapíral. Když Josef nenašel místo u lidí, vyšel opět z nevlídného města do tmavé noci, aby u kamenů žádal, co nebylo u lidí.

V stěnách skal a úbočí bylo mnoho slují. Skály snad nezavřou své lůno, jako lidé dveře teplých příbytků. Tak tedy šli a trpělivě kráčel soumar znovu tmou. Maria byla jasné mysli, ač vítr od hor chladně vál. Stanuli u jeskyně. Avšak šel z ní mráz a byla plná temnoty, hluboká a mlčící, jako hrob, byla to sluj, kterou Josef znal a jmenovali ji jeskyní Abrahamovy kojné. Chtěl Josef v té jeskyni hledat útulek. Maria mu však řekla: "Cosi v srdci mém mi šeptá, abych šla dál, že jiné místo je připraveno."

A brzy našli menší útulnou sluj. Nad vchodem byla slaměná střecha a dýchlo z ní do chladné noci teplo. Hromádka řeřavého uhlí jim jako vítající úsměv svítila vstříc, snad pastýři tam rozžehli oheň. A byly tam jesle a v nich sláma a vůl tam klidně stál a smutně hleděl na Marii, která přistoupila a pohladila jej. Josef též svého osla přivedl k jeslím. Prostřel na zem malý koberec, položil na něj polštář, aby pro Marii lůžko připravil. Přiložil do ohně chrastí, pověsil svůj plášť jako závěs, aby vítr do jeskyně nevál a unaven si lehl na prahu.

Venku v temnu ležel svět lidí a netušil, že jeho světlo již vyšlo. Jen němá příroda se zhluboka chvěla a nocí se nesl neslýchaně sladký ptačí zpěv a vody hvězdně jasně ze skal tryskaly a země v pradávných útrobách se zachvěla radostí, že člověk, který povstal z její hlíny, došel spasení.

Mezi mraky hvězdy tiše hořely a celá země se nořila do spánku. Mír zářil z hvězd. Vše dřímalo. Maria zahalena v závojích však bděla. Ona jediná z lidí teď věděla, že přišla už ta velká hodina, vytoužená celým mořem slz a vichrem vzdechů, vy-prošená bouří modliteb, kterou v slitování zaslíbil Hospodin.

Maria v modlitbě a v chvále bděla celou nezměrnou hlubinou přesvaté své duše, vylévala tu duši před Stvořitelem, jako moře světla do takové výše, že lidské slovo naznačit to ani stínem neumí. Půlnoc stála temně tajemná na nebi a klonila se nad zemí, když naplnila se náhle celá sluj prasvětlem před sluncem stvořeným, a dítě zaplakalo! Jako měsíc tiše vyjde z brány večera, tak vyšel z liliální její čistoty syn člověka. Bůh bídu lidstva takto na sebe vzal.

Stala se Maria matkou, jejíž srdce se svírá při pláči dítěte. Sklonila se k plodu svého panenského života a pozvedla jej do výše, jak člověk z prachu země k Bohu pozvednout se má. Zavinula jej do plenek a položila do jeslí, aby jej hřál teplý dech volův a soumarův, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A zase se sklonila nad svým dítětem, vzala je a pod splývajícím tenkým pláštěm přitiskla jemně k srdci a kojila. Teď v jasné záři se probudil Josef a viděl Marii s dítětem, jak oba v slávě planou. Zaplesal a velkým hlasem chválil Boha. Maria mu sladce s úsměvem kývla, vložila svaté dítě v jeho ruce a Josef poklekl s pláčem blaženým.

V té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda, když nad slují objevil se veliký oblakový sloup a svítil do tichého údolí. Světlo z mraků zasvítilo tak silně, že si muži udiveně mnuli oči a tázal se druh druha, co to je!

Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Ve sluji, kam vodíváte svá stáda, když z pastvin vás žene studený déšť, naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí". A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle."

Pastýři, ta srdce prostá, Bohu přístupná, okamžitě chápali, co světské moudrosti je tak těžké pochopit. Poklekli a chválili Boha a radovali se. Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme do Betléma, aby oči naše viděly, co hlásala nám zvěst! Podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil."

Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa, i to děťátko položené do jeslí. Sotva něhou dýchajíc, v slzách hleděli na dítě. Pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti a Maria, až na dno duše dojata, zapsala si tento blahý okamžik do hloubi svého mateřského srdce. Žehnala jim svým sladkým pohledem, všechno to v mysli za-chovávala a rozvažovala o tom. Pastýři oslavovali a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Pak se navrátili. A nad tím, co pastýři vyprávěli, užasli všichni, kdo to slyšeli.

Tehdy, když se Ježíš narodil v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit."

Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu. Vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele." Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: "Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit."

Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary, zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, odcestovali do své země.

Když odešli, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: "Z Egypta jsem povolal svého syna."

Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: "Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není."

Když Herodes umřel, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi v Egyptě a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život." On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země. Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských a usadil se v městě zvaném Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.

Dnes ráno jsem prořezal růžové keře ...

16. května 2019 v 21:28 | A. De Saint - Exupéry | Půlnoc nad knihami

"Jeden zahradník mi vyprávěl o svém příteli. Než je život rozdělil, žili dlouho jako dva bratři, popíjeli spolu večer čaj, světili stejné svátky, a když potřebovali poradit nebo se svěřit, chodili jeden za druhým. Mnoho co říci si samozřejmě neměli, spíš je bývalo vidět, jak se po práci procházejí a mlčky si prohlížejí květiny, zahrady, nebe a stromy. …

A z rozvitých květů měli oba stejné potěšení. Ale stalo se, že jednoho z nich dostrkal osud na druhý konec světa. Po létech tichého stáří dostal můj zahradník náhle od svého přítele dopis … Všecek rozzářen štěstím, o něž se toužil podělit, prosil mne, abych si ten dopis přečetl. Jako kdyby mi nabízel ke čtení báseň, a napjatě sledoval mou tvář, jak mne ta četba vzruší. A bylo tam jen pár slov: "Dnes ráno jsem prořezal růžové keře …" A zamyslel jsem se nad tím podstatným, které tu zřejmě nebylo k vyslovení. Od té chvíle neměl můj zahradník klidu. Mohls ho slyšet, jak se vyptává na zeměpis a plavbu, na kurýry, karavany a války mezi říšemi. Po třech létech jsem náhodou posílal jakési poselství na druhý konec země a řekl jsem zahradníkovi: "Můžeš napsat svému příteli". A začal po celé dny vysedávat doma, čmáral, škrtal, začínal znovu a znovu, neboť věděl, že potřebuje říct cosi naléhavého a že se musí svému příteli tlumočit celý, v celé své pravdě. Potřeboval vybudovat svou vlastní lávku přes propast a skrze prostor a čas dosáhnout oné druhé části sebe sama. Potřeboval vyslovit svou lásku.

Konečně mi přinesl svou odpověď a zase s napětím sledoval mou tvář, aby spatřil odlesk oné radosti a aby tak vyzkoušel sílu svých důvěrných sdělení. A já jsem četl v jeho pečlivém a neobratném rukopise, který byl jako hluboce přesvědčená modlitba: "I já jsem dnes ráno prořezal růžové keře …" Když jsem to přečetl, zmlkl jsem a zamyslel se nad tím podstatný, které se mi začínalo jevit už lépe, neboť aniž to věděli, Pane, ti dva oslavovali Tebe, nad svými růžovými keři se spojovali v Tobě. …

" Ach, Pane, teď se pomodlím za sebe. Je sladké navracet se na určité místo, a ne jinam, sladce znějí hlasy jednotlivců. Tys mne však odsoudil k mlčení, abych za větrem slov dokázal slyšet smysl, neboť je mi určeno sklánět se k lidské úzkosti, z níž hodlám lidi vyléčit. Ovšem, chtěl jsi mne ušetřit tlachání, v němž bych promrhal čas, i pekla rozkladů, stejně jako nad přátelstvím nebo láskou. Neboť tím pravým poutem přátelství či lásky můžeš být jen Ty.

Naprosto nežádám, aby mne jedni nebo druzí milovali, ani mi příliš nevadí, jestliže mne snad nenávidí. Chci pouze tolik, aby ctili cestu k Tobě, z něhož pocházejí jak oni, tak i já. Jen pro Tebe si žádám lásky, a proto jejich hnutí svazuji ve snop holdu, který předávám Tobě.

Nemám žádného krále, jehož úsměv by mne odměnil, a musím takto jít až do té chvíle, kdy mne přijmeš ve své milosti a spojíš s těmi, které jsem měl rád. Ale stává se, že mne má samota někdy unavuje a toužím přidružit se opět k svému lidu, neboť nejsem asi ještě dost čistý.

A když se od své práce s námahou zvednu, neboť jsem už starý, a v srdci prostě řeknu všem živým i mrtvým zahradníkům, abych se s nimi sjednotil tou jedinou účinnou cestou: "I já jsem dnes ráno prořezal růžové keře." A nezáleží příliš na tom, putuje-li takové poselství třeba po celá léta, a dostihne-li toho nebo onoho. V tom jeho poslání nespočívá. Abych se sjednotil se svými zahradníky, pozdravil jsem prostě jejich boha, kterým je růžový keř v rozbřesku dne. Stejně tak je to, Pane, i s mým milovaným nepřítelem, i s ním se sjednotím teprve tehdy, až sebe sama přesáhnu. A protože on se mí podobá, je tomu stejně tak i s ním.

Já chápu spravedlnost v duchu své moudrosti. On zase v duchu své. Obě tyto moudrosti se zdají protichůdné, a když se střetnou, probudí válku. Ale po těch protichůdných cestách sledujeme svými dlaněmi my oba, on i já, silokřivky stejného ohně. A ty silokřivky se setkávají v Tobě, Pane. A když skončím svou práci, je duše mého lidu krásnější. A když on skončí svou práci, je duše jeho lidu krásnější. Třebaže neexistuje řeč, ve které bychom se setkali, já myslím na něho a on na mne, a můžeme jeden druhému říci: "Dnes ráno jsem prořezal růžové keře ..."

Neboť ty jsi, Pane, společnou mírou nás obou. Ty jsi onen uzel, který svazuje podstatu rozličných činů.

                  

                     

Velikonoce

20. dubna 2019 v 15:14 | Víra, naděje a láska

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi…" kterou pro nás jsi stvořil souběžně se světem duchovním, neviditelným, z něhož povstalo všechno, co vidíme. Vložil jsi nám do duší věčnost, proto smysl života ve štěstí, zdraví, v radosti a v lásce nenajdeme v ničem jiném, jedině v Tobě. Ty, Bože, Otče Všemohoucí, jsi nezměrně věčná a nádherná průzračně čistá a trpělivá Láska věrná, i když my jsme nevěrní. Žehnej nám a veď nás, prosím, naší životní cestou, podle Tvé vůle, naplněním Tvých odvěkých zaslíbení.

Ve jménu Tvého milovaného Syna, našeho Pána, Ježíše Krista, který je obrazem Tebe neviditelného, nastala nová éra Ducha, vylití Tvého svatého Ducha na každé tělo, které teď s koncem věků, je tím očekávaným, druhým příchodem našeho Pána, Ježíše Krista, který odložil porušitelné lidské tělo smrtelné, vzal na sebe neporušitelné tělo duchovní věčné a kterého proto jsi nám dal, abychom takoví jaký je On, byli i my. Jako Ty v Něm, tak On v nás, osvíceným vnitřním zrakem naší mysli, vírou, nadějí a láskou, aby nám byl vším, cestou, pravdou a životem, rádcem, učitelem i lékařem. V něm je dokonalost k Tvému obrazu Božímu, ke kterému se člověk a svět vyvíjí od počátku až do konce všech věků. A ten čas se přiblížil.

On je prvorozený všeho stvoření, předchází všechno a všechno v Něm spočívá. Je hlavou těla - totiž církve, počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to On, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co je, jak na zemi, tak v nebesích - toto smíření přinesla jeho oběť na kříži. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.

Sám bez viny, za nás za všechny trpěl a miloval nás láskou tak velikou, že na kříži odpustil i vlastním vrahům, aby nezahynuli. Aby jim Bůh dal svého Ducha svatého, a oni pochopili, uvěřili, litovali zlého a napravili se. A jako On, tak i my. Komu odpustíme, tomu dáš Tvého svatého Ducha. Lásku mu dáš, kamenné zlé srdce zločince proměníš v srdce, které jenom miluje a vůbec neumí nenávidět.

Nevedeme boj proti tělu a krvi ale proti mocnostem a silám zla. Ježíš jednou pro vždy zemřel za nás všechny, jeho oběť je výkupným z moci zlého a dalších obětí už netřeba. Jak je i psáno: "Nechválíme ty, kteří se sami obětují. Tak evangelium neučí. Za Polykarpem byla učiněna poslední tečka."

"Sami sebe přinášejte jako oběť živou, svatou a Bohu milou." A v následování Ježíše přinést oběť živou, svatou a Bohu milou, to znamená utřít slzy a prosit: "Odpusť mu, Pane, že mi ublížil. Odpustit, to znamená nezavrhnout, neodsoudit, odevzdat Bohu, který spravedlivě soudí a v modlitbě prosit: "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme …" V tom je smysl kříže a poslání křesťanů.

Hlubiny a touhy lidských srdcí zná jenom Bůh. A každý hříšník, dokud dýchá, má šanci pochopit, litovat a činit pokání ze svých omylů, chyb, zlých slov i skutků, proto křesťan nesmí zavrhnout, nesmí odsoudit, znásilnit ani zavraždit jiného člověka. Komu odpustíme, tomu bude odpuštěno. Komu neodpustíme, tomu nebude odpuštěno ale ani nám Bůh naše neodpuštění neodpustí a za promarněné životy budeme voláni k odpovědnosti. Neodpustit, odsoudit a modlit se znamená brát jméno Boží nadarmo a nerozumnému je nebezpečné modlit se. Kdo nenávistně svolává a pomstychtivě očekává Boží mlýny, toho semelou.

Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

"Svévolníkovi Bůh praví: "Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu? Ty přece nenávidíš kázeň, ty má slova za sebe jen házíš. Spatříš zloděje a běžíš k němu, s cizoložníky máš podíl. Ústa propůjčuješ k zlému, svůj jazyk jsi spřáhl se lstí. Usedneš a mluvíš proti bratru, kydáš hanu na syna své matky. To jsi dělával, a já jsem mlčel. Domníval ses, že jsem jako ty. Vznáším proti tobě obžalobu. Pochopte to, vy, kdo na Boha jste zapomněli …."

Ve Tvém Božím království, které už tady na zemi je mezi námi, v jednotě Tvého Ducha svatého, v pravdě Tvé nezměrně nekonečné nehynoucí lásky věčné, ve Tvé moci Boží pod Tvojí ochranou, v bezpečí před každým zlem, na nás, slovem i skutkem, ukaž, prosím, všem bloudícím ten nepřehlédnutelně zřejmý rozdíl mezi požehnaným životem s Tebou a mezi Tvým dopuštěním v okovech zlého na ty, kteří když Tebe znát nechtějí, tak bezmocně beznadějně nešťastní, ne-mocní a zlí, svévolně ubližují a trápí sebe i druhé.

A neklamte sami sebe, milovaní …Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování´ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují." (Jakub 1)

Děkuji Ti, Bože Otče Všemohoucí, za vysvobození z moci tmy a za přenesení do Tvého království Božího, jako v nebi, tak i na zemi. Děkuji za mocnou ochranu a jistotu naděje, že tak Pan Ježíš proto je vyvýšen ve Tvé pravdě, spravedlnosti a lásce, aby všechny lidi přitáhnul k sobě, aby Tebe, ač neviditelného, všichni poznali, uvěřili, a Tebe a všechny bližní jako sebe, nezištně milovali. Stejně tak, jako Ty bez rozlišování všechny lidi stejně miluješ, protože je nevidíš takové, jací jsou, nespravedliví, nešťastní, ne-mocní a zlí, ale vidíš je takové, jací budou, spravedliví, šťastní, zdraví, milující, až se k Tobě v pravdě Tvé spravedlnosti a lásky, ve stopách našeho Pána, Ježíše Krista, obrátí.

Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu! Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat." … Mne oslaví ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou; tomu dám zakusit Boží spásu."