nLydia  - 

Blog pro zajištěné

Trabant  - 

Toulky knihou

Leo K  - 

O mně

Články
Když nepřijde dveřmi
Media Zemana nešetří
V čem se neshodnou Laco Grössling a Vít Raiser
O nezbytnosti vlastní hlavy
Po ovoci poznáte je...
Dokonalá privatizace
Věda a Víra
Podvod jménem svoboda
Několik rozšiřujících poznámek
Je lepší zapálit svíčku, než proklínat tmu
O občanském principu
Běda státu, který potřebuje hrdiny
Ekonomická totalita
Můj ucelený názor na potřebu demokracie
Jed neoliberalismu
Dvojí tvář
Chválozpěv na Piráty
Život v nejistotě

OZVĚNY

Podvod jménem nová levice

     Na toto téma už jsem jeden článek napsal, ale 77. hodina Vlka na Slobodném vysielači s tématem Pravice – levice, mě donutila se zamyslet nad problémem ještě jednou. Moderátor Boris Koróni totiž v úvodu četl mail, kde se posluchač, ať skutečný nebo fiktivní vyznával z rozpaků, které mu přináší jeho přihlášení se k politické levici.

Bylo to povzdechnutí ve smyslu:

„Ale levice? Moji známí mi nadhazují vítání migrantů z kulturně zcela odlišného prostředí, propagaci práv sexuálních menšin, multikulturalismu a feminismu. Co s takovou, podle mne uhnutou ideologií, kterou nezastávám? A to je to, co mě znejišťuje a mate. Já totiž levici vidím v politickém směru, který prosazuje svobodu, solidaritu a sociální spravedlnost, kterou vidím v rovnoměrnějším rozdělovaní vytvořeného bohatství, Co se to vlastně stalo s pojmem levice? Odkdy je to jinak?“

Tak nejprve k základním pojmům. Liberté, égalité, fraternité (volnost, rovnost, bratrství) bylo jedním z hesel francouzské revoluce a dodnes je to zákonem určené motto Francouzské republiky. Názvy levice a pravice byly zcela náhodně odvozeny od místa, kam se konkurenční politické skupiny posadily na prvním zasedání Generálních stavů v roce 1789. Reakční a monarchističtí aristokraté seděli napravo, příslušníci třetího stavu a radikálové seděli nalevo.

Obsah pojmů levice a pravice se však v čase proměňoval. Levice a pravice nejsou ideologií. S jejich pomocí byl ale vždy popisován spor mezi politickými postoji, hodnotami, idejemi, ideologiemi a programy, mezi politickými stranami, hnutími a skupinami voličů. Se způsobem vlády tyto názvy nemají také nic společného, ale svým zakódovaným sporem jsou blízké demokracii. Spory jsou totiž podstatou demokracie. Demokratická politika je založena na konkurenci kontrastních názorů, na sporech mezi skupinami občanů, přičemž tyto skupiny lze podle jejich hodnot analyticky přiřadit na politickou levici, pravici a případně střed zejména podle toho, zda preferují rovnost před nesouměřitelností, nebo naopak. Proto to známé Masarykovo rčení „Demokracie je diskuse.“

Volby přirozeně dělí soupeřící skupiny do dvou vzájemně konkurenčních táborů. Principem voleb je rozdělit společnost na minoritu a majoritu. Bylo by chybou se domnívat, že z toho hesla Liberté, égalité, fraternité, které dnes překládáme jako „Svoboda, rovnost, solidarita“ si levice a pravice vybírají jenom vhodné drobečky, ale na druhou stranu je evidentní, že se liší v tom, na kterou z těchto hodnot kladou důraz. Pravice si uzurpovala svobodu pro sebe, ve smyslu zcela svobodného podnikání a minimalizovanou úlohou státu na zabezpečení tohoto „práva“ a udržovací správu státu z hlediska bezpečnosti (stát jako noční hlídač). Se zdůvodněním, že daří-li se dobře podnikatelům, daří se dobře také celé společnosti. Protože se toto tvrzení zpochybňovalo, tak postupem času přidala k té svobodě ještě odpovědnost. A když to ještě nestačilo, přišla Margaret Thatcherová s výrokem z roku 1987: „Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jen jednotliví muži a ženy a existují rodiny“a tím úspěšně popřela i samotný stát jako instituci společnosti.

Levice se svobody nezřekla, ale prohlašuje, že teprve v rovné, důstojné a spravedlivé společnosti je možno mluvit o svobodě. Kdo prodává sebe, svojí pracovní sílu za peníze pro rodinu, nemůže být svobodný. Zažitý rozpor levice – pravice se pokusil řešit svým konceptem otevřené společnosti Karl Raimund Popper, jehož myšlenku se pokusili realizovat skandinávské státy. Východiskem je rozlišení mezi uzavřenou společností (kmenovou společností), založenou na nejrůznějších tabu, a společností otevřenou, jejímž znakem je prostor rozumu oproti emocím. Sousloví otevřená společnost je třeba číst jako společnost otevřenou změnám, s hlubokým respektem k nim. Popper nařkl klasického Platóna z utopického sociálního inženýrství, které se od inženýrství, za něž se staví Popper – tj. od zdravého a jedině možného sociálního inženýrství postupného (postupně zavádějícího dílčí reformy, např. reformu pojišťovnictví) – liší tím, že zprvu vytvoří model společnosti a jediným krokem chce směřovat k jejímu uskutečnění.

Avšak takový ideál hned neznamená utopii, mnohem více připomíná matematickou limitu, k níž se má společnost blížit. Neboť na rozdíl od Platónovy otázky „Kdo má vládnout?“ zdůrazňuje Popper otázku „Jak může vláda napáchat co nejméně škod?“ a odpovídá: tím, že je sesaditelná. A právě možnost sesadit vládu je jedním ze znaků otevřené společnosti, onoho bodu, k němuž se Evropa limitně blíží od té doby, kdy v Řecku upadl starý kmenový systém. Otevřené společnosti jsou ty společnosti, které dovolují pokus a omyl. Podle Marxe nebude člověk svobodný dokud bude ovládán ekonomikou (nucen pracovat). Úplné svobody není možné dosáhnout, protože se nemůžeme nikdy úplně odpoutat od ekonomiky (nutnosti pracovat), ale zlepšením pracovních podmínek je možné dosáhnout částečné svobody.

Popper vyvrací Marxovu teorii bezmocnosti veškeré politiky. Marx dokonce tvrdil, že v beztřídní společnosti zanikne stát, po revoluci nejprve diktaturu buržoazie vystřídá diktatura proletariátu a poté beztřídní společnost. Tímto přístupem, ale Marx přehlédl mnoho toho co se dá politicky udělat ve prospěch nižších sociálních tříd. Pojmy demokracie, tržního hospodářství a občanské společnosti nesmí podle Poppera vést nikoho k myšlence, že existuje jen jedna jediná institucionální forma, která vytváří jejich realitu. Takovýchto forem je naopak mnoho. Důležité pro otevřenou společnost je jen to, že existují pravidla hry, která dovolují udržovat pravidla procesu pokusu a omylu. Ať je demokracie založena na prezidentském systému, na parlamentu nebo na lidovém hlasování, ať se občanská společnost skládá pouze z osobních iniciativ, z komun nebo dokonce z náboženských společností – důležité je pouze to, že změna bez použití násilí je možná.

Celý smysl otevřené společnosti spočívá v tom, že neexistuje jen jedna cesta, ani ne dvě nebo tři, nýbrž sto a jedna – tedy neurčitý a neznámo jak velký počet všech schůdných cest. To vše se mylně považuje za levicový přístup, ač je to inspirováno právě Popperovou vizí otevřené společnosti, která má překonat spor pravolevého vidění.

Po skončení druhé světové války zůstaly dvě velemocnosti a rozbitý euroasijský kontinent. Jedna mocnost – Spojené státy přitom nebyla díky své poloze postižena vůbec a její průmysl (i zemědělství) byly schopny i přes (ještě válečné) 90% zdanění saturovat veškeré potřeby takřka celého světa. Byla to šťastná doba, kdy se uchytil a zapustil kořeny American Dream. Americký sen byla víra, vidina, podle které každý, především pomocí tvrdé práce, chytrosti a odvahy, může dosáhnout výrazného společenského vzestupu a zbohatnutí. Synonymem toho snu byl domek s předzahrádkou, žena v domácnosti a houfec rozesmátých dítek. To všechno živil muž, který měl stálou a dobře placenou práci.

Dokud se Evropa vzpamatovávala z válečných útrap, bylo všechno v pořádku a pohádka se uskutečňovala. Ale svět nezůstal stát a Evropa, ale i tichomořská Asie se zvolna staly významnými konkurenty. Americký průmysl začal rušit výroby a lobboval za snížení daňové zátěže. Jedině zbrojní průmysl dokázal udržet své pozice za cenu válek a s nimi spojenými mrtvými. Ostatní průmysl ve snaze snížit náklady přenášel své závody do zahraničí s nízkými mzdovými náklady. Práce ubývala, banky si vybíraly svou daň v podobě hypotéčních zástav a válka v Koreji trvala.

To byla scéna na jejímž pozadí se v USA pohybovali beatnici (zbitá generace). Vyznačovali se nonkonformním bohémským způsobem života, stavěli se do konfrontace s tradičním způsobem života a s tradiční literaturou. Pokoušeli se najít vlastní styl, ten se projevoval především v popisu svých životních zkušeností – toulání se po USA, happeningy, experimenty s drogami atp. V poezii se autoři soustředili na nalezení vztahu mezi autorem a čtenářem, proto začali svoji poezii veřejně recitovat, nejprve tak činili v různých barech, galeriích a kavárnách, poté i na velkých mítincích. Autoři byli často ovlivněni orientálními náboženskými a filosofickými představami, které si většinou vykládali velmi volně, někdy i upravovali k obrazu svému. Nejoblíbenějším se stal zen-buddhismus. Dalším výrazným prvkem, který ovlivnil a inspiroval tyto autory, především básníky, byl jazz. Název celého hnutí je spojen se jménem John Clellon Holmes, který roku 1952 vydal román s beatnickou tematikou – Go – překládáno jako Jde se, Běž nebo Jeď. Ten měl totiž v rukopisné verzi název The Beat Generation (titul navrhl Jack Kerouac, jehož inspirovalo Hunckeho časté ulevování si: „I'm beat“).

Hlavní představitelé této skupiny se osobně znali již od 40. let, kdy společně studovali, vedli velice nekonvenční život, kdy experimentovali se sexem, drogami a hledali nové metody psaní. Tito lidé se počátkem 50. let přesunuli do San Francisca, kde se usadili v bohémské čtvrti North Beach. Toto město se tak stalo centrem hnutí. Jejich tvorba často vedla ke čtivému popisu jejich zážitků z doby, kdy se pohybovali na hranici alkoholismu a drogové závislosti. To samozřejmě znamenalo, že z počátku byla často považována za nemravnou, někteří autoři dokonce nemohli být vydáváni v USA (např. Henry Miller).

V roce 1956 byla podána žaloba na Ginsbergovu báseň Kvílení a tím i na celou beatnickou kulturu, neboť dle tvrzení žaloby se nejednalo o umění, ale pouze o urážení a propagaci drog a alkoholu. Dovolím si jenom velmi zkrácenou ukázku:

„Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zatížené šílenstvím,
hystericky obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,
hipstery s andělskými hlavami,
celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamitem ve strojovně noci,
kteří v bídě a v hadrech se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou,
vznášeli se při tom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o jazzu,
kteří odhalili mozky Nebesům nad pozemní dráhou a spatřili mohamedánské archanděly,
jak se potácejí prozřelí po střechách činžáků...“
Před soudem beatnickou kulturu zastupoval jazzový hudebník a básník Kenneth Rexroth. Soud rozhodl, že jejich tvorba má svoji uměleckou hodnotu a jde tudíž o umělecké vyjádření skutečnosti, proto jejich díla nesmějí být nijak diskriminována. To samozřejmě vedlo k obrovskému rozvoji této literatury, neboť mohla být vydána i díla, která doposud v USA vyjít nesměla. Nejednalo se sice o velký počet děl, ale některá z těchto děl lze považovat za, z hlediska beatniků, velmi významná. Navíc soudem došlo k jejich obrovské popularizaci. Allen Ginsberg byl v roce 1965 v Československu, dokonce byl zvolen králem Majálesu, ale úřady jej (na základě provokace StB) zadržely a deportovaly na letiště. Pamatuji si na interview s ním, v časopisu Divoké víno.

Ale zpět k Beat Generation. Na ní navázalo hnutí Hippies. Tady začal hrát roli neomarxistický filosof Herbert Marcuse se svou tezí, že moderní přetechnizovaná společnost je sice společností blahobytu, avšak je ve své podstatě silně nemocná. Ve své době tak podával originální kritiku vědy a racionálního myšlení, která v jeho době nebyla zpochybňována. Poukázal především na politickou rebelii a rebelii proti sexuální morálce hippies, které byly často trefně prezentovány v heslech či sloganech. Hesla a slogany jako „Love“, „LSD“, „Make Love not War“, „All People are One,“ se v subkultuře hippies staly hlavními vyjadřovacími prostředky ve vztahu k širšímu okolí. Subkultura hippies je zachycena i ve filmu Hair z roku 1979, jehož režisérem byl Miloš Forman, který tento film natočil podle stejnojmenného muzikálu. Ten vznikl v průběhu let 1965-1967, byl uveden v roce 1967 a je jedním z nejúspěšnějších muzikálů na světě.

Zajímavým fenoménem bylo také zcela specifické užívání mluveného i psaného slova. V komunikaci hippies splynuly všechny vlastnosti literárního jazyka přineseného z domova, školy i univerzity se slangem černošských ghett, hantýrkou galérky a odborným žargonem klinické psychologie. V 50. a 60. letech v USA, kde Marcuse působil, v té době vznikají rozdrobená levičácká uskupení, nové alternativní, anarchistické a ultraliberální směry, hnutí proti rasismu, boj za černošská práva atd. Ideologové si vybrali své nové „revolucionáře“, což Marcuse vyjádřil v těchto větách:
„pod konzervativní lidovou bází se nachází substrát psanců a outsiderů, vykořisťovaní a pronásledovaní lidé jiných ras a jiných barev, nezaměstnaní a neschopní práce. Existují mimo hranice demokratického procesu. … Tudíž jejich opozice je revoluční, i když jejich vědomí není. Jejich opozice zasahuje systém zvnějšku, a tedy není systémem odchýlena; je to elementární síla znásilňující pravidla hry a tím ji odhaluje jako hru falešnou.
Jejich síla je v pozadí každé politické demonstrace za oběti zákona a pořádku. Fakt, že začínají odmítat účastnit se této hry, může být faktem označujícím začátek konce jedné periody.“

V těchto větách je deklarován směr, kterým se má ubírat Nová levice — hledání masové podpory v řadách „vykořisťovaných“ menšin, přistěhovalců „jiných ras a jiných barev,“ homosexuálních či drogově závislých outsiderů, duševně a morálně rozvrácených anarchistů, pseudo-umělců a intelektuálů. Ve druhé polovině 60. let, s tím jak rostla neomarxistická hnutí a ultraliberální směry (v USA je sjednotil odpor proti válce ve Vietnamu), zavládlo ve spisech a projevech Marcuseho militantní nadšení. V té době si Marcuseho myšlenky získaly popularitu mezi levičáckými studenty univerzit v Evropě i USA, kteří tvořili proud Nové levice. Marcuse ztělesňoval mnoho politických ideálů a impulsů, které si Nová levice osvojila. Jedno z oblíbených hesel mladých levičáků tehdejší doby bylo „Marx, Mao & Marcuse“.

V Eseji o osvobození Marcuse poukazuje, že „hrozivá homogenita povolila a alternativa začíná pronikat do represivní kontinuity“. Dále zde pochvaluje význam dekadentní kultury, kultury hippies, obscénnosti atd., jako „sociálních agentů revoluce“, nebo alespoň jako „katalyzátoru produkujícího nové revoluční subjekty“.

Současně si Marcuse začal všímat potenciálu formující se Nové levice:
„Síla Nové levice může dobře spočívat právě v těch malých, zápasících a soutěžících skupinách, aktivních v mnoha směrech ve stejný čas, jakýsi druh politické guerrilly … naznačující, co může pravděpodobně být základní organizací liberálního socialismu … nějaký druh toho, co bych rád přivolal, a to myslím vážně, organizovanou spontánnost.“

Tento výrok je z rozhovoru pro levičácké noviny z ledna roku 1968. O několik měsíců později v létě 1968 přišly „organizovaně spontánní“ akce Nové levice ve formě násilných masových demonstrací a revolučních pokusů v evropských městech. An Essay on Liberation (Esej o osvobození) byl radikální text, který ovlivnil ultralevičáctví tehdejší doby. Marcuse ho vydal roku 1968 krátce před studentskými demonstracemi v Paříži. Byly v něm obsaženy téměř shodné myšlenky, které pak „noví levičáci“ prohlašovali během demonstrací. Hippies přejali rovněž přirozeně slovník beatniků i s jeho specifickou oblibou obscenity. Mnoho psychologických termínů užívaných v tomto prostředí překvapuje svou přiléhavostí i výstižností.

Údajně vše začalo na západním pobřeží USA v San Franciscu v roce 1967, kde se v parku Golden Gate se sešlo asi 25.000 mladých lidí, aby hlavně protestovali proti zákazu LSD a ukázali celému světu svůj nový životní styl. Bylo to takzvané hnutí hippies – květinové děti. Na vzniku hnutí se podepsaly stárnoucí beatnické generace, volný sex, rockenroll, ale také psychodelická droga LSD. Příslušníci hnutí hippies začali vyznávat vše přírodní a hlásili se k původnímu způsobu života Indiánů, začali hájit práva Afroameričanů, kritizovali konzumní způsob života Američanů a hlavně odsuzovali válku ve Vietnamu. Hnutí hippies tíhlo k mysticismu a různým druhům východního náboženství jako např. buddhismu či prosazovalo volnou lásku.

Hlavním a výrazným znakem členů hippies byly „korálky lásky,“ čelenky, pásky, náramky a hlavně květiny. Vyznavači většinou nosili oblečení tzv.unisex - stejná batikovaná trička či košile velmi pestrých barev, džínové kalhoty do zvonu, vytahané svetry či saka s třásněmi. Samozřejmostí byly dlouhé vlasy. Odlišný vzhled a oděv je jedním z dědictví hippies po celém světě, například dlouhé vlasy jako dědictví hnutí hippies přebrala hard rocková a metalová subkultura. Dědictví hippies dodnes žije v různých formách soudobé kultury - od hudebních festivalů, přes módu či po zdravý životní styl. Díky němu se více mluví o různých formách náboženství, multikulturalismu či o právech sexuálních menšin. Dnes potomkům hippies říkáme „sluníčkáři“ nebo také nová levice. Jejím programem je prosazovat vše odlišné, zvláště to, co většinovou společnost provokuje. Platí, že čím více rozdílností, tím více problémů, ze kterých lze těžit při bourání společenského řádu.

„Dobře,“ může nyní prohlásit Boris Koróni, „chápu kde se vzala tak zvaná nová levice, ale co se stalo s levicí, kterou jsme znali dříve?“

Těmi pravými a nejskutečnějšími představiteli levice (tak, jak ji chápeme my) byli nespecifikovaní manuálně pracující, dělníci, nádeníci, lidé práce, proletáři, bez rozdílů ras a pohlaví. Kam se poděli? Jsou v Číně (tam už také dlouho nebudou), v Indii, v Malajsii a jinde, tam, kam se přesunul v honbě za nízkou mzdou průmysl a místo toho roste u nás segment služeb. Není to plnohodnotná náhrada. Horizontkář, brusič, soustružník, kotlář něco znali, vychovat takového kvalitního dělníka je úkol na mnoho let. Zaučit skladníka v Tescu nebo přípraváře hamburgrů v MacDonaldu je záležitost maximálně hodin. Technologiemi bylo dosaženo toho, že na stavbách není potřeba zedníků, štukatérů ap. určujícím prvkem a pomocné práce stavebních dělníků lze výhodně naplňovat levnou prací migrantů z východu.

Stávka proletářů bývala účinnou zbraní, protože vážně zasáhla chod společnosti. Kdybychom dnes chtěli dosáhnout podobného účinku, museli by asi stávkovat IT pracovníci. Ale z těch proletáři jen tak nebudou. Kontrolu na společností převzaly korporace a společnost to přijala ráda. Kontrolovaný konzum místo důstojného výdělku zdánlivě zjednodušil životní podmínky „těch dole.“ A postupnou fragmentací proletariátu ztratila tradiční levice sílu, ztratila „tah na branku.“ Není to jenom levice; ze stejných (jaký paradox!) příčin ztrácí i pravice. Zatím co se ulevuje korporacím, zátěž střední třídy nepovoluje, spíše narůstá. Ti, co tak prahnou po svobodě podnikání musí nejen „zatáhnout“ účet za ty nejchudší, ale ještě hradí i úlevy těm nejbohatším. Zatím jí to nedošlo.

Uvolněný prostor byl rychle obsazen. Nová levice, která se vydělila z majority a která zdůrazňuje a oslavuje svoji odlišnost, je z toho vysmátá. Nejvyšší hodnotou nejsou dovednosti a znalosti, ale právě a pouze odlišnost. Místo kultury, negramotnost a události na sociálních sítích; místo respektu k druhému pohlaví, hnutí #MeToo, protože je jí už dávno cizí galantnost, rytířskost, společenské chování, tanec a etiketa vůbec. Začíná být nebezpečné pomoci ženě při návštěvě z kabátu. Literatura a umění vůbec „ulétává“ na těch nejsilnějších emočních zážitcích, aby vůbec vzbudila pozornost. Maně se mi vnucují slova z Huxleyova Konce civilizace:
„...Protože náš svět není již světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli – a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedáří, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody!“ Zasmál se. „Očekávat od delt, že budou vědět, co je svoboda! A teď dokonce chtít, aby rozuměli Othellovi! Chlapče, chlapče!“
Divoch chvilku mlčel. „Ale stejně,“ trval na svém, „je Othello dobrý, lepší než ty pocitové filmy.“ „Ovšemže je,“ souhlasil inspektor. „Avšak to je cena, kterou musíme platit za stabilitu. Musíme si vybrat mezi štěstím a tím, čemu se říkalo umění. My jsme obětovali umění. Místo něho máme pocitové filmy a vonící varhany...“

„Nová levice“ je na rozdíl od tradiční levice zadupaných, chudých a vykořisťovaných, bytostně intelektuálním počinem středostavovských „veličin.“ Jako její etalon v ČR může sloužit třeba Šimon Pánek. Je tedy korektní, „etická“ vždyť učí, jak správně myslet a jednat – antirasisticky, antišovinisticky, antihomofobně. A sleduje stejný cíl jako společnost Stability v úryvku výše. Je flexibilní, „teflonová,“ je jourová (s malým j, protože jde o adjektivum).

Život v nejistotě

     Právo pochybovat je důležité nejen pro vědu, jak o tom mluví citát z Feynmanových úvah, ale jsem přesvědčen, že platí i pro jiné oblasti. Je to ateistická svoboda získaná v boji za to, aby člověk směl pochybovat, aby si nemusel být jistý. Za jiných okolností si však lidé váží stále víc svých jistot. Umožňují totiž úspěšně předvídat budoucnost. Lze toho dosáhnout systémem omezení, která nastaví řád. Řád byl vždy vytouženou metou autokratických vládců, protože dokázal omezit na minimum sporné situace; takové, kde musela rozhodnout jiná osoba. Třeba nezávislý soud. Řád však připomíná klapky na očích koně. Nedovolí vidět všechny souvislosti. Proto řád působí vždy strnule. Dovolí rozvoj pouze v deklarovaných směrech.

Chci, abychom nezapomněli na význam této svobody a nedopustili, aby byla omezena. Cítím svou zodpovědnost v této věci jako interpret, jenž si je vědom hodnot úspěšné filozofie nevědomosti. Cítím povinnost hlásat význam ateistické svobody a učit, že pochybností se netřeba bát, naopak, že je máme vítat jako možnost dalšího rozvoje. Svoboda pochybovat je spjatá s nutností rozhodovat. Zvolit mezi deseti možnostmi znamená odmítnout devět ostatních. Tedy pokud máte reálnou možnost zvolit kteroukoliv z těch deseti. Je to zpravidla obtížné, bolí to a omyl není vyloučen. Omyl je rizikem volby. Svoboda rozhodnout je ale jenom třešničkou skutečnosti, že po volbě poneseme náklady toho rozhodnutí. To je důvodem apelu na kritický rozum místo zdání. Emoce nejsou argumentem. Primitivní hesla typu „Makáme, neblábolíme“ nejsou žádným argumentem, ale jenom útokem na pocity a dojmy. Je proto mnohem užitečnější pochybovat a domáhat se důkazů, než si být jisti vírou, že výstřel z propagačního děla je pravdou.

Jestliže víte, že si něčím nejste jisti, máte možnost to zlepšit. Chci apelovat na to, aby demokratická svoboda pochybovat byla zachována i pro všechny příští generace. Už jsme zažili, že lidem zakázali myslet. Už jsme zažili, že se lidé nemohli po dlouhá časová období rozvíjet. Snad už nic takového nestrpíme. Věřím, že budoucí generace budou svobodné – budou smět pochybovat, rozvíjet se, pokračovat v nádherném dobrodružství objevování nových cest jak řešit problémy, jak něčeho dosáhnout. Proč se tedy stále s problémy potýkáme? Protože jsme stále znovu a znovu na začátku. Musíme se pro příště vyvarovat typické chyby, kdy soudíme, že všechna řešení známe. Jak dojdeme k závěru, že nikdo nesmí nic jiného vymýšlet. To je konec racionality. Prohlásíme-li „There is not Alternative,“ ustrneme.

Nejsme olympští bozi, nejsme tak chytří. Jsme ve schopnosti predikovat budoucnost bohužel hloupí a měli bychom si to dokázat připustit. Jsme v jistém smyslu i negramotní. Musíme zůstat přístupni novému. Věřím ve vládu, která má omezené pravomoce. Jsem přesvědčen, že by měla mít svázány ruce v mnoha směrech, ale nechci mluvit o všem najednou, takže se zaměřím jenom na malý úsek, na intelektuální oblast. Žádná vláda nemá právo rozhodovat, které vědecké, ekonomické, historické, náboženské či filozofické principy jsou správné, ani předpisovat, které problémy mají být studovány. Stejně tak nesmí vláda rozhodovat o estetických hodnotách výtvarného umění či omezovat formu, jíž se vyjadřují spisovatelé a jiní umělci.

Naopak je její povinností zachovávat svobodu pro své občany a umožnit jim, aby přispívali k dalšímu rozvoji lidského druhu. Existuje i v intelektuálních kruzích poměrně rozšířené přesvědčení (z nešťastných devadesátých let), že svoboda je možností libovolného chování, jednání a libovolných postojů takových, jež nejsou omezeny zákonem. Takovýmto tvrzením tehdejší „elity“ záměrně podkopávali zaváděnou demokracii, aby ji ve vhodném času mohli likvidovat. Nic není vzdálenějšího pravdě. I proto se už konečně a po právu mluví o „divokých“ letech.

Jestliže Václav Klaus (starší) tehdy prohlašoval, že morálka není ekonomickou kategorií, dopustil se hned dvou hrubých faulů. Jednak ekonomice přiznal nezaslouženou prioritu, což je přinejmenším diskutabilní, za druhé tímto tvrzením připustil, že ekonomika jako učení sloužící společnosti, může být nemorální. K tomu prvnímu tvrzení se velmi často argumentuje Bhutanem, kde se místo hrubého domácího produktu, jako hlavního ukazatele vyspělosti, užívá hrubé domácí štěstí, ale daleko průkaznějším příkladem je Severní Korea, kde oficiální státní doktrína (a náboženství) Čučche, mnohonásobně přebijí ekonomické neúspěchy režimu.

Jejím hlavním principem je v Severní Koreji zcela nepravdivá ideologická teze „člověk vše vede a vše rozhoduje“ s principy: Nezávislost lidu v myšlení i politice, soběstačnost v ekonomice i vojenství. Politika musí plnit přání mas a užívat je plně v budování a revoluci. Metody budování a revoluce musí být adekvátní reálné situaci v zemi a armáda má absolutní prioritu.

Přes tíživé ekonomické prostředí, přes hladomory, je pět a dvaceti milionové obyvatelstvo v překvapivé pohodě. Při tomto počtu obyvatel, nelze toto chování přičítat jenom diktátorskému a brutálně represivnímu řádu. Na druhé straně je tento stát dokonalou ukázkou, jak vypadá naprostý demokratický protipól. Všimněte si ale, že na ekonomiku (proti obecnému přesvědčení) deficit demokracie prakticky nepůsobí. Severní Koreu embarguje takřka celý svět a přece žije.

Ale zpět k tvrzení, že svobodu nelze omezit jinak než zákonem. Jestliže mám dát příklad jednání a chování, které není vynutitelné zákonem a přesto patří k neopominutelným normám, musím v první řadě jmenovat respekt. Pochopitelně nemám na mysli Taberyho plátek, ale mravní hodnotu. Respekt je důležitou součástí mravnosti a upravuje vztah mezi lidmi. Ve vědomí společnosti respekt vyžaduje spravedlivost, rovnost práv, pozornost vůči zájmům a přesvědčením, svobodu. Určuje normu lidských vztahů ve větší míře, než sympatie; jenom na základě respektu lze dosáhnout vzájemného dorozumění. Dost názorně to ilustrují partnerské vztahy, které se rozpadají, když jednotliví partneři ztrácejí k sobě navzájem respekt. Reakcí pak je bezohlednost nebo pohrdání nebo obojí najednou. Respekt je opravdu důležitý druh lidského postoje k jiným osobám. Zahrnuje jisté dobrovolné sebeomezení ve vztahu k druhým i když s jejich názory nebo postoji nemusí subjekt vždy souhlasit. Jde vlastně o svrchovaně civilizovaný způsob nalezení společné řeči místo prosazení názoru silou (Opět útočím na vaší paměť: „Silou, Kačenko, silou je donutíme...“ RNDr. Martin Bursík).

Proč došlo k takové destrukci morálky ve společnosti? Dnes už víme (Bloomberg a MMF potvrzují), že recept devadesátých let, individualizace, nízké daně, deregulace a privatizace nepřinesly pro občany na rozdíl od velkokapitálu žádnou prosperitu, ale totálně rozbil existující vztahy mezi lidmi a rozbitý systém dodal živnou půdu pro růst nacionalistické a xenofobní politiky. Slovně se hlásala politika svobody a odpovědnosti způsobem vhodným pro hominidní tlupy doby kamenné. Dokladem této kultury je dobové pořekadlo, že „Svoboda mé pěsti končí před špičkou tvého nosu.“

Dnes sice víme, že politika nenávisti, vinění a rozdělování není odpovědí, ale pokud nenalezneme jasnou alternativu pro důvěryhodná řešení problémů, dokud nenabídneme šanci opravit rozbitý systém a naději na lepší budoucnost, pak umetáme cestičku pro extrémní pravici a jejich poselství strachu. Náklady na nízké daně velkokapitálu, politiku „konkurence schopné“ levné práce, privatizaci a misijní armádu nesla společnost především v podobě rozbití kvalitního školství, omezením přístupu ke všeobecné zdravotní péče a destrukci další řady fungujících a původně bezplatných veřejných služeb. Jak také zajistit peníze na budování sociálního státu, když vkládáte víc peněz do armády? Státní programy sociálních služeb, zdravotnické péče a státního vzdělávání jsou trvale podfinancovány s cílem vychovat nezajištěnou masu obyvatelstva ohrožovanou zaostáváním lidských schopností za technologickou vyspělostí a přenosem pracovních míst do zahraničí.

Stát by neměl investovat v korporátním zájmu, stačí když se musí vypořádat s korporátním dobýváním renty, kdy korporace lobbisticky zneužívají nedokonalost právního řádu na úkor společnosti. Dobývání renty můžeme definovat jako neproduktivní vynakládání zdrojů za účelem získání ekonomické výhody prostřednictvím rozhodnutí státu. Pro dobývání renty jsou typické skupiny, které nejsou ochotné respektovat stávající pravidla hry a roli státu jako neutrálního soudce. Vykonávají tedy na stát tlak, aby pravidla změnil v jejich prospěch. Nejsilnější skupiny pak získávají rentu, což rozkládá demokratický proces a také morálně celou společnost.

Už jednou napsaný poznatek, že demokracie v USA umřela, když soudce Anthony Kennedy 21. ledna 2010 v kauze Občané Unie versus Federální volební komise (558 U.S. 310) tlumočil rozhodnutí soudu: „Stát nesmí bránit sdružením, společnostem, firmám a korporacím ve výdajích na volební kampaň, protože by neústavně bránil jejich svobodě projevu stejné, jakou má každý občan,“ vyvolal rozhořčení, kdy se mnozí ptali, co je na rozhodnutí demokratického soudu nedemokratické. Řekl bych, že je evidentní, že nešlo-li hnout demokracií, tak soudu se podařilo „vyměnit lid.“ Tím, že korporacím přidělil občanská práva, tak vytvořil „nové občany“ s řádově vyšší mocí (odpovídající jejich majetku) než má lid Spojených států. Právě tak dobývání renty je nejviditelnější v USA například v existenci patentových trollů. Patentoví trollové jsou firmy plné právníků, které nic nevyvíjejí, nevyrábějí ani nenabízejí žádné užitečné služby, jen skupují levně balíky patentů, nejčastěji od krachujících technologických společností, anebo produkují sami vágně popsané patenty a snaží se z nich nevybíravým způsobem profitovat. Ten problém existuje po celém světě nejen v USA.

Když byl právem kritizován lex Monsanto (dnes už možná odkoupený firmou Bayer), tak málokdo si uvědomil, že prakticky stejnou úlohu hraje zákon 219 ze dne 25. června 2003 o uvádění do oběhu osiva a sadby pěstovaných rostlin a o změně některých zákonů podle příslušné směrnice EU. I u nás je tvrdě trestán prodej neregistrovaného osiva pochopitelně ve prospěch těch různých OSEV, které nahradily původní státní podnik. Jestliže Pirátská strana chce zásadně novelizovat autorská práva a nepřipustit u nás americký pohled na patentová práva ať už například prostřednictvím smlouvy CETA s Kanadou nebo TTIP, aby odpovídala XXI. století, tak nezápasí ani tolik s autory, jak se jí neprávem vyčítá, jako spíše s klanem distributorů, kteří se sami skrývají za autorskou nálepkou.

A tak je politik podstatně více výrazem korporátního zájmu než vyjádřením určitého zájmu společnosti. I tato skutečnost je důvodem proč se politici tak urputně brání hlasu společnosti v podobě lidového hlasování či pokročilého petičního práva nebo dokonce lidové zákonodárné iniciativy. Jak si dnes demokracie stojí? Růstový kapitalismus je jako náboženství, které je pro udržování svých pilířů víry schopné posunovat veškeré nám známé morální, ekonomické, politické, a po hříchu i demokratické hranice. Promění kapitalismus západní demokracie v klasické totality, aby zajistil uspokojování potřeb vyvolené vrstvě společnosti? Asi ano, ale ne docela. Existují sice tendence směřující k vytvoření určité totality. Uvědomme si – prosím – jasné indicie. To, že nám stát začíná říkat, které vědecké, ekonomické, historické, náboženské či filozofické principy jsou jediné správné, je evidentním důkazem oné snahy. A je zcela lhostejné, zda to je, anebo není vlivem nějaké cizí moci. Ten fakt, že státu do toho nic není, nelze popřít.

Stát z demokratického formátu služby obyvatelstvu zvolna přechází na paternalistický model se sklonem k autokracii. Směřujeme tak k formě totality, která je mnohem nenápadnější (viz Overtonova okna), o to však účinnější. Oproti klasické by takový systém udržoval své obyvatele v politické apatii než v masové mobilizaci, což můžeme opakovaně ilustrovat na zvyšujícím se nezájmu o veřejné dění stejně jako na nízkých volebních účastech.

V záhlaví článku adoruji nejistotu, článek je koncipován jako chvála té nejistoty a najednou mám s touto nejistotou problém? Zaměstnávání v globalizované high-tech ekonomice dnes obyvatele tlačí do vratké pozice řady na sebe navazujících nejistot a strachu, který je základním pojivem systému. Pokud systém udržuje obyvatele v nejistotě a ve stejné chvíli v nich podněcuje egoistický zájem, který rozbijí tuto společnost, obyvatelé upřednostní raději ulitu soukromé stability a iluzi bezpečí před politickou angažovaností. Je totiž zásadní rozdíl mezi nejistotou, která plyne z naší skutečné svobodné volby, kdy se můžeme rozhodovat mezi reálnými možnostmi a mezi stavem kdy jsou na našem rozhodnutí závislé například základní životní podmínky naše či naší rodiny. Kdy, šachovým výrazem řečeno, jde o vynucený tah. V prvém případě zdůrazňuji, že cesta rozvoje je vždy nejistá a nikdo neví předem, co je správné; v druhém případě hovořím o situaci, kdy někdo tuto nejistotu záměrně vytváří, aby z ní těžil. Ve vynuceném rozhodování nelze hovořit o svobodě.

Takové, vlastně nesvobodné, rozhodování je také typickým pseudoargumentem, proč odmítnout myšlenku obecného referenda. Jeho předmětem totiž nemůže být nikdy rozhodování mezi variantami. Jakmile otázku postavíte, zda něco provést jedním nebo druhým způsobem, nabízíte vlastně bezalternativní řešení. Zastřelit nebo oběsit. Aby hlasování mělo smysl musí znít, zda se pustit naznačenou a prodiskutovanou cestou nebo nic neměnit. Takové hlasování nevylučuje alternativy a dává smysl ochotě či odporu obyvatel nést náklady navrhovaného řešení.

Rakušané ze obyvatel zeptali, zda jsou ochotni nést rizika jaderky Zwentendorf a i když de fakto odpověď nedostali (pro 49,53 %, proti 50,47 %), ukázalo se, že ochotná většina, která by byla pro, neexistuje. Naproti tomu Angela Merkelová se na nic obyvatel nezeptala a na nátlak Zelených a o své vůli v roce 2011 prosadila změnou zákona již téměř opuštěnou strategii Energiewende, která se přes intenzivní propagandu setkává nejen s odbornou (v Německu opatrnou) kritikou, ale také s rostoucí nespokojeností obyvatelstva, které nese náklady tohoto rozhodnutí v obřích cenách elektrického proudu. Výsledky tohoto neuváženého kroku po šesti letech jsou dobře shrnuty třeba zde.
Politici, kteří nedbají poučení z historie nebo z okolních států budou vždy potrestáni nějakým Babišem, ať už se jmenuje jakkoliv, ale bohužel obyvatelstvo to odnese s nimi.

Chválozpěv na Piráty

     Facebook, Linkedln a další „sociální“ sítě považuji za ne nedokonalou, ale bestiálně zjednodušenou a dokonce i dost nebezpečnou imitaci normálního mezilidského styku. Líbí? Nelíbí? To je všechno, čeho je člověk v XXI. století schopen? Představte si irskou whiskey bez alkoholu, nebo smích bez veselí. Mám sice účet na Facebooku, Linkedln a Twiteru, ale jenom proto, abych mohl odpovídat. Z facebookové stránky jedné středoškolské učitelky mi přišel upozorňující mail a já tam našel následující emociální průtrž:

Výsledky voleb? Chce se mi brečet, křičet, zvracet. Strana, která rozkradla většinu bohatství této země, prožívá znovuzrození, TOPsvinstvo, i když těsně, je opět ve sněmovně. Bělobrádek se usmívá jak měsíček na hnoji. Všechno, co teď bude dál, závisí na tom, jak se k tomu postaví Babiš. Volební účast jen 60%. Musím říct: „Do hajzlu už!“

Protože v jiných, méně emociálně vyhrocených situacích, se projevuje velmi racionálně, napsal jsem, že jsem rád za slušnou účast Pirátů. Krátce na to se pod mým příspěvkem ozvali dva jiní účastníci.
1. Můžu vědět, co Vám na nich imponuje?
2. Převážně budou suplovat roli TOPky a Zelených (sluníčkářů- multikulti, LGBT, vítání imigrantů, konopí)...

Tak jsem odpověděl: Pokud ještě umím číst a trochu souvisle uvažovat (kolem osmdesátky už to přece jenom dře), tak na rozdíl od takzvaných etablovaných stran nejsou vázáni na žádnou ideologii. Pokud si rozkliknete jednotlivé položky jejich programu , tak zjistíte, že jim v podstatě jde o to, aby věci fungovali - a protože jsou to v převážné většině IT specialisté, tak jim jde o to, aby moderní technologie sloužili a ne, aby lidé otročili těm technologiím. Nejsem zastáncem všeho, co mají v programu, ale většinu z toho uznávám. Zdá se mi, že jejich tak trochu technokratický přístup se sociálním cítěním je rozumný způsob (zvlášť ta transparence), jak vyváznout z toho koloběhu křiváren a podvodů na voliče.

Myslel jsem, že jsem to v kostce vystihnul tak, že to mělo šanci na pochopení. Ale mýlil jsem se. Vzápětí se ukázal příspěvek toho druhého účastníka:
A kromě toho ovšem jsou pro EU, výhledově pro euro, NATO, pro protiruské sankce. Bartoš byl členem Antifa, prezentoval se jako sluníčkář a vítač migrantů...
A to už jsem se neudržel a napsal jsem: A v pěti letech kopl babičku do šimpánu...

Ale to jsem si dal! Okamžitě se ozval i ten první účastník. Jenže motivem tohoto článku nebylo a není přepisovat „diskusi“ z facebooku. Jenom mě překvapilo jak chytlavé jsou nálepky (sluníčkář, multikulti, konopí...) a zvláště jakou mají tyto nálepky váhu! Nikdo se nepídí do dokladech, po zdrojích a po motivaci. Vzpomeňte si na lithné slídy. Na Babiše. Na jeho 30 %. Myslíte, že to má jiné příčiny?

Geordyn mě upozornil na film Člověk proti zkáze o Karlu Čapkovi. Byl natočen v roce 1989, ale po mnohaleté přípravě. Znovu a znovu mě fascinují vynalézavé použití filmařských prostředků, které svědčí o vysoké úrovni těch, kterým byl film určen. O vysoké kultuře všech složek tehdejšího obyvatelstva.
To, že režim vůbec režiséru Štěpánu Skalskému povolil točit film, v němž jsou adorovány hodnoty první republiky a dokonce je pozitivně zobrazena osoba T.G. Masaryka, svědčí zcela jasně o tom, že svoboda vyjadřovaní nebyla zdaleka tak omezena, jak se dnes tvrdí.

Celý snímek působí podivuhodně konzistentně a má silný humanistický a pacifistický náboj. Nedovedu si představit něco takového dnes, s aktuálním státním totemem, který představuje NATO. Možná jsem postrádal některé detaily (z publicistického honu na Karla Čapka se třeba úplně vytratila činnost katolických spisovatelů a jejich štvavých textů, viz Prosbu o odpuštění a vůbec mi nevadí, že to napsal Martin Putna), ve výsledku je ale snímek velmi komplexní. Jenom ta Abrhámova tvář - mě rušila. Zvětšit a zdůraznit rty a nasimulovat vyšší čelo umí dnes přece každá žena. Maskérna zaspala, ale i tak Abrhám odvedl vynikající práci.

Ale, co jsem chtěl říci – v minulém režimu existovaly také nálepky. Zelinář, vekslák, chartista, buržoust atd. Ale nikdy to společnost nerozhodilo tak, jako dnes. Je to zcela jednoznačně úpadkem vzdělání a sázkou na egoistický individualismus.

Zpět k Pirátům. Patřím k jejich příznivcům i když nepředstavují můj ideál. S řadou jejich postojů nesouhlasím, ale na druhé straně platí, že i ty postoje, které nejsou mým šálkem kávy, jsou výsledkem demokratického procesu v jejich straně. Vždyť jakékoliv volby nebo třeba referenda nejsou (v rozporu s obecným míněním) rozhodováním o tom, která strana volby má pravdu – to totiž neví dopředu vůbec nikdo, to lze vyhodnotit až daleko později, s rozumným odstupem, ale o tom, která strana, který politik bude prosazovat naše zájmy a hodnoty, a ty jsou různé u různých lidí i u různých sociálních skupin. Musíme pochopit, že demokracie není systém založený na jednom společném dobru, či jediném možném řešení problémů, ale že to je systém vyjednávání o zájmech, často protikladných, v němž žádné jediné možné řešení neexistuje.

Problém této zastupitelské demokracie je ovšem v tom, že poslanci se často zpronevěřují svým volebním slibům, zapomínají na své voliče a dávají přednost svým soukromým a případně stranickým zájmům před zájmy občanů, které mají zastupovat. Z hlediska občanů pak dochází ke stavu, kdy je vlastně rozhodováno o nich, bez možnosti tato rozhodnutí korigovat. Tím se popírá vlastní smysl demokracie jako systému, v níž lidé o sobě rozhodují samy, místo aby o nich rozhodoval někdo jiný.

Volby jednou za čtyři roky se ukazují být příliš slabou korekturou tohoto nedostatku. Tak slabou, že se občané odvracejí od politiky s přesvědčením, že na nich nakonec stejně nezáleží a že volby nejsou nic jiného než velké politické divadlo. Když si uvědomíme, že volební kampaně organizují reklamní agentury, že volební programy přestávají být závazné den po volbách, pak nás ani nepřekvapí, že většina lidí tyto programy ani nečte a volby často vyhrávají nejschopnější manipulátoři. Proč myslíte, že Babiš na podiu veřejně líbnul marketingového specialistu, Marka Prchalu? Naléhavost tohoto problému zvláště vzrostl s našim vstupem do EU. Rozsáhlé byrokratické struktury této organizace nadané mocí, struktury vzdálenější občanům než dosavadní politikové, jsou obrovskou výzvou pro demokracii, což ovšem Brusel celkem pochopitelně „nechápe.“

Jednou, nikoliv jedinou odpovědí, je úsilí řady občanských iniciativ po celé Evropě o zavedení práva na občanskou iniciativu a referendum. Znovu připomínám, že podle Lisabonské smlouvy je právem občanů EU podat takzvanou občanskou iniciativu; ta umožňuje předložit Evropské komisi legislativní návrhy a má za cíl zvýšit podíl demokracie v Evropské unii. Občané tak dostali možnost se k unijním politikám vyjádřit přímo. Návrh může předložit množina jednoho milionu občanů, pocházejících z nejméně jedné čtvrtiny členských států Evropské unie. Minimální počet podpisů, které musí být v každém státě získány, aby byly započítány do požadované jedné čtvrtiny členských států, je různý, například 3 750 podpisů v případě Malty, ale 74 250 podpisů v případě Německa.

Organizátoři občanské iniciativy musí udělat takzvaný výbor, který se skládá nejméně ze sedmi členů s bydlištěm v sedmi různých členských zemích. Potom mají jeden rok na to, aby nashromáždili potřebný počet prohlášení o podpoře. Počet prohlášení o podpoře musí být potvrzen příslušnými orgány členských států. Komise pak musí věc do tří měsíců posoudit, rozhodnout o dalším postupu a své odůvodnění přitom bude muset veřejně vysvětlit. Mezi lety 2014 a 2015 bylo ve spolupráci 500 organizací ze všech 28 členských států EU zaregistrováno celkem 3 284 289 podpisů v evropské občanské iniciativě „Stop TTIP a CETA.“ Ale EU komise se touto iniciativou odmítla zabývat a právo bylo nutno prosadit soudně, což ovšem bylo pozdě!

Je zcela zřetelné, že byrokracie se úporně takovýmto krokům brání. I v našem státě je právo na iniciativu na základě vlastního rozhodnutí relevantního množství oprávněných občanů nutno teprve vybojovat. Jako takové je jedním z nástrojů na posílení kontrolního vlivu voličů na jejich poslance a jejich rozhodování. Opět zdůrazňuji, nejde o to, jestli jsou jedni morálnější než druzí. Jde o prosazování zájmů – v zásadě většiny oproti privilegované menšině politiků, menšině privilegované mocí, přinejmenším. Mocí, která často rodí korupční peníze a ty opět posilují moc. Přímá demokracie je proto logickým pokračováním dějinného vývoje demokracie, v němž roste míra svobody ve smyslu vydobytého práva rozhodovat sám o sobě.Vzorem mých úvah je Náčrt stanov politické strany budoucnosti, jak jej připravil Milan Valach. V úvodu napsal:

„Jedná se o příklad, zavedení přímé demokracie do řízení politické strany, který by měl zabránit její oligarchizaci a učinit ze strany skutečně nástroj jejich členů, a nikoliv prostředek pro osobní kariéru několika jejich vedoucích představitelů. Je více stran a hnutí, které i v naší zemi propagují principy přímé demokracie, avšak žádný z těchto subjektů ji neuplatňuje sám na sebe. Pak se ovšem nutně objevuje otázka, nakolik to myslí s právy občanů vážně, a nakolik jim jde jen o zisk volebních hlasů...“

No a jsme přímo v centru sporů. Čtvrtou nejsilnější se stala strana Svobody a přímé demokracie známější pod zkratkou SPD. Jestliže budete hledat její stanovy, tak to se naklikáte. Po dlouhém hledání se mi to podařilo zde. Myslíte, že je tam cosi o přímé demokracii? A jak ji chce SPD zavádět, když se jí sama neřídí? U Pirátů má veřejnost možnost prohlédnout si debatní fóra a to, jak se rodí stanoviska na Pirátském fóru . Pirátská strana nehoruje za utopické myšlenky, nemá žádnou určující ideologii, jde ji „pouze“ o to, aby věci fungovaly. Aby nezůstaly ve stádiu deklarací. Aby technologie usnadňovaly práci potažmo život.

Když si vzpomenu na dobu, kdy se zaváděly počítače, tak se mi stále otvírá v kapse nůž. Počítač se požíval jako trochu sofistikovanější psací stroj a výstupy se shromažďovaly v šanonech, platilo se poštovné a když člověk potřeboval vidět, jaké je to jinde, musel si tam dojít! Konstruktéři kreslili a když se potřebovali ujistit, že nějaký materiál je dostupný, tak si do skladu, nebo k technologovi museli dojít! A tak to – bohužel – zůstalo ve většině podniků a státních úřadů. Každý úřad si vypisuje vlastní výběrové řízení, které strašně složitým způsobem definuje i ty nejjednodušší činnosti a pak přistupuje na řešení, které co nejvíce respektuje jejich specifiku. Tím se stávají státní úřady rukojmím autora softwaru a protože se tím postupem vylučuje kompatibilita, tak se výstupy opět produkují na papíře. Na horách papíru, jako za času Josefa II.

Pochopitelně se na tom zmatku a úřednické tvrdohlavosti pasou firmy – často pouze zprostředkovatelské – a veřejné prostředky nadívají soukromé kapsy. Když končil Indoš (Internet do škol), tak jsem si říkal, že něco podobného už se nebude nikdy opakovat. A ejhle! Když čtu s čím se potýkají Piráti na pražském magistrátu, tak bledne pomalu i ten Indoš. Čtu neustále o Babišovi, jak chce bojovat proti korupci, ale proti korupci se bojuje nejsnáze tak, že je vidět politikům a všem, co zacházejí s veřejnými penězi na prsty. A že nebudou rozhodovat úředníci, respektive, že jejich rozhodovací činnost bude svázána pravidly, které ten úředník nemůže podkročit. Ano, jsem rád, že se do Sněmovny dostali Piráti. Jestli podlehnou tomu, co je tam zažito, víme, že už nepomůže nic jiného než revoluce. Jestli nepodlehnou, mohou být dobrým korektivem, který na rozdíl od SPD ví, co je reálné.

Dvojí tvář

     Zbigniew Brzezinski kdysi řekl, že státy (velmoci) nemají přátele, ale jenom zájmy. Přesné znění není tak důležité jako obsah. Zatím co přítel se pozná v nouzi, zájmy státu jsou vrtkavé. Kdo jiný měl to štěstí, aby to poznal nejméně dvakrát; jednou s osudem Malé dohody a podruhé v mnichovské noci z 29. na 30. září 1938. Ani politika není nic jiného než snaha o udržení moci a tedy o realizaci zájmů subjektů, kteří si (své) politiky vydržují. Měli by to správně být občané státu. Příběh o tom, že politika je službou národu je ale pohádkou minimálně stejně starou jako lidstvo (srovnej křesťanské servus servorum Dei – služebník služebníků Božích). Když už jsme rezignovali na spravedlnost, tak zbývá už jen demokracie – způsob jak si národ vládne sám – jako entita, kterou bychom měli zachránit stůj, co stůj.

V zemi, ke které se ovlivňováni emocemi místo rozumem, hlásíme jako k perzonifikovanému Západu, zemřela demokracie, když soudce Anthony Kennedy 21. ledna 2010 v kauze Citizens United versus Federal Election Commission (občané unie versus federální volební komise) (558 U.S. 310) tlumočil rozhodnutí soudu: „Stát nesmí bránit sdružením, společnostem, firmám a korporacím ve výdajích na volební kampaň, protože by neústavně bránil jejich svobodě projevu stejné, jakou má každý občan.“ A tak se sdružení, společnosti, firmy a korporace staly privilegovanými, protože disponujícími obrovskými prostředky, „občany“ své země. Co zbylo z našeho mýtu o skvostném „Západu?“ Pouťové představení a kocovina těch, co chtějí neustále někomu „patřit.“

Naším nejbytostnějším zájmem by mělo být, chovat se tak, abychom nebyli hříčkou zájmů, ať už těch nebo druhých. Jestliže mi při těchto slovech někdo chce mávat před očima „naší kotvou,“ Washingtonskou smlouvou , členstvím v NATO, asi tuto smlouvu vůbec nečetl. Následujícím textem jsou články 1 a 5 Washingtonské smlouvy, abych ilustroval, že Walter Runciman v srpnu 1938 na Červeném hrádku a Neville Chamberlain v září 1938 v Mnichově nedělali nic jiného než požaduje dnes tento zakládací kodex NATO.

Článek 1
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.
Článek 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojdeli k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
(Citováno z natoaktual.cz – oficiálního portálu informačního centra o NATO)

Podle názvu jde o smlouvu. Jenže smlouva je dvoustranné či vícestranné právní jednání spočívající ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle smluvních stran směřujících ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. Smlouvou tak mezi nimi vznikne závazek k určitému plnění.

Lze ze znění Washingtonské smlouvy vyvodit jakákoliv konkrétně definovaná práva nebo povinnosti? Není vágní znění této smlouvy jenom projevem zájmu velmoci neuzavírat si Evropu a mít možnost v případě potřeby tam intervenovat? Měla by podobná smlouva v podmínkách roku 1938 jiný dopad? Jestli je NATO to, co by mělo garantovat naší bezpečnost, pak je to zatraceně chatrné zabezpečení. Co udělá NATO, když nás někdo napadne? Co nás nutí rezignovat na vlastní zabezpečení našeho státu? Co nás opravňuje zúčastňovat se misí nejen v Evropě, ale i daleko za jejími hranicemi a poučovat tamní obyvatele jak se co dělá? Víra, že to je správné? A kde zůstal rozum? Je snad víra víc než rozum?

Čím se vlastně lišíme od islamistů, když víru nekontrolujeme rozumem, ale ideologií nebo šáriou? Tyhle otázky jsou natolik provokativní, že vyvolávají odpor. Takhle se přece nechováme, to není náš obraz, ale pokřivená karikatura. A přece se včera, dnes a snad i za dvacet let najdou lidé, kteří se budou rozhodovat podle dojmu. Citem. Pod vlivem emocí. Jejich „rozum“ je v zajetí hypothalamu. Budou se raději mýlit s Obamou než mít pravdu s Putinem. Nebyly náklady vynaložené na jejich studium zbytečně vynaloženou investicí? Prý se máme stydět za Zemana. Při všech neblahých příznacích jeho mstivé povahy nejsem ani chvíli na pochybách, kde je škodná. Co dokázala napáchat tak zvaná elita z nepochopení, neznalosti, omezenosti a zaujatosti s prvky naprosto zbytečné, a dovolím si tvrdit, zhovadilé servility!

Domnívám se, že v tomhle státě se najde jenom velmi málo jedinců, kteří by si přáli nazývat Jaromíra Štětinu přítelem. Ale přesto byl zvolen a zastupuje nás v Evropském parlamentu. Bez ohledu na to, že celá řada jeho tvrzení se ukázala být lživá. Bůh ví čí zájmy a charizmatická tvář je nad všechny argumenty. A velmi podobně je to s celou řadou ostatních, možná méně extrémních jedinců, dobře popsaných v článku Režimní doktrinář je nezničitelný druh:

...Nevím, zda tato genetická dispozice nějak souvisí se snahou těchto jedinců po nezaslouženém společenském uplatnění, nebo je výsledkem prosté mutace, při níž se jistému počtu lidí zkrátka dostane o kolečka víc, případně o kolečka méně a oni jsou tudíž připraveni naprosto vážně tvrdit, že tento zelený čtvereček je červený trojúhelník, a naopak. Zajímavé na hojném výskytu těchto zřejmě prenatálně k bludům předurčených jedinců je, že bez ohledu na technologickou, vědeckou a kulturní vyspělost doby, jsou schopni nejenom sestoupit hluboko do časů předvědění, ale někdy se do oné hlubiny vrhají i střemhlav.

Tito jedinci jsou i v moderních časech údajné vzdělanostní společnosti (totální nesmysl!) ochotni radostně přihlížet ukřižování Krista, chvět se zadostiučiněním při zprávách o Bartolomějské noci, vyhrožovat Koperníkovi a Galileovi, aby konečně zanechali hříšného studia nebeské klenby a hvězd, sepisovat Kladivo na čarodějnice, nosit Koniášovi na hranici zakázané knihy, hlasovat v Konventu pro popravu Dantona, brát útokem Zimní palác a znárodňovat kulaky, se zapálenými pochodněmi kráčet pod prapory s hákovým křížem nočním Norimberkem, pak se hlásit k socialismu a nakonec skončit jako nadšení podporovatelé amerického geopolitického inženýrství, jehož rýsovací prkna jsou prosáklá krví miliónů nevinných lidí... píše Ivo Šebestík

Právě z nezdůvodněné servility „postkomunistických“ zemí vyšla kampaň o „bezpečnostním vakuu“ a „nepříteli za obzorem,“ která dokázala zcela zničit atmosféru Gorbačovského uvolnění z devadesátých let. Rozpad Jugoslávie byl sice řízen z podnětu Německa a zahájení kampaně za rozšíření NATO, rovněž z iniciativy Německa, pod záminkou zajištění bezpečnosti nových členských států (což Washingtonská smlouva vlastně v podstatě ani negarantuje). To vše ještě za situace, kdy samotné Spojené státy byly jak proti rozpadu Jugoslávie, tak proti rozšíření NATO. Do této kategorie je nutno zahrnout i teroristy iniciovanou kosovskou kampaň. Přes tyto politováníhodné skutečnosti, kterých se aktivně účastnili i čeští představitelé, a nesou tak svoji odpovědnost, se nic nezměnilo na základních premisách, že současné bezpečnostní prostředí je již zásadně jiné.

Vznikaly různé mediální kampaně, možná v zájmu katastrofických scénářů a možná v zájmu, kterého bychom se teprve museli dopátrat. Ty v podstatě uspěly a zabránily účinné spolupráci nutné pro monitorování a odhalovaní teroristických aktivit cestou zpravodajské bezpečnostní součinnosti jako jedině možné obranné formě proti terorizmu. Cílená kampaň proti pozitivním změnám uspěla a její důsledky, ať se týkají Balkánu, nebo nakonec i samotných USA, mají tak souvislost i s naší vlastní odpovědností za vytváření atmosféry nedůvěry a za opětovné hledání nepřítele. NATO nás zatáhlo do neoprávněného bombardování Srbska, když jsme jí poskytli svůj vzdušný prostor pro vojenské letouny, do neoprávněné agrese Iráku, na jehož okupaci jsme se společně s dalšími státy podíleli, a do vleklého konfliktu v Afghánistánu, kde mezinárodní vojáci svým působením zabili více než 15 000 civilistů (v Iráku se počet civilistů zabitých činností mezinárodních sil, respektive činností Američanů, vyšplhal na více než 30 000 – v obou případech se jedná o uvedení nejnižších čísel z výsledků několika propočtů).

Zmínili jsme jen tři tragická tažení, za které nebyli jejich aktéři nijak postiženi. Tento vývoj však pokračuje dál. Na Blízkém východě se Američané snažili vtáhnout do podpory svých aktivit členské země NATO, přičemž se nejednalo o boj proti Bašaru Assadovi a „Islámskému státu“, ale od samého počátku šlo jen o katastrofální přetlačovanou o sféru vlivu s Ruskou federací. A ve východní Evropě se členové Aliance podřizují plánu Američanů na uskutečňování série provokací proti Rusku a na vytvoření podmínek pro trvalou přítomnost amerických sil v zemích východní Evropy.

Mezinárodně politická situace a její vývoj zpravidla věrně odráží stav světa. Vždy tomu tak bylo a je tomu tak i dnes, avšak o to více, že žijeme v globalizovaných podmínkách. Z tohoto pohledu se v této publikaci pokouším kriticky podívat na současný svět, jeho geostrategické rozložení a politické zájmy jednotlivých států či jejich uskupení. Na několika příkladech komentuji i roli české politické reprezentace a její odpovědnost za bezpečnostní prostředí. Snažím se o teoreticko-analytický i metodologický přístup z hlediska mezinárodních vztahů a práva. V tomto kontextu využívám své znalosti a zkušenosti v diplomatické a zpravodajské službě...píše JUDr. Miroslav Polreich CSc v úvodu své knížky Utajená zákulisí (Petrklíč 2010). Teprve zde si uděláte ucelený obrázek, co se vejde do tak zvaných zájmů. To stojí za za těch cca 140 Kč!.

Teroristický útok sám nepřinesl změnu, pouze hrůzostrašným způsobem potvrdil, že stát, a to i sebemocnější, nemá schopnost se bránit sám a nezávisle, navíc tradičními obrannými, i když velmi sofistikovanými prostředky. Vojenský potenciál na své místo při obraně bezpečnosti svých občanů historicky, a to trvale, rezignoval. Nutné, a dnes dokonce již i sebezáchovné zajištění má jen jednu možnost. Spolupráci, důvěru a rozvíjení všech možných forem, které by je usnadňovaly.

Fakta chodu světa svědčí však o jiné realitě. Nerespektování práva ani zásad OSN jsou dnes fakticky běžnou věcí. Proti tomu je jen jeden pádný a nevyvratitelný filozofický argument: „Tím hůř pro fakta.“

V Praze jednáme v atmosféře účelově mediálně zkreslované, což má za následek nesnadné samostatné bádání a hledání objektivity. Té v našem prostředí nestačí jen odborná erudice, ale vyžaduje i velkou dávku osobní odvahy. Předně je třeba si uvědomit nové uspořádaní světa zvláště s ohledem na postavení velmocí a jejich vzájemné vztahy, ale také nezaměnitelnou funkci zásad multipolarizmu v současnosti i v perspektivě. To jsou nové faktory světové scény vyžadující respekt. Bylo by vážnou chybou, kdyby byl opomenut sociální problém „třetího světa”. Objektivní priority nebudou moci být soustředěny na jeden z cílů, který nyní převládá – terorizmus, ale musí mít daleko širší přístup k řešení jeho skutečných příčin. Únikem od tohoto přístupu je například nová strategie USA, které se snaží při své obraně zasahovat i do tradičně otevřené americké společnosti přijímáním v podstatě válečného vnitřního bezpečnostního zákonodárství. Tento způsob není tak jednoznačně přijatelný pro společnost, neboť uvedené změny by mohly ohrozit dříve tradiční jedinečnost USA. Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. ( je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se otázkami evropské bezpečnosti a vývoje evropské obrany z francouzské perspektivy) v článku Legální a nelegální války v dnešním světě píše:

Všichni víme leccos o období zvaném studená válka. Naprostá většina z nás i osobně zažila delší či kratší část tohoto období. Zažili jsem období strachu, že studená válka by mohla přerůst do války otevřené. O to větší byla naše úleva, když tato válka skončila. Rušily se celé kategorie zbraní, zavírala se kasárna a prudce se snižovaly vojenské výdaje. Netrvalo však dlouho a válka se vrátila.

Nejprve to byla tzv. první irácká válka - Pouštní bouře 1991. Byla ale legální, tzn. měla mandát RB OSN. Byla i legitimní - jejím hlavním smyslem bylo potrestat agresi. Pak ale přišla první velmi problematická válka - letecké údery proti srbsko - černohorské Jugoslávii - Spojená síla 1999. Ta už byla nelegální, neměla mandát RB OSN. Přesto jsme o ní slyšeli nezapomenutelný výrok - „humanitární bombardování.“ Navíc přinesla nešťastné chvíle pro Javiera Solanu.

A pak přišlo 11. 9. 2001. Bezesporu krutý a cynický teroristický zločin. Byl také po právu tvrdě odsouzen i v řadě rezolucí RB OSN. Na základě toho prošla i rezoluce schvalující údery na Afghánistán - EF 2001. Z hlediska mezinárodního práva to byla v podstatě bezproblémová válka. Jenomže tím věc neskončila - v Bílém domě padlo rozhodnutí o dalším úderu, tentokrát proti Iráku - IF 2003. Válka však byla jednoznačně nelegální - neměla mandát RB OSN. A přesto dostala tak vzletný název: Irácká svoboda. Kdo by nešel bojovat za svobodu, kdo by se nešel mstít za nevinné mrtvé z 11. 9. 2001? Zneužilo se velkých slov a vědomě se lhalo.

Válka byla také nelegitimní - vůbec se nepotvrdily důvody, pro které byla rozpoutána. Velmi neblahá zde byla osobní úloha Donalda Rumsfelda.

První skupinu zemí s USA představují: Velká Británie, Španělsko a Polsko. Dne 15. 2. 2003 v Londýně proběhla milionová protiválečná demonstrace mírových sil, která byla dokonce největší demonstrací od skončení 2. světové války. Premiér Blair se však již v roce 2002 plně ztotožnil s přístupem a s argumenty amerického prezidenta George Bushe. Do Iráku vyslal druhý nejpočetnější vojenský kontingent bojových jednotek o celkovém počtu 11. 000 vojáků. Také ve Španělsku se naprostá většina obyvatel postavila proti válce v Iráku. Ve dnech 15. 2. a 15. 3. 2003 proběhly milionové protiválečné manifestace, které se nesly pod hesly „Ne válce, ne Spojeným státům.“ Vládní kabinet Lidové strany pod vedením premiéra Aznara však postupoval velmi podobně jako Blairův kabinet ve Velké Británii.

Druhou skupinu vytvořily státy, které se otevřeně postavily proti válce - Francie, SRN, Belgie a Lucembursko. Žádný z nich se nestal terčem teroristických úderů. Důraz na protiválečné a promírové řešení se vyplatil.

Třetí skupinu vytvořily Švédsko, Finsko a Rakousko - země, které nejsou v NATO a do EU vstoupily až v r. 1995. Ve všech těchto zemích se proti invazi do Iráku vyjádřila naprostá většina společnosti a vlády postupovaly v souladu se stanovisky veřejnosti. Od vojenského zásahu v Iráku se jasně distancovaly, neposkytly mu žádnou podporu, nenechaly se zařadit na seznam ochotných.

Proti této válce se tak od počátku postavily čtyři členské státy NATO - Francie, Belgie, SRN a Lucembursko. Ministerstvo obrany USA jim dalo lichotivý název „banda čtyř.“ Jenomže tato banda se nakonec rozrostla na sedm statečných - přidaly se k ním i tři významné někdejší neutrální státy - Švédsko, Finsko a Rakousko. A v tom také můžeme spatřovat první důvod k určitému optimismu - další akce takovéhoto typu by v budoucnu prošly ještě obtížněji nežli tato. Jsem přesvědčen, že by vyvolala velké problémy i v těch zemích, které do té špinavé války šly. Nasvědčují tomu dvě závažné skutečnosti : vývoj tzv. války proti terorismu v celosvětovém měřítku a dále pak kruté zkušenosti Španělska a Velké Británie z let 2004 - 2005.

Válku proti terorismu vyhlásil Georgie Waleker Bush, přestože dobře věděl, že terorismus je nepřímou strategií, to mu však nebránilo vyhlásit přímou, nadto vojenskou odpověď. Ta je dnes považována za strategickou chybu, protože otevřela tzv. druhou frontu boje s globálním terorismem. Do Iráku se stáhli násilníci a extremisté z jiných zemí islámského civilizačního okruhu a pod vedením al Zarkávího tam zahájili dlouhodobou opotřebovací vzbouřeneckou válku. Tu doplňují krutým zabíjením všech, které považují za zrádce a kolaboranty s vojáky okupačních mocností, označovanými za křižáky.

Pod vlivem války v Iráku se praktiky vzbouřenců přenesly i do Afghánistánu, tedy do země, v níž uplatnění strategie „válka proti terorismu“ v roce 2001 vyvolalo mnohem méně kontroverzí, než tomu bylo o dva roky později v Iráku. Philip Gordon z Brookings Institution varuje, že „Afghánistán se stal velmi problémovým místem...Rychle propuká násilí proti Západu, kde bojovníci Tálibánu a al-Kajdá kopírují metody iráckých vzbouřenců, a tím vážně ohrožují misi NATO.“

A když už jsem u Afghánistánu, nelze nepřipomenout to vše, co předcházelo roku 1979, tedy sovětské invazi. Samozřejmě, že to byla tragická chyba tehdejšího brežněvovského vedení. Pro úplnost je ale třeba dodat, že nedávno na toto téma promluvil jeden z velmi vlivných aktérů - Zbigniew Brzezinski. Přiznal, že přesvědčil tehdejšího prezidenta Cartera k souhlasu s velkou operací tajných sil. Sám doslova uvedl, že smyslem operace bylo „vyprovokovat Moskvu k vojenskému vpádu do Afghánistánu,“ přičemž od počátku počítali, že to bude „sovětský Vietnam,“ že se SSSR definitivně zdiskredituje před celým světem a že se tím uvolní pole pro vystupňování tlaku v Brzezinskeho rodné zemi, v Polsku. A tak se rovněž stalo: půl roku po vpádu SSSR do Afghánistánu začaly tzv. polské události. Samozřejmě, že to nikterak nesnižuje vinu tehdejšího sovětského vedení a vůbec jej to neospravedlňuje za to, že a v Afghánistánu nakonec použil i chemické zbraně. Ale je to velmi důležité pro pochopení širších souvislostí.

Válka v Iráku vyvolala i vzestup terorismu na severní polokouli. Christophe Chaboud, velitel protiteroristických jednotek ve Francii, říká, že tato „válka se stala ústřední otázkou, protože spustila logiku totálního boje proti Západu.“ Za její konkrétní projevy označil zejména Madrid a Londýn a dodal, že by mohly následovat další metropole. Lawrence Freedman na základě hodnocení negativních dopadů války proti terorismu varuje, že al-Kajdá by v krajním případě mohla rozpoutat gerilovou válku na celosvětové úrovni, jejímž cílem by bylo potrestat Ameriku za to, jak se vměšuje do záležitosti řady islámských zemí.

Neutěšená bilance války proti terorismu v letech 2001 – 2005 tedy dala zapravdu třem varováním, která již na konci roku 2001 napsal britský historik Paul Schroeder. Podle prvního varování by se velmoc neměla nechat vyprovokovat k válce, kterou si ve skutečnosti přejí teroristé. Zároveň s tím by měla zvažovat nejen krátkodobé, ale také dlouhodobé dopady svého zásahu. A v neposlední řadě by měla přemýšlet o rizicích spojených s jejím vítězstvím a o nebezpečích plynoucích z možného neúspěchu.

Po vojenské intervenci do Iráku se ukázalo, že „válka proti terorismu“ má paradoxní rysy, které můžeme s určitou mírou zjednodušení rozdělit do dvou hlavních oblastí – mezinárodněpolitické a vojenské. V první oblasti jde zejména o to, že vojenské údery vedené ve jménu války proti terorismu nakonec mohou vyvolat zvýšení aktivit terorismu. Velmi výstižně to vyjádřil Francis Fukuyama: „G.W. Bush...svým postupem vyprovokoval přesně to, čemu se chtěl vyhnout.“

Především bylo zpochybněno tvrzení, že USA se staly terčem útoků proto, že představují hodnoty, myšlenky a životní styl, který vyvolává nenávist radikálních islamistů. Naproti tomu Fukuyama tvrdí „jsme nenáviděni ne proto, jací jsme, ale především pro to, co děláme...pro naši lhostejnost ve vztahu k Palestincům, pro pokryteckou podporu diktátorů v muslimských zemích a nejnověji i kvůli okupaci Iráku.“ Z toho pak vyvozuje, že terorismus ve skutečnosti není existencionální hrozbou, ale je hrozbou vyvolanou a podmíněnou chováním USA v době globalizace.

Navíc Fukuyama kritizuje ambiciózní sociální inženýrství, „přeměnu George W. Bushe z prezidentského kandidáta odmítajícího budování států v prezidenta píšícího dějiny jedné těžce zkoušené části světa.“

Zastavme se ještě u textu Jana Eichlera. Proti nelegálním a nelegitimním válkám protestovaly státy i členové NATO, často srovnatelní s Českou republikou: Belgie, Švédsko, Finsko, Rakousko – proč tam chybí Česká republika? Protože náležíme Západu? Je to správné tvrzení? Ty protestující země nenáleží Západu?

Jed neoliberalismu

     Leonardo da Vinci je údajně autorem výroku: „Nenalhávej si minulost podle své potřeby.“ Jenže minulá realita byla soustavnou ideologickou prací zničena tak, že se stala pro mladší generace doslova nepředstavitelnou. Takže podle dávné průpovídky si ji budou muset zažít znovu. Náš vzdělávací systém v tom hrál a hraje klíčovou roli. Ještě před nedávnem bylo vzdělání ceněno hlavně kvůli své sociální hodnotě. Účelem bylo dodávat vysoce vzdělané občany schopné kritického myšlení, kteří díky
svému osobnímu rozvoji mohli přispět ke zlepšení společnosti.

Heslo Margaret Thatcherové „Nic jako společnost neexistuje“ se během posledních třiceti let stalo překvapivě přesvědčivou skutečností. Je důležité si uvědomit, že nejdůležitější výsledek neoliberalismu je naše realita. Co se stalo s naší kritičností?

Odpověď je nasnadě. Tento způsob myšlení, tato ideologie se stala součástí naší identity. Bezděčně uvažujeme neoliberálně a také to předáváme dál svým dětem. Jsme-li pak zaraženi zdánlivě
nevysvětlitelným chováním studentů na jihu Čech, kdy se k jejich protestní hladovce připojila i taková „celebrita“, kterou je Zdena Mašínová; nebo národní zprávou ICCS , která naznačuje, že naši studenti vykazují velmi špatné demokratické a společenské postoje?

Dáváme přednost tomu nepřiznat si, že přesně takové jsou následky našeho na kompetence orientovaného vzdělávání.

Jedno z poučení 20. století zní, že každá diktatura se chytá příležitosti použít vzdělání jako nástroj k indoktrinaci dětí myšlenkami, které znemožní jejich rozvoj v kritické, nezávisle uvažující lidi. Jakýkoli druh indoktrinace je ztrátou svobody a zvlášť vzdělávání by tomu nemělo být podřízeno.

Model kompetencí našel úrodnou půdu v pedagogickém vakuu. Původní záměry byly ušlechtilé: potřebujeme učit dovednosti, které budou důležité v pracovním životě. Jenže brzy došlo k důležitému obratu od praktických dovedností k osobnostním charakteristikám, zdůrazňuje se flexibilita a postoj
k osobnosti „člověk jako manažer vlastního života“. Ideologie prosakuje z běžných frází jako „vědění je lidský kapitál“, „dovednosti vytvářejí kapitál, který musí být udržován a rozvíjen“, „studium je dlouhodobá investice“ a podobně. Mladí lidé mají v souladu s Babišem sami sebe chápat jako firmu, v níž vědění a dovednosti zvyšují tržní hodnotu. Neměla by nás tedy překvapovat jejich první otázka: „A co z toho budu mít?“ Plakat pak nad sobectvím mladých je pokrytecké, když všechno a každý je redukován na komoditu.

Trochu zpozdile se drží mýtus selfmademana – zda uspějete nebo ne, závisí čistě na vás a nejdůležitějším kritériem úspěchu jsou peníze a zisk. Heslo dne zní: „Chovej se tak, dokud je to výnosné“. Odtud pramení myšlenka: „Takoví prostě lidé jsou,“ říká paradigma neoliberalismu, „od přírody sobečtí a zkažení.“ Vždy se budou starat o svůj vlastní prospěch a uspokojení, vždy budou setrvávat s ostatními v neustávajícím boji – jde přece o přežití nejživotaschopnějších a sobeckých genů, že? Kdokoli si myslí opak, je označen za naivního a hloupého. „Vrať se na zem,“ zní ironická rada.

Stejnou ironii můžeme najít v takzvané reálpolitice, která vytváří skutečnost, a přitom předstírá, že z této skutečnosti pramení.
V diskusi na Kose nick líška podšitá napsal: „Chybou demokracie je, že hlas hlupáka má rovnakú
váhu, ako hlas rozumného človeka.“ Vtip je v tom, že to není chybou demokracie, ale její předností.

Pomineme-li pýchu autora výroku, se kterou sebevědomě rozděluje společnost na černou a bílou, na hlupáky a ty ostatní a budeme-li s ním pro zjednodušení souhlasit, pak neexistuje spravedlivější zrcadlo. Ukáže nám okamžitě a bezchybně jaký je podíl hlupáků ve společnosti. A co si taková
společnost zaslouží.

Nedokážu-li se vyjádřit výstižněji a stručněji než někdo jiný přede mnou, dopustím se citace. V tomhle případu profesora Paula Verhaeghena z publikace Austerity – in support of neoliberalism or to fight against it. Omlouvám se za délku:

Neoliberalismus je neetický, z ekonomického hlediska je selháním, na sociální úrovni je katastrofou a na psychologické úrovni je naprosto nebezpečný. Je selháním na ekonomické úrovni, ačkoli to je přesně ta oblast, kde fungovat měl.

Nejsem ekonom. Ale sjednocený a volný trh nás měl zásobit lepšími výrobky a službami, které měly být i levnější, a ve skutečnosti se stal přesný opak. Mnohé výzkumy ukazují, že rovnostářštější ekonomika je nejen produktivnější, ale také výkonnější. Neoliberalismus je nesmírně nebezpečný i z hlediska psychologie. Vyvolává v lidech to nejhorší a zároveň potlačuje to nejlepší. Nejprve se tento vliv omezoval na pracoviště, ale nyní prostoupil vzdělávací systém, kde určuje budoucí identitu.

Finanční boje mezi evropskými zeměmi ilustrují, jaký dopad má neoliberální meritokracie na lidi. Solidarita se stává drahocenným luxusem a musí ustupovat dočasným koalicím, v nichž je hlavním cílem „dostat z toho co nejvíc“ na úkor ostatních. Hluboké sociální vazby s kolegy jsou prakticky vyloučeny, protože chybí téměř jakékoli emocionální zapojení do vlastní práce, natož sepětí s firmou nebo organizací.

Šikana bývala problémem, který se objevoval pouze na školách, ale nyní je plně přítomna na pracovištích. Je typickým symptomem impotence, při níž jsou frustrace přenášeny na slabší členy. Hluboko uvnitř
najdeme strach, od úzkosti ze selhání až po sociální strach z příliš děsivých druhých. Dospělí podléhají dětinským záchvatům vzteku, žárlí kvůli nicotnostem, říkají milosrdné lži, nevyhýbají se podvádění a hýčkají si směšné pocity nadutosti a mstivosti. Je to nevyhnutelný výsledek systému, který nedovoluje nezávislé uvažování a práci. Když s někým zacházíte jako s dítětem, existuje dost velká šance, že se tato osoba začne jako dítě chovat.

Ještě důležitější je vnitřní podkopávání sebeúcty. Jak zaznívá od Hegela po Lacana, úroveň sebeúcty se odvíjí od uznání, kterého se nám dostává. Sennett v práci The Corrosion of Character (Koroze charakteru, 1998) vyslovuje stejné přesvědčení, když nechává moderního zaměstnance klást si otázku: „Kdo mě potřebuje?“ Pro zvyšující se počet lidí odpověď zní: „Nikdo.“ Jsou součástí rostoucí skupiny lidského odpadu. Pokud motto společnosti zní „Každý může být úspěšný, když se do toho pustí“, znamená to, že čím dál tím víc lidí zakouší pocity ponížení, viny a studu.

V tomto kontextu zní otázka, co dělá život dobrým, vysloveně trapně. Dobrý život? Novou normou je výkonnost, cílem je materiální zisk a ctností je s ním spojená chamtivost. V této linii argumentace není etický rozdíl mezi bankéři, kteří lidi vědomě přemlouvají ke koupení „toxických“ aktiv, britskými poslanci, kteří podávají zfalšované zprávy o výdajích, a mladými lidmi, kteří rabují londýnské obchody s heslem „Když na to nemáš, vezmi si to“. Ecce homo, takový je člověk, takhle byl stvořen.

Nevyhnutelným rubem je narůstající skupina lidí pociťujících, že selhali, a to dokonce už ve věku deseti let. Lúzr! To je dnes nejobvyklejší nadávka na základní škole. Někteří z těchto lúzrů se bouří, ale z většiny se stávají sociálně úzkostné, autistické a depresí trpící osoby, které obvykle hledají útěchu v hyperspotřebě. Už se dokonce volá po „časné detekci“ – už jen to slovo – a hlavní argument zní, že intervence u batolat je ekonomicky výhodnější. V novinách čteme titulky typu, že sebevraždy stojí Nizozemce průměrně šest set milionů eur ročně a že by to mohlo pro ekonomiku představovat zásadní hrozbu. Jak nemocná musí být společnost, která vyjadřuje sebevraždu v hospodářských číslech?

Jaký stupeň slepoty je po nás vyžadován, abychom si neuvědomovali, že věci jsou přesně obráceně: míra, do níž je čistě ekonomikou poháněná společnost ještě snesitelná, může být vyjádřena počtem ztroskotanců páchajících sebevraždu.

Nikdy jsme se vzdor proklamaci o svobodě necítili tak bezmocní. Jsme svobodní ve smyslu, že můžeme kašlat na náboženství, sexuálně se od nás čeká, že zkusíme skoro všechno, co bylo dříve zakázáno, a můžeme se stát stoupencem politického hnutí, jakého jen chceme. Proč? Protože na ničem z toho už nezáleží. Kromě ekonomiky, hlupáčci!

Proti komu máme bojovat nebo na co reagovat, je velmi nejasné. Každý si stěžuje na „systém“, ale nikdo neví, co to znamená, a odtud pramení naše bezmocnost a následné „nesmyslné“ násilí. Stávkyv minulém století mohly mít nějaký dopad, protože měly jasného nepřítele: majitele. Ti byli nahrazeni ratingovými agenturami, burzami a schůzemi akcionářů. Z psychoanalytického hlediska není dnes stávka ničím jiným než sebepoškozováním. Stejně se chová i nezaměstnaná mládež na francouzských předměstích, když ničí své vlastní čtvrti. (Silně kráceno. Přeložila Marta Martinová A2)

Rozhodnutí, co dál, musí být provedeno na politické úrovni, a pokud možno v celoevropském měřítku. Není k ničemu debata o prohnilém politickém systému, který je neschopný činit rozhodnutí a hledá spásu jinde. Žádné „jinde“ neexistuje. Tohle je to, s čím musíme pracovat. Současné šedé myši potřebují naléhavě vyměnit. Akciový trh nemá co dělat v politice a ekonomika musí být podřízena společnosti, a ne naopak. Úsporná opatření jsou nezbytná, ale z úsporných opatření musí mít prospěch společenství, nikoli ekonomika.

Je nutné snížit příjmové nerovnosti a donutit korporace fungovat transparentně. Učiňme ze vzdělávání znovu „Bildung“, zaměřme jej cíleně znovu na etiku, předávejme jej prostřednictvím učitelů, kteří mají autoritu, a zapomeňme na démona konkurence tak rychle, jak je to jen možné. Učiňme zdravotnictví nezávislým na světě zisku. Obnovme veřejný prostor a investujme všechno do podpory skutečných a nejen virtuálních sociálních sítí.

Co znamená „dobrý život“? A jak mohu tento „dobrý život“ vytvořit ve vztahu k druhým? Na tyto otázky existuje spousta různých odpovědí, nicméně každý etický systém bude obsahovat jeden ústřední prvek: dobrý život a jeho utváření ve vztahu k druhým musí být založeny na sebeovládání.

To je ovšem v naprostém protikladu k současnému oslavování neomezené spotřeby a závazku růstu. Péče o sebe nevyhnutelně vede k umírněnosti a odvaze osvobodit se z otročení vlastnímu tělu nebo otročení druhému a také od soudobého požadavku „užij si“! Taková péče o sebe vede k informovanému občanství a je provázaná s péčí o ostatní. Vraťme liberalismu jeho původní hodnoty. Jeden z principů liberalismu byl tento: čím více je společnost společenstvím rovných, čím více se prosazuje rovnost jako nejvyšší princip organizace společnosti, tím více se lidé musí učit navzájem sdružovat v asociacích schopných organizovat kolektivní akce, spojovat se k realizaci svých různých cílů. To zase zajišťuje pocit smysluplnosti, který může být sdílen s ostatními, což může směřovat k nějakému druhu pozapomenutého kolektivního odporu. Kolektivní hnutí občanské neposlušnosti zaměřené proti neetickým pravidlům se může ukázat být účinnější než generální stávka.

Sociální stát, respektive jeho parodie je v rukou vládnoucí oligarchie. Tady je nutný nějaký krok k emancipaci. Stát může zaručit pravidla solidarity, může být i garantem, ale ne vykonavatelem
solidarity. Solidarita přece nejsou nějaké dávky a hádky o ně. Pořád vidím myšlenku nepodmíněného základního přijmu jako nejschůdnější řešení. Na to, aby se lidé mohli vzepřít oligarchům, potřebují uvolnit technologickou invenci ze sevření trhu, soukromého vlastnictví a konkurence a začít využívat a rozvíjet technologie za novými, sociálními účely. Technologie samy o sobě nikdy žádnou sociálně prospěšnou změnu nepřinesou.

Demokracie se nepřežila. Naopak, začíná tuze překážet, těm, kteří chtějí řídit náš život. Demokracie je tedy málo. Je zcela legitimní snahou demokratizovat ekonomické rozhodování, prolomit zeď, která odděluje akcionáře od zainteresovaných, tedy lidí oprávněné rozhodovat od těch, kteří ponesou důsledky jejich rozhodování. Jejich životní projekty jsou v sázce, v důsledku ekonomického
rozhodování, do něhož ale nemají právo zasahovat. Pokud tuto zeď co nejrychleji nezbouráme, demokracie nepřežije.

Ještě několik slov k horkému bramboru dneška. Podstatným rysem demokracie je odpovědnost. Patří k evropským hodnotám plným právem toho určení, protože transatlantické cítění si odpovědnost tolik neberou. Je ale také dělícím kritériem od islámu, kde člověk jednající podle náboženských příkazů jedná správně a otázku odpovědnosti si vůbec nepřipouští. Zná pouze svobodu. Ale bez odpovědnosti. Je to zvláštní. Obyvatelé regionů, ze kterých migranti pochází, právem soudí, že Evropa není výhradním viníkem jejich utrpení a bídy. Vždyť elita každé země má přece povinnost starat se o její prospěch. A to, že elity v mnoha zemích třetího světa tuto povinnost plní zcela nedostatečně, neznamená, že důsledky jejich selhání mají nést jiné státy. Ale přední východ a Afrika nemůže na jedné straně odmítat převzetí evropských hodnot a zároveň Evropanům vnucovat negativní důsledky selhání vlastních hodnot. Svědectvím této skutečnosti není jenom obecný deficit pocitu občanství ale také vzhled jakékoliv země těchto regionů. Divoké skládky po celé zemi, nestydaté chování řidičů a vůbec obecné ignorování zákonů. Není divu, že si tento nedostatek migranti přinášejí do Evropy spolu se svou vírou.

Proto tvrdím, že kdyby měly evropské hodnoty pod náporem migrantů prohrát, pak tyto hodnoty za nic nestojí a jejich prohra je zasloužená.

Jednu podmínku ale toto tvrzení má. Že evropští politici budou na své evropanství hrdí a nebudou na ponížení Evropy spolupracovat.

Můj ucelený názor na potřebu demokracie

     Krize, která se nejprve objevila jako hypotéční krize a následně jako krize domácností v USA, se časem přeměnila v dlužní krizi států a v krizi monetární, tedy v dlužní krizi velkých zemí se silnými měnami nebo celých bloků kapitalistických států, jako je třeba Evropská unie. Dlužní krize nutí kapitál k volbě pro ilustraci prezentované třeba požadavky MMF na Řecko. Tedy pokračovat ve všemožném snižování mezd, sociálních dávek a vůbec sociálních výdajů státu.
Jinou možnost kapitál nemá, protože je mezinárodní, je výsledkem globalizace a restrukturalizace kapitalistického vztahu. Z hlediska kapitálu se jedná o hledání co nejnižší ceny pracovní síly po celé planetě. To má ale svoji mez, kterou je existence a reprodukce pracovní síly, neboť ta je v každém kapitalistickém státě definována společensky. Kapitál se tak snaží se o vyřešení krize uzavíráním obtížně vypověditelných smluv na účet národních států (viz například NAFTA, TTIP, CETA, TiSA, TPP) za cenu ničení svého fixního kapitálu – to jest budov a infrastruktury stejně jako variabilního kapitálu, který představují zaměstnanci proto, aby obnovil podmínky pro expanzi a svoji další reprodukci.
Velmi názorně je to vidět na tak zvaném „Rezavém pásu“ v USA a související krizi zemědělství v Mexiku.

     Proto roste tlak gordický uzel rozetnout jediným přímo účinným způsobem: všeobecnou, globální válkou. Ilustrativní je vize George Sorose, který s neochvějnou jistotou věští globální konflikt s tím, že Rusko se přidá na stranu Číny. „Jestliže vzestup Číny narazí na překážky, vedení země rozpoutá konflikt za hranicemi, aby udrželo zemi jednotnou a sebe u moci. Pokud začne konflikt mezi Čínou a americkým spojencem, jako je Japonsko, budeme na prahu třetí světové války. Rozšíří se na Blízký východ a pak do Evropy a Afriky,“ řekl čtyřiaosmdesátiletý lišák a vodič reprezentativních loutek západního světa.

Odvrátit tento konflikt by bylo možné jenom spoluprácí USA a Číny na ekonomickém poli, bez ohledu na složitá jednání ohledně čínských stejně jako amerických ústupků. USA by se nevyhnuli akceptaci čínského jüanu jako potenciálního globálního rivala dolaru a tak vlastně spolupráci na konci své dominance. Proto také Soros vidí konflikt jako nevyhnutelný.

     Není-li válka prozatímně k dispozici, je jakýmsi prozatímním řešením zpochybňování principů Mezinárodní organizace práce (ILO) a snižování ochrany práce. Mimo jiné i snižování mezd do té míry, že existuje tlak podnikatelských kruhů na konvergenci minimální mzdy a podpory v nezaměstnanosti, což ovšem může vyústit jenom v explozivní růst zadlužení dalších a dalších obyvatel. Množí se snahy privatizovat sektor veřejných služeb zdravotnictví, školství, sociálního pojištění (viz např. tak zvaný 2. důchodový pilíř), nezaměstnaným se pak dostane stále nižších podpor a budou tak tlačeni do prekérních pracovních úvazků se mzdami pod úrovní reprodukce. Represe se tak stává, není-li k dispozici válečný konflikt, jedinou cestou kapitálu jak z krize ven.

     Ilustrace těchto opatření je názorná v zemích, kde k uvedeným jevům dochází (Řecko, Itálie, Španělsko, ale i USA). Mezinárodní kapitál jedná (vesměs, jak prohlásil Jan Keller) ve shodě. Tu zajišťují jeho pravidelná fóra - jako bylo například zasedání MMF, nedávné G7, G20, ale také Rockenfellerova Trilaterální komise (s místopředsedou ing. Vladimírem Dlouhým) nebo Komise Bilderberg.

     Neštěstím té protilehlé, řekněme s jistou dávkou nepřesnosti občanské strany, tedy těch, co vytvářejí hodnoty, se kterými stojí a padá život jako takový, je téměř absolutní deficit této shody. Tady se povedlo držitelům moci (dle Kellerova dělení: diskrétní a pomocné elitě) dokonale rozdělit střed společnosti na servisní a nižší střední třídu. Stará moudrost, že lokaj shlíží na lůzu vždy svrchu, pak už automaticky udělala své. Ilustrativním příkladem je existence tak zvané pražské kavárny. Střední vrstvy svojí ambivalentností a rozervaností jsou zároveň oběťmi i komplici postupujícího rozkladu sociálního státu. Nelze tedy očekávat, že by střední vrstvy jako celek posílily jeden či druhý pól společenské úspěšnosti a zároveň je téměř vyloučeno, že by vytvořily nějakou novou společenskou sílu (Keller 2000, Vzestup a pád středních vrstev). Pokud se však ze středních vrstev nestane skutečný sociální aktér a nepodpoří vrstvy nižší – doplatí na to i střední vrstvy jako celek. To ovšem mlčky předpokládá, že nižší vrstvy jako sociální aktér existují a jednají a že je tedy třeba uvědomovat vrstvy střední, aby nižší vrstvy získaly partnera. Jenže nižší vrstvy nejsou o nic uvědomělejší než vrstvy střední. Sám Keller na to mimoděk naráží, když konstatuje, že mezi dělníky klesá pocit přináležitosti k dělnické třídě, dělnictvo se jako kategorie rozpadlo (více zaměstnanců je ve službách než ve výrobě) a jeho část je součástí středních vrstev. Uvědomění stejně jako sociální akci samozřejmě brání „standardní“ nastavení politického systému s ústřední rolí polických stran a parlamentarismu. Standardní zavedení demokracie a svobody je omezeno na předpoklad, že to, co z něho vzejde, nebude odporovat velmi úzce specifikovaným normám. Jde o jakýsi demokratický totalitarismus. Volby nejsou obecnou mocí danou mase lidí. Jsou represivním nástrojem státu (sami jste si je zvolili!) ač výsledek je neobyčejně pečlivě předpřipraven. Dnes například není možné volit tak, aby vznikl lidový projev, který by se dotkl logiky trhu – a každý to ví. Všechny směry se shodnou na tom, že je třeba reprezentovat kolektivní zájmy lidu. A tato reprezentace má podobu politických stran. Hlavní myšlenka parlamentarismu spočívá v organizaci zastoupení všech částí společnosti pomocí volebního systému. Pokud se sdružení zastupující lid chce stát stranou a podílet se na moci, musí definovat skupinu, kterou zastupuje, být součástí předepsaného konsensu a ručit za to, že neudělá nic nového. Cílem je, aby následnictví politických reprezentací nevedlo k občanské válce – což je pro lidi lepším argumentem ve prospěch parlamentarismu než ideologický konstrukt demokracie. V rámci volební propagandy strana musí předstírat, že zastupuje většinový zájem i když ve skutečnosti jde jen o zájmy nějaké úzké skupiny. Vedle této citlivosti ke korupci jsou základní tendence, které si s sebou nese jakákoliv politická strana nezávisle na politické orientaci , zachování moci a železný zákon oligarchizace, jak upozornil už na přelomu 19. a 20. století Robert Michels. Parlamentarismus je formou prezentace konsensu rozličných sil, který vylučuje ze hry síly revoluční a fašistické. Nazývat současný politický systém demokracií je absurdní – demokracie znamená vládu lidu, tedy jeho maximální účast na politických rozhodnutích. Tato účast je dnes ovšem extrémně nízká.

      Role státu, tedy exekutivní složky, je zastupovat globální zájmy vlády kapitálu. Proto je politický život parlamentarismu složitý, protože obě složky moci musí zastupovat to samé a přitom vyvolávat dojem, že jim jde o něco jiného. Člen vládnoucí strany se logicky stává aparátčíkem. Tato u nás obvyklá fúze strany a státu je nevyhnutelná, pokud se otázka politiky pokládá v termínech moci. Tvorba politiky by neměla být závislá jenom na pravidlech, které definuje vítězná strany a tedy stát. Politika by se měla rodit v událostech, které posouvají hlavní linie a reagují na stranickou aroganci, kdy vzniklé bezpráví nabývá charakteru práva už jenom tím, že se vyskytuje často.

      Parlamentarismus je uspořádání předepisující kontinuitu a vylučující možnost radikální změny. Omezení skutečností není možné překonat pouhou kritikou. Typickým příkladem je ekonomická krize. Abychom mohli směřovat jinam, je třeba začít od principů, v jejichž jménu kritizujeme svět. Jenže ti, co brání uspořádání takové, jaké je, o něm mluví pozitivně a z toho pramení jejich síla. Negativní kritika je vždy slabší. Pak zbývá jenom empirismus, který tvrdí, že ví, co je možné či nemožné. S ním máme také zkušenosti viz: „Dokázali jsme, že dokážeme...“

      Dnešní době vládne empirismus, každá přesvědčivá argumentace musí začínat omezeními a překážkami. V případě principiální argumentace je tomu naopak, jsme si sice vědomi překážek, ale na začátku stojí zákon týkající se toho, po čem toužíme. Proto na nás vlády dohlížejí pomocí omezení: „Pokud se jim nepodvolíte, skončíme jako Řecko…“

      Obtížné je se emancipovat od současné doktríny a věrohodně deklarovat něco možného navzdory tíze světa. Znamená to prosadit Ideu. Pokud sousloví „změnit svět“ má mít smysl, znamená to, že změna ač je někde v současné nemožnosti, tak idea ukáže výjimečné okolnosti za kterých se změna stane možnou. Jenže jakmile si přímočaře přizpůsobujete skutečno idejím, zaplatíte za jeho vytěsnění terorem. Z jedné nebo druhé strany. A představa teroru je dnes základním argumentem proti emancipačním snahám. Je to totiž neoddiskutovatelné, že dobří nebývají poraženi proto, že jsou dobří, ale proto, že jsou slabí.
Nezbývá než pochopit, že politici jsou námi pověření správci našeho společného života, a že tedy každé jejich rozhodnutí je podmíněno naším souhlasem. Mlčíme-li, takový souhlas dáváme. Jestliže však nesouhlasíme, musíme mít také legální možnost, jak dát svůj názor najevo a ten názor (vždyť jde o nás) musí mít závaznou formu.
      Známým protiargumentem jsou ony volby. Jenomže za dobu od voleb k dalším je bohužel možné realizovat mnohá rozhodnutí, která již později nejde zvrátit anebo jde, ale jenom za cenu nepřiměřených škod - viz církevní restituce. Navíc situace, kdy politik rozhoduje o občanech aniž by měl pocit, že je jimi kontrolován, jej nebezpečně občanům odcizuje. Má pak šanci zneužít své moci k prosazení osobních či úzce skupinových zájmů. A nakonec, pokud ve volbách není znovu zvolen mívá již předem nachystané dobře placené místo ve firmě, které jako politik díky své tehdejší moci prospěl. Demokratickým vyjádřením vůle občanů je hlasování. Jestliže je legitimní jednou za čtyři roky, musí být legitimní vždy, když si to přejeme. Jestliže má být hlasování formou kontroly politiků a formou prosazování zájmů, které politici přehlížejí nebo potlačují, nemohou o něm rozhodovat oni sami. Pokud budou politický systém ovládat jenom politici, přetvoří jej do vlády volené aristokracie, za níž sebe sami považují. V tomto směru již udělali mnoho kroků tím, že si sami rozhodují o svých platech, že sami sobě udělují doživotní imunitu, že si uzurpovali moc rozhodovat o obecních daních, ale občanům tuto možnost odepřeli.

     Co skutečně potřebujeme, je právo rozhodovat sami o všem, k čemu jsme dočasně svěřili právo rozhodovat svým tak zvaným zástupcům, a to včetně jejich odvolání na všech stupních řízení obce či státu. Jelikož však v našem polofeudálním systému nazvaném zastupitelskou demokracií, musí být dosud každý zákon či změna ústavy schváleny poslanci, pak je nutné na potenciální politiky vytvořit občanský tlak. Tato výzva je vlastním závěrem článku. Za sebe musím dodat, že zatím věřím Pirátům, kteří se netváří ani jako levice, ani jako pravice a přímá demokracie je jejich praxí.

Ekonomická totalita

     Probíhá válka mezi nadnárodními korporacemi a jejich potenciálním úlovkem. Pod nejrůznějšími záminkami si tržní giganti chtějí vynutit za své hřiště Evropu. Svobodou se náhle nazývá možnost co největšího prospěchu pro co nejmenší počet obchodních společností. Nechtěli jsme (nikoliv náhodou) něco docela jiného? Místo svobodné společnosti máme totální ekonomiku. Ekonomika se urvala ze řetězu. V intencích prognóz liberálních myslitelů Miesese, Hayeka, Friedmana, které spojují ekonomickou svobodu se svobodou politickou a činí je vzájemně závislými, by k takovému jevu nemělo dojít. Friedman (Kapitalismus a svoboda), takový vývoj popírá.

     Jeho dílo navazuje na evropský liberalismus první poloviny 19. století a pokouší se o revitalizaci jeho koncepcí v polovině dvacátého století (kniha je z roku 1962). V duchu tradice boje proti absolutistickému feudálnímu státu a zvůli panovníků žádají hlasatelé těchto idejí omezení zásahů státu do soukromé sféry na nezbytné minimum. Stát se má stát jen tak zvaným "nočním hlídačem" jak to posměšně pojmenoval německý socialista Ferdinand Lassalle . Důraz je kladen na protiklad takto pojatého státu a atomizované masy občanů, kteří netvoří žádnou pospolitost, ale jenom formální společenství. V takovém pojetí stát vystupuje v podstatě jen jako nutné zlo. Samo občanství se pak vyčerpává ve volebním aktu, uskutečněném jednou za volební období, například jednou za čtyři roky. V tomto aktu si občané zvolí politickou reprezentaci ze stran soutěžících mezi sebou o volební hlasy na trhu voličských preferencí. Další počínání takto zvolené reprezentace je ovšem už mimo jejich kontrolu. Ale to nemusí být tak podstatná vada, sdílíme-li víru v minimální stát společně s vírou v neviditelnou ruku trhu. Maximalizace osobního prospěchu, o níž tady především jde, je podle této víry nejlépe zajištěna tam, kde mezi sebou soutěží jednotliví aktéři ekonomické hry na trhu osvobozeném od přímých zásahů státu. Úlohou státu je pouze stanovovat nezbytná minimální pravidla této hry a dohlížet na jejich dodržování - odtud ono pojetí státu jako nočního hlídače.

     To byla také výchozí pozice reformy státu, jak nám ji vnutil V. Klaus. Nejpozději v roce 1996 musel poznat, že se mýlil. Že svět, v němž žijeme, je komplikovanější, než aby jej bylo možné popsat teorií o vzájemné soutěži svobodných individuí na svobodném trhu v politické pluralitě. Nebyl by to ale Václav Klaus, kdyby to přiznal. O osmnáct let později, při křtu knihy Chtěli jsme víc než supermarkety dostal otázku: V knize se velmi ostře vymezujete proti Václavu Havlovi –„Havlismus nebyl schopen vytvořit politickou programovou alternativu. Chtěl kázat, poučovat, nechat se oslavovat. Byl schopen bourat, nikoliv tvořit.“ Co Václav Havel boural?
     A toto je Klausova odpověď: „Všechno… On nechtěl politickou demokracii standardního typu. On nenáviděl politické strany. On chtěl svá milovaná hnutí. A zásadním způsobem odmítal tržní ekonomiku, ač myslím, že z ní sám osobně velmi tyl. On ale prostě nechtěl trh. Možná si vzpomínáte na jeho výroky, že trh je hokynářství. To byl nepřetržitý ideový souboj s tímto pohledem na svět...“
Existuje tedy něco jako pojem havlismus. Můžeme tomuto pojmu připsat nějaký přesahující význam? V eseji Moc bezmocných Václav Havel formuluje svou vizi vývoje průmyslové demokracie: formální struktury budou nahrazeny strukturami „otevřenými, dynamickými a malými“, které nebudou překážet neustálému vznikání struktur jiných. Budou to hnutí nebo společenství, jejichž autorita nebude založena „na dávno vyprázdněné tradici jako politické strany, ale na jejich vstupu do situace“. Budou vznikat ad hoc k realizaci specifických cílů, po jejichž dosažení se rozpustí v občanské společnosti. Tyto struktury by měly být v „živoucím dialogu se skutečnými potřebami, z nichž vznikly, a s jejich zánikem by měly i samy zaniknout“.

     Nechci oživovat Václava Havla už jenom kvůli jeho „humanitárnímu bombardování“, ani jeho vizi už jenom proto, že byla neukončená. Václav Havel byl vizionář, nepodařilo-li se mu ve vizi definovat prakticky potřebné nástroje, spolehnul se snad (to je má spekulace) pod vlivem Pavla z Tarsu („člověk není ospravedlněn svými skutky, ale milostí“) na pravdu a lásku, která nakonec zvítězí. Havel vizionář říkal, mluvme spolu, pomáhejme druhým, buďme odvážní a neopouštějme své přátele. Může to být někdy vysilující, ale to je právě to, co může dát našemu životu smysl. Nejsme tu totiž jen kvůli sobě, ale i kvůli druhým! Od každého občana se proto očekává, že bude hájit dobro společné všem, a to i tehdy, když se dostane do konfliktu s jeho vlastním soukromým dobrem. Vaculík mu sekundoval prohlášením, že pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Václav Klaus, technokrat individualismu a moci vsadil na sobectví, okamžitý prospěch, egoismus, hrabivost, samolibost, aroganci, povýšenost a snobství...a vyhrál.
     Přes všechny zjevné prohry, přes to, že se trh vzdálil všem zásadám teoretiků liberalismu (přečtěte si jejich díla, vydal je Liberální institut - je to v dnešním kontextu docela zábavné čtení), přes to je jejich „učeni“ stále „in“, jak v ODS, TOP09, tak u Svobodných. Tenhle článek je mojí malou a soukromou oslavou Milana Valacha (píši to 18. června), který podrobil liberalismus (ať s předponou neo- nebo bez ní) zásadní kritice. Ale dále už jenom Milan Valach...

     Nezanedbatelným důsledkem liberalismu je i specifické chápání poslání škol a universit. Vzdělání se na jedné straně jeví jako investice do sebe sama, jejímž účelem je zvýšit soukromé šance na tržní úspěch. Odtud logicky vyplývá požadavek na růst sítě soukromých škol, stejně jako požadavek na hrazení vzdělání ze soukromých zdrojů žáků a studentů. Na druhé straně se tím redukuje poslání vzdělávacích institucí na pragmatický cíl přípravy absolventů na soutěž na trhu pracovních příležitostí. A, v neposlední řadě, právě tržní úspěšnost vzdělávací instituce měřená jednak objemem vybraného školného, jednak finančním výnosem vlastních tržních aktivit je tím, co rozhoduje o její kvalitě stejně, jako o její existenci. Tedy i university musí osvědčit svou tržní úspěšnost tím, že se podřídí požadavkům trhu, což konkrétně znamená i požadavkům a potřebám jednotlivých firem na trhu podnikajících. Universita pak vystupuje jako servisní organizace pro tyto podnikatelské subjekty.

     Otázkou sice zůstává financování základního výzkumu, a především společenských věd, jež jsou ve značné míře tržně neuplatnitelné, alespoň ne bezprostředně. Ale ani to nemusí být problémem ve společnosti, která již z historických příčin svého vzniku nemá sklon k tvorbě velkých teorií. Mám zde na mysli především středostavovské založení české společnosti v 19. století a rovněž služebné postavení českých škol a české reprezentace, které určovalo jejich výchovné poslání ve směru přípravy oddaných státních úředníků. Takto založená tradice byla jen na krátko přerušena obdobím první republiky a opět stvrzena nacistickou okupací a protektorátem Sovětského svazu. Od úředníků se ovšem nežádá formulace vlastních koncepcí, ale především plnění shora jdoucích příkazů spolu se schopností podávat hlášeni o stavu spravované oblasti. Tedy i tato přízemní, historicky založená, pragmatičnost napomáhala přijetí uvedeného typu liberalismu. Ten byl pak o to přitažlivější, že dokázal prezentovat jednoduchou teorii sociální reality, v níž vše, co přesahuje hranici individuálního zájmu a co by tedy jinak vyžadovalo složité a nejednoznačné teoretické uchopení, je ponecháno spontánní hře tržních sil.

     V této na první pohled konzistentní teorii nezbývá pro občanskou společnost žádné místo. Také ji všichni liberální myslitelé shledali zbytečnou. Ta se proto v její perspektivě jeví jako bezobsažná umělá konstrukce, s jejíž pomocí se pokouší určité skupiny získat moc, aniž by při tom musely podstupovat politickou soutěž o hlasy voličů. Musím poznamenat, že někdy o takové zneužití skutečně může jít. Mám na mysli například iniciativu spojenou s výzvou "Děkujeme, odejděte" a změny názorů mluvčích výzvy na to, kdo to má vlastně odejít, aniž by k tomu dostali mandát od signatářů výzvy. Tak původní, v textu výzvy vyjádřený, požadavek na odstoupení předsedů všech parlamentních stran jako těch, kdož nesou odpovědnost za stav tohoto státu, byl mluvčími později změněn na požadavek odstoupení pánů Klause a Zemana. Lidé prostě podepisovali něco jiného, než co pak bylo požadováno. Takovéto excesy jen dále diskreditují pojem občanské společnosti a prohlubují již dost vysokou občanskou pasivitu a skepsi. Jak se vlastně u nás vyvíjel obraz politické svobody? V České republice máme velice intenzívní zkušenost s totalitním státem. Ten v mnoha ohledech připomínal absolutistickou monarchii, jejíž svévole a despocie (samozřejmě spolu s dalšími příčinami) vyvolala liberální protireakci. Je pak přirozené, že lidé pochopí svobodu nejprve jako osvobození ode všech vnějších omezení, a především od poručníkování státu. Pochopení svobody jako individuální svévole je umožněno i rozpadem neformálních vazeb mezi lidmi, ztrátou víry v integrující hodnoty a silným pocitem vzájemného nepřátelství. To vše jsou důsledky života v totalitní společnosti. Ta byla totiž kolektivistická jen v rovině ideologických frází. V rovině každodenní praxe byla založena na akcentaci egoistického individualismu a morálního nihilismu (Kdo nekrade, okrádá rodinu). Za této situace zůstává jako jediný závažný cíl, který jsou lidé ochotni sledovat, právě maximalizace jejich osobního prospěchu. Domnívám se, že tyto historické příčiny způsobily, že od r. 1990 až do r. 1996 dominovala uvedená liberální rétorika na české politické scéně i v médiích. Bylo tomu tak přesto, že jsou její základní tvrzení v rozporu s fakty ekonomické reality (zanedbání nerovného postavení na trhu u různě silných subjektů, stát jako významný investor, nenulová cena relevantních informací atd.) a naprosto v rozporu s dominantní rolí elit ovládajících stát, a to jak např. v kupónové privatizaci, při rozdělení společného státu, ovládání a sanaci bank ve výši stovek miliard korun atd. atd. Teprve od roku 1996, na základě jejího neúspěchu a na základě negativních zkušeností s utvářením kapitalismu, dochází k postupnému názorovému posunu.

     Postupně si tedy začínáme uvědomovat, že svět, v němž žijeme, je poněkud komplikovanější, než aby jej bylo možné popsat jednoduchou teorií o vzájemné soutěži svobodných individuí na svobodném trhu příležitostí. V globalizovaném světě 21. století se tato ideologie století 19. jeví více než anachronicky. Ve skutečnosti je globalizace především věcí nadnárodních monopolů a finančních spekulantů, jejichž moc již dávno překročila státní hranice a několikanásobně přesahuje moc jednotlivých národních států. Abychom to doložili, stačí si uvědomit, že denně projde spekulativními finančními transakcemi kolem 1300 miliard dolarů, přičemž finanční rezervy všech národních bank světa jsou jen 1 500 miliard dolarů (Bauman, s. 82). Nikoliv jen stamilionové masy chudých z tzv. rozvojového světa, ale i bohaté národní státy Západní Evropy ztrácejí kontrolu nad těmito procesy. Ve skutečnosti se i ony samy dostávají do podřízeného postavení vůči skupinám globálních investorů. Ti ve snaze ještě zesílit svůj vliv usilují o oslabení státu a redukci jeho role na pouhého ochránce investic nadnárodních společností.

     Tradiční zápas o kontrolu moci vedený mezi vládnoucími elitami na straně jedné a občany na straně druhé, tak získává další rozměr. Jestliže se dosud přece jen dařilo prostřednictvím voleb a řady dalších demokratických prostředků zvýšit vliv občanů na dění ve společnosti, dochází nyní k opačnému procesu. Na globální scéně začínají dominovat nadnárodní monopoly a globální investoři, jejichž představitelé ovšem nejsou voleni a nemají tudíž žádnou demokratickou legitimitu pro své rozhodování. A nejen, že ji nemají, oni ji dokonce odmítají! Jsou přesvědčeni, že právo rozhodovat, či se alespoň podílet na rozhodování, má pouze ten, kdo investuje (viz Bauman, s. 15 a dále). To současně znamená, že národní stát a jeho více či méně demokraticky volená reprezentace ztrácí postupně kontrolu nad klíčovými procesy ve společnosti a nad místními zdroji. To vede k vyprazdňování demokracie, jejíž procedury, jakými jsou například volby, se pak stávají bezvýznamnou, čistě formální záležitostí. Demokratické principy rozhodování jsou tak vytlačovány do nedůležitých oblastí a principem globálního světa se stává princip autokratické moci. Tím dochází k erozi demokracie v samé její podstatě.

     Má za této situace ještě smysl hovořit o občanské společnosti? Pokud by byl výše popsaný proces bezrozporný, pak by to smysl nemělo. Jenže opak je skutečností. Dominance jednoho zájmu je možná jen na úkor zájmů jiných. Tato dominance, spolu s dalšími příčinami, vede proto k růstu sociální nerovnosti, a to především ve vztahu tzv. světového Severu a Jihu, výrazně se podílí na globální ekologické krizi, a tak bychom mohli pokračovat dále až po morální rozpory, jimiž trpí konzumní společnosti v ekonomicky vyspělých zemích (z mnoha autorů viz např. Fromm). Tyto mnohočetné rozpory vytvářejí potenciál změny, který se aktualizuje v aktivitách různých občanských iniciativ. Zastavme se na chvíli u tohoto tvrzení. Tvrdíme nyní, že tento svět, jak jej známe, není jediný možný, a dokonce že není ani nejlepším z možných. Především však tvrdíme, že dějiny nekončí. Co je po pádu komunismu nejvíce patrné, je právě nutnost změny, nutnost dalšího vývoje, v němž budeme usilovat o vyřešení výše zmíněných rozporů. Z dosavadní historické zkušenosti lidstva se lze však poučit i v tom, že takováto změna musí vést k prohloubení demokracie a nikoliv k jejímu vyprazdňování, jak se to děje nyní.

     A dodejme ještě, že za prvé: již výše prezentovaný popis společenské reality je popřením představy o společnosti jako o pouhém souhrnu individuí a o státu jako pouhém nočním hlídači pravidel. Již citovaný Hobbes dokázal, že jednotlivci, kteří nesledují nic jiného než svůj soukromý zisk, končí ve všeobecném vzájemném boji. Chtějí-li zachovat alespoň holý život, musí volit diktaturu. Avšak ani ta nemůže být založena na pouhém fyzickém přinucení a musí se opírat o nějaké integrující hodnoty. V jisté zkratce můžeme z jeho analýz odvodit hypotézu tvrdící, že čím více je sdílených integrujících hodnot, tím méně je třeba používat násilí.

     Za druhé, jestliže dějiny nekončí, potřebujeme vytvářet alternativní scénáře vývoje, které budou nabízet různá řešení současných rozporů. Je ovšem zřejmé, že předem nelze přesně určit, které z navrhovaných řešení je tím, které přináší "co největší prospěch pro co největší počet lidí"(deklarovaný princip liberalismu). To je dáno principiální nepoznatelností budoucnosti, což nás staví před nutnost neustálých korektur našich vždy jen více či méně pravděpodobných představ. Obávám se, že to současně vylučuje možnost tržního ohodnocování takovýchto scénářů společenského vývoje. Z hlediska maximální možné objektivity je to dokonce nežádoucí. Poptávka na trhu je totiž formulována především dominantními subjekty, což jsou právě globální investoři a nadnárodní monopoly. Jejich snahy o zkreslování a dokonce i o zatajování faktů jsou dobře známy, včetně financování takových výzkumů, které "potvrzují" to, co je v jejich zájmu. Stát se ve světle faktů ukazuje nejen jako tvůrce a garant pravidel společenské "hry", která ostatně jsou jen málokdy zájmově neutrální, ale také jako významný účastník společenských procesů. Z tohoto důvodu je nutné hledat cesty k zefektivnění kontroly občanů nad státními institucemi, politickými stranami i jednotlivými politiky, vystavenými silnému pokušení transformovat rozhodovací pravomoci v osobní a skupinová privilegia. Abychom tomu zabránily, musí být podstatně zkvalitněny mechanismy kontroly politiků voliči. Toho lze dosáhnout především implantací co největšího počtu metod přímé demokracie do stávajícího systému demokracie zastupitelské, a to až po právo voličů kdykoliv odvolat je zastupujícího politika.

     Avšak i ty nejlepší demokratické instituce se stávají naprosto nefunkčními bez aktivních, sebevědomých, solidárních a demokraticky smýšlejících občanů, kteří je používají jako nástroje pro prosazení své politické vůle. Pokud není tato podmínka splněna, degenerují volební systémy, nezávislý tisk a všechny ostatní demokratické instituty a instituce v nástroje manipulace veřejnosti ze strany mocenských elit Základem demokracie je proto občanská společnost využívající různé nástroje pro prosazování svých zájmů a pro kontrolu svých zástupců a orgánů. Předpokladem její funkčnosti jsou jak systémy předávání a rozvíjení integrujících demokratických hodnot, tak i jednotlivci a instituce vypracovávající alternativní návrhy na řešení stávajících problémů. Existence takto pochopené občanské společnosti proto není možná bez dodržování základních lidských a občanských práv, včetně práva na svobodný přístup k informacím. Jestliže jsme dříve uvedli, že možnosti národního státu jsou v globalizujícím se světě velice omezené a dále se zmenšují, platí toto tvrzení zákonitě i pro občanskou společnost. Tedy i možnosti jednotlivých zájmových sdružení občanů, i občanů jako celku rozhodovat o svém vlastním osudu se zmenšují, pokud ovšem zůstávají uzavřeni do hranic svého státu. Má-li mít demokracie budoucnost, je nutné, aby vedle nadnárodních monopolů vznikaly také nadnárodní sítě občanských iniciativ, a nebojím se říci, že je nutné, aby byl národní stát překonán a nahrazen občanským státem, jehož vliv na globální scéně bude srovnatelný s vlivem a možnostmi nadnárodních monopolů a globálních investorů. Celoevropské a globální sítě občanských iniciativ jsou podle mého názoru tím správným základem pro tento vývoj.


A dodávám já: podívejte se sem

Běda státu, který potřebuje „hrdiny.“

Nedávné výšplechty českého generála, momentálně sloužícího na vysokém postu NATO, o jaderné válce, mne definitivně utvrdily v tom, že je pro záchranu lidstva naprosto bezpodmínečně nutné provést několik zásadních opatření a především ve všelidském vědomí začít prosazovat nový étos. Onen étos by měl pro začátek jen několik zásad. Každý příslušník profesionální armády by měl být považován za potenciálního vraha, čili osobu rizikovou, se kterou je proto potřebí s tímto vědomím zacházet. Jinými slovy, měl by každý být pod přísným dozorem zpravodajských a jiných služeb. Příslušníci armády od majora výše by měli být společností považováni za potenciální válečné zločince a i k nim by měla mít veřejnost určitý vztah. Při nejmenším jako kdysi ke katům... napsal na svém blogu Stanislav A. Hošek báňský inženýr, který v roce 1970 odešel z technické funkce, protože nesouhlasil s „ohrožováním zdraví, ba i životů horníků“. Pak pracoval až do sametové revoluce jako havíř. Je nutné ještě poznamenat, že měl ve svém kolektivu nesmírnou reputaci. Ale nejde tady o Hoška, jako o to, co napsal a s čím souhlasím.

Být dobrovolně zaměstnancem organizace, která má ve svém popisu práce zabíjet lidi by podle mého názoru nemělo být předmětem neospravedlnitelných výhod, protekce a zvláštních výsad. Nemluvím o dámském a pánském spodním prádle s potiskem bobrů a kormoránů. Mluvím o rozpočtu na tak zvanou obranu (před kým?), mluvím o Pandurech, o nadzvukovém letectvu, o ministerstvu, kterému se sice armáda smrskla na desetinu, ale funguje stále jako pro čtvrt milionu vojáků. Namísto ženijních praporů, které mohly být občanům tohoto státu užitečné, má armáda hejno Pandurů a žoldácké jednotky. Á propós, zapomněl jsem na transportní letouny Casa. Po dlouho trvajících problémech konečně 15. července 2013 oznámil tehdy aktuální ministr obrany Vlastimil Picek, že systém ochrany letounů před raketami úspěšně prošel opakovanými zkouškami a že letouny "mohou být využívány pro naše potřeby v případném nasazení v zahraničních operacích nebo nebezpečných prostorech" Ženisty lidovecká ministryně Parkánová (dnes TOP09) zrušila jako nepotřebné. Čili to, co bychom z armády mohli používat doma, bylo nepotřebné, kdežto co slouží nějaké, s naším státem nesouvisející doktrínou, je z peněz daňových poplatníků vládou sponzorováno, přestože podle oficiálních údajů je 26 % domácnosti ohroženo chudobou a já neznám prioritnější úkol vlády než vytvořit svým občanům podmínky pro důstojný život.

Vojsko, vojáci i žoldnéři mimo zřídkavé nasazení v mimořádných přírodních podmínkách, totiž vždy v celé historii lidstva přinášeli jenom neštěstí, smrt a zkázu. Jsou – už z principu – čtvrtým jezdcem apokalypsy.
Letos si připomínáme 3970. výročí konce první písmem zapsané civilizace Sumerů. Národa záhadného původu, jehož řeč se nepodařilo přes všechny snahy zařadit do jakékoliv třídící škatulky. Národa, který byl po dvoutisícileté existenci dobyt a jeho civilizace vyvrácena. Zůstalo po ní přehršel literárních památek. K většímu rozšíření znalosti o Sumerech přispěl S.N. Kramer, americký sumerolog. Jeho knížka Historie začíná v Sumeru byla vydána i v Československu (1964). Chtěl bych malým úryvkem tohoto sumerského nářku připomenout zločin a jeho následky. Nářek nad zkázou města Ur je sumerská lamentace, která vznikla necelou generaci po pádu Uru do rukou semitských beduinů z Elámu v roce 1955 před naším letopočtem. Je žalozpěvem nad zničeným městem, z pohledu poručnických bohů. V tomto případě je to bohyně Ningal, která ve 430 strofách pláče nad svým městem a dovolává se boha Enlila, aby zastavil ničivou bouři. Gibil byl sumerský bůh ohně, Nanna(r) byl sumerský bůh Měsíce, Ekišnugal (sumersky velké světlo) byl velký stupňovitý chrám boha Nanna(ra) v Uru, Ningal byla manželkou boha Nanna(ra). Nejvyšším bohem byl nezmíněný An, ale vším vládl ve skutečnosti Enlil. Enlil byl držitelem tabulek osudu, čímž osud určoval. Tato funkce patřila z hlediska tehdejších představ k jedné z nejzákladnějších, neboť mohl určovat nejen osudy lidí a bohů, ale i neživých věcí. Pádem Uru končí historie Sumerů, jejich řeč ještě nějaký čas přetrvala jako jazyk kněží a vědců, ale v 7. století před naším letopočtem mizí definitivně. Řecký dějepisec Hérodotos (asi 484 př. n. l. – asi mezi lety 430 a 420 př. n. l.) už Sumery neznal.

Tenkráte světlo pohaslo v městě, město se v sutiny proměnilo,
otče Nannare, město se v sutiny proměnilo – lid lká,
tenkráte světlo pohaslo v zemi – lid lká.
Lid jeho, ne střepy, naplnil vnější prostory města,
v jeho zdech trhliny vznikly – lid lká,
ve vznešené bráně, kde lidé se procházeli, teď mrtvoly leží,
v širokých třídách, kde slavnosti se pořádaly, lidé jsou pohozeni,
v jeho ulicích, kde lidé se procházeli, teď mrtvoly leží,
na místech, kde slavnosti země se pořádaly, lidé na hromadách leží.
Prolita je krev země, tak jako měď a cín se vlévá do peci tavící,
mrtvoly jeho, jak ovčí tuk slunci vystavený, se rozplynuly.
Jeho lidé, sekerou skolení, přilbicí se nepokryli,
jako gazela, lapená v síti, ústa v prach zarývají,
jeho lidé, oštěpem skolení, nebyli obvázáni,
jakoby na místě, kde matky je rodily, ve vlastní krvi se válejí,
ti, jež kyj zasáhl, rány obvázány neměli.
Aniž nápoje opojného požili, potáceli se lidé.
Ten, jenž nepřátelské zbrani se odvážil čelit, zbraní byl skolen – lid lká,
toho, jenž unikl, smetla bouře – lid lká,
v Uru jak slabý, tak silný hladem zahynuli,
starci a stařeny, kteří neopustili dům, ohněm zahubeni byli,
nemluvňata, kteří na klíně svých matek ležela, jak ryby vodou odnesena byla,
oděv jejich kojným z ňader byl stržen.
Zanikl soud země – lid lká,
radu země bažina pohltila – lid lká,
na svou dceru matka nedohlíží – lid lká,
odvrátil se otec od svého syna – lid lká,
v městě žena opuštěna byla, dítě opuštěno, jmění rozmetáno bylo,
černohlavci ze svých rodných míst vypuzeni byli.
Jejich paní, jak pták se třepotající, město své opustila,
Ningal, jak pták se třepotající, město své opustila.
Všechny poklady, jež v zemi nakupeny byly, rozptýleny byly,
na všechny klenotnice země dopadl oheň.
Na kanálech země Gibil, jenž lidi očišťuje, dokonal své dílo.
Vznešenou horu nedostupnou, Ekišnugal,
svatý chrám, veliké sekery odbourávají.
Sutejci a Elamité, ničitelé, za třicet stříbrných jej učinili,
svatý chrám rýče podkopávají – lid lká,
město se v sutiny proměňuje – lid lká.
Jeho paní volá: „Běda městu mému, běda chrámu mému.“
Ningal volá: „Běda městu mému, běda chrámu mému.“
„Mně, paní, město mé zničeno bylo, můj chrám byl zničen,
Nannare, Ur byl zničen, jeho lid rozptýlen.“

Jak dále? O občanském principu

Trvám na názoru, že lékem na současný stav demokracie není revoluce, ale občanská společnost. Termín občanská společnost vztahuji na skupiny aktivních občanů angažujících se v celospolečenských nebo lokálních záležitostech s rozličnou agendou. Občanská společnost je charakterizovaná sdruženími, spolky, iniciativami apod. Musí být schopna zabránit úplnému ovládnutí veřejného prostoru státem, obchodními a finančními sdruženími a politickými stranami. Musí nahradit media jako pomyslné hlídací psy demokracie, aby korigovala jednání politiků a dodržování pravidel. Aby byla schopna rychle reagovat na aktuální společenské problémy. Normativní složka této skoro definice pokládá aktivní občanskou společnost za žádoucí pro její pozitivní a participativní roli jednoznačně posilující stabilitu systému. Na své články o potřebě vzdělávat, aby vznikly předpoklady pro občanskou společnost jako jediný zbývající nástroj, který je sto zabránit úplnému rozkladu demokracie; aby se opět objevilo kritické myšlení jehož úpadek zaznamenáváme všichni, dostávám občas poznámky typu ... slova a jen slova, příliš mnoho slov, my mluvíme, oni jednají. O nás bez nás. Všechno už bylo řečeno, a teď je třeba vyvléknout se z nadnárodního otroctví. Strach nemají občané, strach mají politici o koryta, a kvůli tomu se neštítí nás táhnout do války...Dlouhými léty prověřená celosvětová praxe ukázala, že od dob Francouzské revoluce neexistuje jednoznačný výklad politických pojmů: levice, pravice, demokracie, kapitalismus, a příčinou toho se v nich pohybuje a bude pohybovat každý pod rouškou svobody jen ke svému prospěchu. A v této marné beznaději je proto aktivita občanů slabá a jejich postoje k politice lhostejné. Všechno má svůj čas a čas ideálů demokracie už vypršel. Lhostejnost lidstva ve smyslu masové psychózy mluví zřetelně, je třeba hledat cesty nové...
Někdy si při čtení takových reakcí připadám jako poslední Mohykán, který chce vzbudit k životu principy a hodnoty svého vyhynulého kmene. A přitom to není tak dávno, co nám Václav Havel v novoročním projevu (1994) mimo jiné říkal, že svobodná společnost se neobejde bez občanskosti. Vzpomeňme slov tehdy aktuálních politiků. Myslím, že s odstupem jedenadvaceti let si je neškodí připomenout:
...Nebude-li prostě naše odvážná ekonomická reforma provázena dlouhodobou, cílevědomou a vytrvalou péčí o dobrý rozvoj všech rovin občanské společnosti, náš život se záhy stane jednorozměrným, bude pustnout, omezí se na pouhou honbu za ziskem, provázenou apatickým vztahem k veřejným zájmům a opětovným spoléháním na stát jako toho, kdo všechno zařídí za nás. Moderní demokratický stát se nemůže skládat - zjednodušeně řečeno - jen ze státní správy, politických stran a soukromých podniků. Musí otevírat občanům pestrý vějíř možností, jak se angažovat nejen soukromě, ale i veřejně, jak rozvíjet nejrůznější typy občanského soužití, solidarity a účasti. Ve vrstevnaté občanské společnosti hrají svou nezastupitelnou roli samozřejmě nejen samosprávné orgány a neziskové organizace, ale i církve, odbory, nejrůznější občanská sdružení, spolky a kluby, přičemž to všechno dohromady vytváří teprve životadárné prostředí pro život politický a jeho hlavní údy, to jest politické strany. Skutečná občanská společnost je navíc tou nejlepší pojistkou proti různým druhům společenského napětí nebo politickým a sociálním otřesům: umožňuje totiž, aby se různé problémy řešily ihned a tam, kde vznikají, nehnisaly kdesi pod kůží společnosti a nakonec nepřerůstaly zbytečně do rozměrů, v nichž by mohly nebezpečně zasahovat život celospolečenský. Často dnes slyšíme slovo „standardní“: budujeme standardní tržní ekonomiku, standardní politický systém i standardní politické strany, přijímáme standardní zákony, normy i principy, sledujeme standardní reklamy. Nic proti tomu, znamená-li standardnost, že je něco osvědčené a dobré. Měli bychom si však dávat pozor na to, abychom nezačali vyznávat standardnost jako takovou, standardnost o sobě, a abychom posléze nepropadli bludu, že všechno standardní, to znamená obvyklé, je automaticky i dobré. Jsou věci, které ze samé své povahy nemohou být standardní a které standardizovat by neznamenalo nic jiného, než je prostě zplošťovat či neodpustitelně zestejňovat. Vždyť život sám je úkazem bytostně nestandardním a já bych se děsil světa, který by na mně žádal, abych měl standardní ženu, standardní úsměv či standardní duši... Ano, volám po standardní občanské společnosti. Ale co to znamená? Nic méně a nic víc, než úctu ke všemu nestandardnímu, jedinečnému, osobitému, neobvyklému, nebo dokonce tak či onak provokujícímu. Znamená to prostě úctu k životu a jeho tajemství, důvěru v lidského ducha a příležitost pro všechny nestandardní bytosti, kterým činí radost dělat občas i něco, co činí radost jiným. Řeč o občanské společnosti je ovšem řečí o charakteru státu. Domnívám se, že český národ - tak jako jiné vyspělé evropské národy - už vyrostl z plenek svého novodobého národního probuzení a dozrál k poznání, že jeho češství nemůže být jediným či hlavním smyslem jeho existence a že jeho stát musí být něčím trochu jiným a trochu víc, než pouhým vyvrcholením jeho národního bytí. K svému národu se přirozeně hlásíme, hlásíme se k jeho dějinám, jeho tradicím, jeho kultuře i jeho dobrým zvykům, máme rádi svou řeč, krajinu i města, které obýváme, duchovní klima své země. Stejně se ale hlásíme i k jiným rovinám své příslušnosti: ke své rodině, své církvi, své obci, svému povolání či podniku, svému spolku či politické straně, k společenství těch, s nimiž sdílíme společný názor na svět. Myslím, že většina z nás dnes už chápe, že žádná z těchto našich příslušností, byť by k tomu byla na rozdíl od jiných disponována sebelépe, nemůže být povýšena nad jiné a proměněna v jakýsi určující smysl státní existence. Kam až vede idea etnicky čistého státu, poznala Evropa za druhé světové války ... Kam až vede idea státu ideologicky třídního jsme dostatečně poznali v éře komunismu. V co až může ústit idea státu přísně religiózního, vidíme dnes v projevech fundamentalismu, prodírajícího se k moci v některých islámských zemích. Ideologie, která zakládá stát jen a jen na tom, čím se jedni liší od jiných, a tedy na tom, co lidi rozděluje, vždycky vede k násilí. Jedinou alternativou programově nacionálního státu, jak ho v různých podobách Evropa v posledních staletích vytvářela, je dnes stát založený na občanském principu jako na principu, který lidi spojuje a nikoli rozděluje, aniž tím samozřejmě potlačuje kteroukoli z jejich příslušností. Je tomu dokonce naopak: jde o jediný princip, který umožňuje, aby lidé svobodně a v míru s ostatními naplňovali všechny typy své příslušnosti. Vpravdě občanský stát, opřený o demokratický zákon, je založen na porozumění jiným, nikoli na odporu k nim. Budovat stát na občanském principu nelze ovšem jinak, než budováním skutečné občanské společnosti. Myslím, že tato cesta by měla být i cestou České republiky. Není to cesta ke ztrátě národní či jakékoli jiné identity, ale naopak cesta k jejich pokojnému rozvoji. Evropa byla politickou realitou dávno před tím, než se v ní zformovaly národy v moderním slova smyslu. Její vnitřní pořádek vyplýval přitom vždycky z určitého systému mocenské rovnováhy. Tato rovnováha byla Evropě většinou vnucena těmi mocnějšími a dopláceli na ni ti méně mocní. Jednotlivé části Evropy si nikdy prostě nežily jen tak samy pro sebe, zcela nezávisle na ostatních. V dnešní době se Evropa pokouší dát sama sobě historicky nový druh pořádku, kterému se říká její sjednocování. Nejde o to, aby se všechny její národy, etnika, kultury či regiony rozplynuly v nějakém amorfním panevropském moři, nejde ani o to, aby vznikl jakýsi monstrózní nadstát. Jde o to, aby se vytvářel prostor těsné a rovnoprávné spolupráce nejrůznějších svébytných součástí Evropy. Jde tedy o budování Evropy, v níž by už nikdo mocný nemohl utiskovat kohokoli méně mocného, v níž by už nebylo možné řešit spory silou. Je to proces složitý a nepochybně bude provázen mnohými chybami. Je to však pokus úctyhodný. Základním principem, který tuto integraci vůbec umožňuje, je ovšem opět princip občanský jako záruka, že národní nevraživost už nikdy nezvítězí nad normální občanskou spoluprací. Mnoho rozrůzněných občanských společností evropských demokratických států spolutvoří velkou občanskou společnost evropskou. Nevidím pro nás jinou a lepší možnost, než přijmout tohoto ducha občanské Evropy. Je to jediná alternativa, která nás může už natrvalo zbavit strachu z druhých. Vztah občanů a politiků je v demokratických poměrech vždycky dvojsměrný: politika zrcadlí vůli a nálady občanů a počínání politiků zároveň ovlivňuje počínání občanů. Úkolem politické moci, které jde o občanskou společnost, není tedy jen vydávání příslušných zákonů, ale i starost o to, co se rozumí politickou kulturou. Konkrétně řečeno: chtějí-li politici probouzet v občanech jejich nejlepší síly a vlastnosti, jejich vůli sloužit celku a jejich odpovědnost za něj, pak by sami měli méně myslet na to, jak se který z nich prosadí a jak se mu podaří dloubnout do druhého, ale víc na společnou věc. Dobré politické klima je jednou z důležitých podmínek dobrého klimatu společenského. Do našeho společenského klimatu by se totiž měl - po všech otřesech, které vyvolal šok z nově nabyté svobody - konečně zase vracet duch dobré vůle, tolerance, slušnosti, zájmu o druhé, víry v dobré lidské vlastnosti, úcty k životu, přirozené odpovědnosti, skromnosti a laskavého nadhledu...
Václav Havel měl samozřejmě oponenty. A z nich především Václav Klause. Na Havlovo volání po občanské společnosti reagoval Václav Klaus sérií článků a rozhovorů v médiích. Odmítl mluvit o občanské společnosti jako nějaké svébytné, od státu odlišné sféře společenského sdružování. Ve svém článku „Snahy o hledání třetí cesty stále nekončí“ (Lidové noviny 55 ze 7. 3. 1994) shledal takové pojetí scestným, neboť je pokračováním socialistických ideálů a produktem sociálního inženýrství věčných hledačů třetích cest. V televizním interview pak dodal: „Třetí cesta je cestou do třetího světa.“ Nedovolme vznik nikým nevolených a tedy nikomu neodpovědných skupin. Podle Klause se tyto nikým nevolené zájmové organizace snaží přebírat správu věcí veřejných a existuje tak reálné nebezpečí „hrozby obcházení, nahrazování, bypassování institucí státu, které jako jediné mohou být ručitelem vnější nezávislosti a garantem vnitřní svobody.“ Pro Klause je tak n-goismus synonymem pro snahu různých zájmových uskupení přebírat řízení věcí veřejných, kterou obvykle vykonává stát. Navíc tato uskupení „ve své podstatě nikým nevolené nátlakové skupiny se zodpovídají pouze samy sobě“ a „nárokují si, že mluví za celé lidstvo, podobně jako si jiní v minulosti nárokovali mluvit za dělníky či za lid. Neexistuje nic jako občanská společnost, ale jenom společnost svobodných individuí. Podle Václava Klause pro vznik svobodné společnosti stačí individuální svoboda, politický pluralismus a trh. Toto uskutečnit je také to jediné, co lze smysluplně pro spravedlivou a solidární společnost udělat. Ve svobodné společnosti se sice pochopitelně lidé sdružují, ale jenom proto, aby lépe prosadili své vlastní zájmy. Existují sice také kolektivní rozhodnutí, ostatně politika a stát není nic jiného než jistá kolektivní rozhodnutí, která zavazují všechny občany. Jenomže nikdy nerozhoduje kolektiv veden nějakými obecnými cíli. Vždy rozhodují konkrétní jednotlivci se svými vlastními zájmy. V demokracii musí pak kolektivní rozhodnutí splňovat podmínky dané mechanismem parlamentní demokracie, tj. vláda rozhoduje pod parlamentní kontrolou a před očima občanů, kteří ve volbách na základě své zkušenosti a podle svých zájmů potom (klíčová námitka:proč až potom?) projevují svou vůli. Z logiky věci nezbývá pro občanskou společnost žádné místo; jeví se jako bezobsažná umělá konstrukce s jejíž pomocí se určité skupiny pokoušejí získat moc, aniž by přitom musely podstupovat politickou soutěž o hlasy občanů. Pro Klause tedy občanská společnost v podstatě neexistuje, pokud by již na tento termín přistoupil, pak je to společnost svobodných jedinců, kteří spolupracují, aby lépe prosadili své zájmy. Za pozornost stojí i Klausova úvaha, že jediný ospravedlnitelný mandát k výkonu veřejných funkcí a politické moci mají ti, kteří podstoupili volební klání a byli zvoleni ve svobodných a demokratických volbách. Na rozdíl od nikým nevolených reprezentantů tzv. občanské společnosti. Zde má jistě Klausova úvaha racionální jádro, neboť si lze představit, že Havlova absolutizace významu občanské společnosti a jejího vlivu na politická rozhodování může být snadno zneužitelná partikulárními zájmy nejlépe organizovaných částí občanské společnosti. Dobrovolně se totiž neorganizují jenom altruisté ale i dravá lobby. Stát si proto musí ponechat účinnou kontrolu i nad institucemi, které mají samosprávný charakter. Máme už zažité smutné zkušenosti: to, co dělají některé profesní komory, třeba stomatologická, lékárnická nebo exekutorská, které přesahují rámec, k němuž byly zřízeny. Místo institucí, které měly dbát na profesní standard svých členů, vznikly instituce, které se soustřeďují především na hmotné standardy. Je typické, že honbu za rentou cudně pentlí argumenty o celospolečenských zájmech. Na druhou stranu Klausova redukce účasti občanů na správě věcí veřejných výhradně skrze politické strany a účast ve volbách se jeví rovněž jako problematická proto, že občanům dovoluje zasáhnout až ex post. Kdy už je pozdě.
Politikem, který svým termínem sociálně tržní hospodářství přiváděl Klause do varu, byl Josef Lux. Jeho složitou úlohu mezi neoliberály a možností „být u toho“ vyjadřuje nejlépe jeho rozhovor pro Revue iDnes Josef Lux:...v roce '94 jsme požádali o konání koaliční konference. Tam, v Kolodějích, jsme vyjádřili náš pocit z toho, že chybějí pravidla nejenom ekonomické transformace, ale i transformace společnosti obecně, že jsme začali hru bez přesně nalajnovaného hřiště a bez pevných pravidel.
Tenkrát nám bylo doporučeno jít si zaplavat, naše připomínky byly s velkým nadhledem smeteny. A všichni kolem, včetně všech médií, brali naše návrhy jako kroky ke zviditelnění, jako jakési pošťuchování v koalici, aby se malé strany předvedly. Možná bylo naší chybou, řekněme osobně mojí chybou, že jsme se nechali ukřičet. Protože časem se ukázalo, že jsme měli pravdu.
Není to třeba tím, že v okamžiku, kdy lze přijít rychle a poměrně snadno k miliardám, je výhodné zapomenout na morálku?
Ve chvíli, kdy se slušnost nevyplácí, je ve společnosti něco nezdravého. A nemůže to ani dlouhodobě fungovat. Jakmile se ve světě podnikání nebo politiky stane porušování pravidel normální věcí, je to prostě špatně.
Upřednostnění krátkodobého před dlouhodobým je destruktivní. Jenže tady došlo v průběhu několika let k razantní proměně. V lednu 1990 jsme byli víceméně všichni stejně bohatí nebo chudí, chcete-li. O rok o dva později už mezi námi byli milionáři a multimilionáři, ale zdaleka ne u všech bylo vidět, jak se ke svým majetkům dostali. Šlo uprostřed tak rozsáhlé změny poměrů udržet vysoký standard morálky, když se prakticky všechny základní hodnoty daly do pohybu?
Vnímám, že tento pohyb majetku lze srovnat pouze s pobělohorskou dobou, ale přece není možné se smířit s tím, že by se tento způsob chování měl stát normou. Registruji, že tomu tak je, ale cítím, že to není dobře.
Demotivuje to normální lidi, a proto je třeba to změnit. Jak může někdo chtít po obyčejných občanech, aby dodržovali pravidla, když vidí, že je nedodržují nejenom podnikatelé, ale ani politici?
A co jste udělal vy sám v době, kdy jste byl místopředsedou vlády, aby zde platily zákony?
Je možné diskutovat o tom, jestli nějaký zákon je kvalitní nebo by mohl být ještě kvalitnější. Já osobně nevidím problém pouze v zákonech, ale i v jejich naplňování - tedy v práci policie a soudů.
Já se vás neptal na zákony, ale na jejich prosazování.
Práce policie a soudů neodpovídala a neodpovídá tempu změn, které byly. Tam svůj díl odpovědnosti cítím. Ale zákony samy nestačí. Musí se zvětšit tlak na respektování obecně sdílených pravidel a hodnot. Můžete jim říkat desatero nebo morální kodex nebo ještě jinak. A tohle je úkolem všech slušných lidí této země...
Do české diskuze přispěl i Petr Pithart, podle kterého je občanská společnost „komplex společenských institucí, které překračují rodinné vztahy a současně je lze označit za nestátní“ (Pithart 2000). Pithart je rovněž přesvědčen, že rozvinutá občanská společnost svým způsobem skutečně zmenšuje prostor pro působení politických stran a omezuje jejich rozpínavost. Záleží na tom, kdo se chopí otevřených otázek, které se nedají vždy vyřešit výsledkem voleb, buď se jich chopí stát prostřednictvím politických stran, nebo občanská společnost
Podle sociologa Jana Kellera se poptávka po aktivní občanské společnosti objevuje vždy v podobě jakési mobilizační výzvy vůči stávající moci, ať už se jedná o odpor vůči absolutismu nebo reálnému socialismu. Keller považuje liberální koncepci občanské společnosti fakticky za pojetí společnosti bez tříd, v níž se „mluví jen o svobodě, nikdy ne o nerovnostech“ a liberálové tak zcela ignorují skutečnost, že osobní svoboda muže být spojena s chudobou. Dodává, že pro liberály je „povznášející, pohodlné a praktické hovořit stále jen o svobodě uprostřed společnosti, kdy jedním z výrazných problémů se stává nárůst nerovnosti a pokud občanská společnost zůstává pouze radostnou oslavou politické rovnosti, nikdy nesblíží bohatství s bídou, pouze bude zamlžovat rozdíl mezi nimi“ Kellerův pohled na občanskou společnost je spojen i s fenoménem středních vrstev. Existenci masivní, silné a stabilní střední třídy, která by tvořila základ občanské společnosti, považuje spíše za ideu, podporovanou sliby politiků, a iluzorní motivační nástroj pro nižší střední třídy. Za kritický moment pokládá nestabilní postavení nových středních tříd, které by sice teoreticky měly být oporou občanské společnosti, ale jsou globalizací a působením nadnárodních korporací sráženy do tříd nižších, jejich postavení je nejisté a početně se zmenšují
Co je řešením? Trpělivé budování nezávislých institucí a kontrolních vztahů mezi nimi, i za cenu přechodných komplikací. Politika mocenského nátlaku musí být nahrazena politikou hledání dohody. Jedině pak se v politice udrží lidé s vlastním svědomím, ne jenom zkorumpovatelné loutky. Demokracie spočívá na rozdělení moci a její důsledné kontrole. V možnosti kdykoliv veřejnou správu kontrolovat se vyjevuje nemocná tvář politiky, lépe řečeno politiků, jejichž odchodem ze scény se nemoc léčí. Je zřejmé, že před tím, než se tato tradice vytvoří, budou instituce tápat. Ovšem např. porušování zákonů obecními zastupitelstvy přece nemůže být argumentem pro omezení samosprávy, ale pouze výzvou ke zřízení účinného kontrolního mechanismu! Co je výsledkem? Zmizela odpovědnost za politická selhání. Politická scéna se změnila v bahniště, z něhož politika stěží vyloví trestní senát. Nelze samozřejmě zabránit tomu, aby do politické strany nevstoupili lidé, pro něž je etika prázdným pojmem. Pokud to však veřejně předvedou a jejich strana je z veřejného života neodstraní, musí mít společnost nástroj k nápravě. Nemá-li tento nástroj, tak bez víry ve spravedlnost se každá společnost rozpadne.
Přenesme se do současnosti.
Evropští konzervativci a Brusel už EU prodali, právem říká Květa Pohlhammer Lauterbachová zde , protože TTIP je v podstatě hotova a EK v Bruselu signalizovala, že nebude na připravených dohodách nic měnit. Ale socialistům jde o pasáž týkající se arbitráží, kdy by koncerny mohly žalovat evropské státy za ušlé zisky. Konzervativci a Brusel v zájmu zachování svých postů možná budou muset skousnout nějaké kosmetické úpravy smlouvy. Tristní ovšem je, že samotné jádro, tedy to, o co by tzv. „socialistům“ mělo jít, je ztráta 600 tisíc pracovních míst v Evropě a mzdový dumping, nyní dokonce z celého světa. A navíc to už jednou v EU zažili, viz případ zemí bývalého východního bloku. Jenže to není pro koupené socialisty dnes už žádné téma. Že mají konzervativci, jako je Othmar Karas, vedoucí lidovecké skupiny rakouských europoslanců plnou pusu falešné evropské solidarity, to nikoho nepřekvapí. Pravice už Evropu prodala dávno. Jde jí především o solidaritu s velkobankami na účet nás všech.
Hezký příklad dalo Rakousko. Kdo sledoval diskusní pořad Ingrid Turnerové k otázce vystoupení nebo setrvání Řecka v eurozóně, ten se nestačil divit doporučením blahobytného pana Karase. Jsme přece solidární, že není problém. Řekové si mají snížit minimální penze pod 380 euro, jen ať si podle Karase vezmou příklad z Poláků! No proč zrovna z Poláků? Proč ne z Bulharů nebo Rumunů, či Čechů, kteří dosahují 69 % výkonu rakouské ekonomiky, nikoliv však 69 % jejich penzí a platů! Obce se prodat nechtějí. Celkem 250 obcí a měst se chce spojit v iniciativě proti TTIP s USA, CETA s Kanadou a TISA, týkající se liberalizace služeb. On si v podstatě nikdo nepřeje, aby naši lékaři byli nahrazováni lékaři z Bangladéše. Pokud mají kvalitní vzdělání a jsou dobří, tak je to v pořádku. Pokud ale přijdou jen proto, že jsou podstatně levnější, tak s tím problém máme. A to je součást těchto velkých smluv typu TISA, viz náš článek (Smlouva TISA: globální migrace pracovních sil bez práv a likvidace státu). Smlouvy mezi EU, USA a Kanadou nechtějí akceptovat ani některá města a obce v Rakousku. Uvědomují si totiž důsledky těchto smluv pro demokratické rozhodování na úrovni samosprávy. Jejich protestní výzvu najdete zde. Jsou zde uvedeny oblasti, které budou těmito smlouvami těžce postiženy.
• Tyto smlouvy budou mít masivní vliv na svobodu komunální organizace služeb (voda, vzdělávání, zdravotní a sociální péče, odpadové hospodářství atd..)
• Smlouvy určují, které druhy služeb budou podléhat vypisování veřejných zakázek přístupných koncernům ze zámoří v rámci globalizace. Tak prý bude zajištěna maximální konkurenceschopnost.
• Pravidla ochrany investic a rozhodování sporů mimo národní legislativu povede k tomu, že svoboda rozhodování obcí bude ochromena strachem z arbitráží nadnárodních firem.
TTIP, CETA a TISA považují obce a města za totální výprodej hodnot
Tyto smlouvy představují zásadní útok na právo na samosprávu. Jen si vzpomeňme na propagandu před vstupem do EU o subsidiaritě! Výsledkem je nadvláda korporací a velkobank v celé EU. V podstatě je právo na samosprávu zakotveno v evropském právním systému. A také bylo klíčovým tématem původního projektu EU. Všechny smlouvy o zónách volného obchodu a služeb mezi USA a Kanadou a Evropskou unií však zasahují mnohonásobně do práv místních samospráv. Veřejné služby by neměly být předmětem výprodeje. Mají přispívat k občanské sounáležitosti a mají být prospěšné a dostupné všem. Ať už jde o zásobování vodou, odpadové hospodářství, zdravotnictví, vzdělání, bytovou výstavbu či kulturu. Vše, co nebude explicitně vyňato, bude podřízeno plné liberalizaci. Obce a města nebudou moci skutečně rozhodovat o svých záležitostech a komunální politika nebude moci již vůbec reagovat na tlak obyvatel a připomínkování zdola. Korporátně ovládaná EU je dnes na tom úplně stejně, a na své občany více méně kašle. Podívejte se na naši analýzu velkých celoevropských petic a iniciativ (Občané v EU prohrávají, viz rok 2014). Co je jednou zprivatizováno, to se vrátí státu jen válkou nebo revolucí
Známe to z Česka. Větší pitomce aby pohledal. Zkorumpovaní a/nebo hloupí komunální politikové z 90. let se nechali nachytat na sliby o efektivnosti hospodaření s vodou a předali naši vodu do rukou cizích koncernů. Psali jsme o tom několik článků, viz například poslední v řadě (Pravda o vodě). Všechny tyto ekonomické zločince by bylo potřeba jmenovat a požadovat jejich potrestání. A to jsme neměli o nějaké smlouvě CETA, TTIP nebo TISA ani páru. Co je to za smlouvy, nedají-li se vypovědět? To není smlouva, to je diktatura, namířená proti demokracii a národům. S ekonomizací služeb to nemá nic společného. U mezinárodních smluv jde o celé státy a o národní majetek celých staletí. Co pohltí záludné bažiny TTIP, CETA a TISA, to už nikdy nedostaneme zpátky. Čeští komunální politici by se měli chytit za nos a přidat se k rakouským obcím a městům. Právě proto, že mají zkušenosti z překotné privatizace z 90. let, mohou jim ukázat, kam tato cesta do pekel vede. Divoká privatizace čehokoliv dnes obce a města připravila o možnost čerpání dotací na obnovu infrastruktury z prostředků fondů EU. Měli by tedy společně s rakouskými starosty začít bušit na brány europoslanců a vyhrožovat jim mobilizací odporu zezdola proti těm, kteří chtějí pro smlouvy TTIP, CETA a TISA v europarlamentu hlasovat. A my zdola bychom měli začít okupovat naše vlastní radnice, které nic nedělají. Jenže u nás se o tom ani nemluví nahlas, na rozdíl od sousedního Rakouska. A o to přece jde korporátním médiím: aby se o ničem důležitém ani nevědělo, natož aby se o tom mluvilo. Abych však byl spravedlivý musí poznamenat, že s paní Lauterbachovou polemizuje Ing. Vladimír Bärtl, náměstek ministra průmyslu a obchodu zde Tak tady jsem citoval paní Lauterbachovou, ale stejně bych mohl odkázat na svůj článek z ledna.
A teď už mě nezbývá než opakovat odstavec ze záhlaví: Termínem občanská společnost rozumíme skupiny aktivních občanů angažujících se v celospolečenských nebo lokálních záležitostech s rozličnou agendou. Občanská společnost je charakterizovaná sdruženími, spolky, iniciativami apod. Taková společnost je schopna zabránit úplnému ovládnutí veřejného prostoru státem, obchodními a finančními sdruženími a politickými stranami. Musí nahradit media jako pomyslné hlídací psy demokracie, aby korigovala jednání politiků a dodržování pravidel. Aby byla schopna rychle reagovat na aktuální společenské problémy. Jedině aktivní občanská společnost svojí pozitivní a participativní rolí může zabránit demontáži demokratického politického systémů, o který usiluje pro svůj okamžitý zisk aktuální politická garnitura.

Zdroje: jsou součástí článku. Novoroční projev Václava Havla v roce 1994 je zde

Je lepší zapálit svíčku, než proklínat tmu

Filosof Václav Bělohradský napsal: „Demokracie má tři nepřátele. Za prvé náboženský fundamentalismus, který nepřipouští jiné než doslovné čtení posvátného textu. Druhým nepřítelem je nacionalismus, který podřizuje svobodu řeči mýtu o společném původu obyvatel státu. Třetím nepřítelem je expert, jehož názor se postupně stává jedinou zárukou legitimity zákonů. Tato redukce legitimnosti zákonů na názor experta ohrožuje dnes demokracii nejvíce.“ Nesmělým hláskem se beru o slovo a říkám, že to je pravda všude tam, kde lidé nevidí svou jedinou pravdu v plné lednici. Přesvědčil jsem se, že nevíra v demokracii, jako cosi dávno přežitého, je daleko rozšířenější. Jsem zklamán tou nevírou a hluboce raněn skutečností, že lze myslícího člověka tak rozhodit.
Nejsem sám. Na dotaz reportéra Přemysla Houdy po definici demokracie prezident Zeman odpověděl: „Je tu obecná definice Lincolnova, že demokracie je vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid. A pak je definice Masaryka, že demokracie je diskuse. Našel byste mnoho dalších definic, podle mého názoru ale tyto dvě stačí.“ Dovolím si Lincolnovu definici jenom nepatrně rozvést - zdrojem je text ve Wikipedii.

1. Vláda lidu je mocí lidu, protože získává legitimitu díky podpoře lidu. Jde o vládu se souhlasem lidu
2. vládu prostřednictvím lidu ve smyslu výkonu moci lidem, tj. ve smyslu široké účasti lidu na procesu vládnutí
3. vláda pro společné blaho všech lidí se zajištěním práv každého jednotlivce.

Definice demokratického režimu se vyvíjí společně i s dobou, kterou se snaží pojmout. Ačkoliv se názory na ideální demokracii liší, v určitých ohledech mají mnohé teorie společné rysy. Společné jim je přesvědčení, že v politických záležitostech je lid svrchovanou autoritou a že jde o nejméně pohodlnou formu vlády. Není však žádným tajemství, že v podmínkách zastupitelské demokracie mají rozhodující vliv na fungování politického systému silné kapitálové skupiny financující kampaně politiků a politických stran a propojené s nimi i mnoha dalšími vazbami. Současní teoretici proto dodávají podstatě demokratického režimu konkrétnější struktury. Robert A. Dahl dodává ve své teorii zásadu, že žádná z třech státních mocí se nesmí hromadit v rukou jedince a že existuje politická rovnost, tedy stejná váha všech hlasů při rozhodování. Dále pak svobodu politicky se projevovat, t.zn., že každý jedinec či skupina může formulovat své preference a tyto preference mají stejnou váhu při rozhodování.
Ač demokracie není příčinně spojená s žádnou ekonomickou formací, snaží se nám ideologové vnutit falešnou představu, že demokracie je matkou kapitalismu. Falešnou proto, že demokracie se snaží o dlouhodobou rovnost, zatímco kapitalismus o okamžitý majetkový prospěch.
Protože až chorobná víra ve všemocnost tzv. neviditelné ruky trhu byla těžce otřesena, dojde zcela jistě dříve nebo později k návratu regulační role státu ve vztahu k trhu, zvláště finančnímu. A tady se ukáže, že demokracie je kapitalismu na obtíž. Jak potom bude tato regulační role státu tedy ve skutečnosti vypadat, hodně záleží na veřejnosti, na neprivilegovaných zaměstnancích a jejich schopnosti prosadit své společné zájmy proti společným zájmům korporací. Že je takový pokus v hranicích jednotlivého státu naprosto beznadějný, je v globalizované společnosti zřejmé. Naději na úspěch mají jen taková pravidla, která postihnou i globálně se přelévající spekulativní kapitál a zabrání únikům firem do různých daňových rájů. V tomto nepřetržitém zápase práce a kapitálu mají ovšem držitelé kapitálu na své straně řadu výhod, od ovládání sdělovacích prostředků, až po nejrůznější metody ovládání politiků, jak už jsem zmínil výše. A to bez ohledu za jakou stranu byli ti politici zvoleni. Jedinou cestou, jak překonat důsledky dobře skrytého mocenského ovládání je proto posílení kontroly politiků ( jsou našimi zaměstnanci! ) přímou kontrolu občanů nad výkonem politické moci. Řečeno s Masarykem:„Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii."
Levicové strany už dávno přestaly usilovat o odstranění kapitalismu, ale jen se mu snaží dát „lidskou tvář“, aby následně nutně d egenerovaly v mocenské nástroje osobní kariéry svých funkcionářů. Vzpomínky na praxi v totalitě, diskreditují všechny úvahy o překonání kapitalismu v nějakém spravedlivějším společenském systému.
Důvody, proč je v ČR minimální rámec demokracie na vysoké úrovni, ale celková kvalita demokracie omezená, jsou české i evropské: vlastní domácí vývoj po roce 1989 vedl k přijetí a dalšímu upevňování poměrně vysokých standardů demokratického minima, ale v určitém horizontu, který se časově shoduje s rozpadem Občanského fóra, rozhodující část politické elity ztratila zájem na prohlubování demokratické kontroly výkonu moci. Citujme ještě jednou Masaryka: „Demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.“ Lidství i důvěra však často končí na úbytě. Stačí vzpomenout i jen jediné jméno – Dr. Ing. Jaromír Drábek .

V kritické oblasti fungování vládních institucí zuří už řadu let lítý, ale neviditelný boj, který zatím končí částečnou porážkou demokracie. Aktivita občanů je příliš slabá a jejich postoje k politice příliš lhostejné na to, aby výsledek mohly zvrátit. A ani moc a peníze EU nedokázaly zlomit nechuť politických elit k účinné změně a rozložení aliance nových zájmů těžících zejména z chybějící demokratické kontroly nad řadou závažných politických a ekonomických rozhodnutí. Myslím, že nestojí zato z tohoto úhlu posuzovat postoj našich parlamentních stran, abychom je nemuseli označit za podpásové kritiky, ne-li přímo škůdce. Ale demokracie se demontuje i méně nápadně než jenom korupcí. Neštěstím se stává žádost nadnárodních subjektů o privilegia, která je vylučují z dosahu demokratických nástrojů. Stále je aktuální úvaha, zda vyloučit z Evropy Rusko (ač zaujímá 38 % rozlohy Evropy) a přijmout smlouvu TTIP, což není ani tak americká smlouva jako spíše smlouva o pronájmu Evropy, co by hřiště pro hrátky nadnárodních subjektů. Je jedno zda jim říkáme koncerny nebo korporace. Žádost o privilegované postavení těchto subjektů je přitom vedena pod hlavičkou obchodní dohody. Nikde se nedočtete, že jejím hlavním mottem je: Všechna moc korporacím! Ale skutečnost, že tato „dohoda“ je držena v maximálním utajení, že obchodní témata smlouvy tvoří pouze necelých 30 % jejího rozsahu a že přes obrovský tlak veřejnosti - zvláště Německé a Francouzské - nakonec jednatelé zveřejnili jenom části s postoji Evropské komise, to všechno svědčí minimálně o tom, že se tu s námi nehraje čistá hra. Zájmem Evropy je ale opak. Nevyloučit Rusko - inu:„babo raď!“
V pátek 15. května se v Praze setkali zakladatelé CEBRE s českými členy Evropského parlamentu na téma TTIP. „Spuštění TTIP je něco jako reforma. Pokles produktivity práce v Evropě trvá již 30 let. Starý kontinent proto potřebuje záchranné lano v podobě konkurence – i když samozřejmě musí být hozeno za dobře definovaných podmínek. Dá se ale též říci, že smlouva TTIP je též jakýmsi aktivním projevem pudu sebezáchovy Spojených států,“ řekl během diskuse prezident České hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Přidal pak několik čísel. „Zpracovávaly se určité modelové příklady toho, jak se odrazí přínos smlouvy TTIP – třeba na HDP v Evropě. Podotýkám, že jde o hrubý odhad, ale vychází z něj to, že by ročně mohlo díky této smlouvě přibýt do Evropské unie asi 119 miliard euro. Pokud se to přepočítá na jednotlivé rodiny, které v EU žijí, je to opět sice pouze modelově vypracované a spočítané – přesto výhodné. Pro každou rodinu by to přineslo zhruba 545 euro ročně navíc,“ uvedl dále Dlouhý. Jak dodal, domnívá se navíc, že uzavřením smlouvy by se mohla nastartovat ekonomika také i ve zbytku světa – takže prospěch by to přineslo nakonec všem. Připustil však, že z počátku mohou nastat problémy, pokud se včas nepřizpůsobí některým menším a středním podnikům. Jestliže je však prý překonají, mělo by se jim to rozhodně vyplatit. Je škoda, že diskuse kolem TTIP se drží u nás stále při zdi – bez zájmu podnikatelů, ale i médií či většinou též i politiků. Rezervovanost je přitom na obou stranách Atlantiku – to bychom si měli umět přiznat. Dílčí tlaky proto samozřejmě budou a budou nemalé. Ale jak už jsem uvedl, pro Evropu je to záchranný kruh, který ji vytáhne nahoru. Ta smlouva je pro nás životně důležitá,“ konstatoval Dlouhý ve svém vystoupení. V tom mu přitakal i Jaroslav Hanák, prezident Svazu průmyslu a dopravy. „Nestrašme Amerikou, nebuďme z ní s odpuštěním podělaní. Vždyť tam v posledních letech vstupuje stále více českých firem a daří se jim tam. Tak proč najednou podléháme něčemu, o čem navíc ještě mnozí ani příliš nevědí?“ pronesl na podporu Dlouhého. Ostatně – v podobném duchu se neslo později i vystoupení Luďka Niedermayera (TOP 09), který je členem Hospodářského a měnového výboru EP a člen delegace pro vztahy z USA. I ten uvedl, že TTIP je jednoznačně z jeho pohledu příležitostí. „Nebojme se toho,“ řekl. Niedermayer uvedl však také například to, že ve srovnání s jinými evropskými státy je, co se týká odporu proti smlouvě TTIP, u nás klid. On sám přitom vidí větší nebezpečí v tom, že Evropa nyní odmítne dobrou smlouvu, než že by bylo horší ji přijmout. „Ta smlouva má i velký strategický význam, to si nemusíme nalhávat při dnešní geopolitické situaci. V době, kdy se Evropa začíná projevovat rostoucím antiamerikanismem, měli bychom mít na paměti to, že odmítnutí takovéto smlouvy třeba jen proto, že se nebude schopná Evropská unie shodnout, může přinést radost a užitek jiným stranám. I proto je možná v jiných zemích mediální masáž proti uzavření smlouvy TTIP obrovská. Mám známou novinářku v Bavorsku, a ta mně přiznala, že se jí třeba stalo, když o této smlouvě psala, že jí za jedinou noc přišlo 20 tisíc e-mailů, které byly silně laděné proti smlouvě,“ pokračoval Niedermayer. Tak „záchranné lano.“ To je opravdu nenadálý a nikde neviděný altruismus nadnárodního kapitálu! I když pomineme morální profil autora výroku, ale to vlastně nejde... Protože Vladimír Dlouhý v každé době, v každé etapě svého života stál na straně peněz, na straně moci. Potřeba konkurence - nadnárodních společností, které si v USA nemusí dělat starosti s ochranou spotřebitelů? Podle Dity Charanzové zvolené za ANO, zpravodajky Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele EP pro TTIP, se naopak stalo z TTIP jakési sexy téma. Zapomíná se prý však to, že by se mělo mluvit hlavně o pozitivech (proč, jsou-li vůbec jaké?), která tato smlouva může přinést. Třeba i tím, že některé dosud platné obchodní mezinárodní dohody (a pro nás nevýhodné) tím mohou být zrušeny. „V roce 2008, když jsem byla v Evropském parlamentu, bylo pro všechny přítomné nepředstavitelné, že by EU měla nějaké dohody s USA – dokonce se tomu tehdejší představitelé 27 států smáli. Teď už se ale nebavíme o tom, zda ta smlouva bude, ale jaká bude. I já dostávám hodně e-mailů na toto téma. A mrzí mě, že většina z nich je namířená proti TTIP. Pisatelé, kteří v té smlouvě vidí klady a přínos, by se snad dali spočítat na prstech rukou. Samozřejmě dopad smlouva bude mít i na náš vnitřní trh, ale záleží opravdu na tom, jak budeme schopni pravidla a podmínky vyjednat. Navíc je podle mě chyba, že u nás nebyla dosud zpracovaná detailní analýza toho, kde všude by nás to eventuálně mohlo ohrozit. Přitom už v červnu by se měl ke smlouvě vyjádřit Evropský parlament. Jen jako perličku mohu uvést, že to určitě nebude jednoduché, poněvadž už v tuto chvíli má smlouva 900 pozměňovacích návrhů,“ prozradila Charanzová. Také výrazná osobnost. V roce 2001 obhájila disertační práci na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Jejím školitelem byl Pavel Telička. Následně osm let působila v diplomatických službách. Čtyři roky řídila na Stálém zastoupení České republiky při Evropské unii v Bruselu tým zodpovědný za obchodní a rozvojovou politiku. V letech 2000 až 2001 se podílela na projektu Evropské unie, který byl zaměřený na reformu státní správy v ČR. V minulosti pracovala ve Štrasburku jako manažerka televizního studia při zasedáních Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Opravdový, kmenový zástupce českého lidu. Závěrem dodejme, že smlouva posílí pozici nadnárodních korporací, omezí demokracii a ztíží úlohu národních vlád při regulaci trhu ve prospěch občanů. Americká vláda předpokládá, že TTIP bude fungovat obdobně jako již existující Dohoda o transpacifickém partnerství (TPP) - viz zde . Související vyjednávací procesy se rozběhly v červnu roku 2013. Poté, co v dubnu 2014 pronikl na veřejnost text návrhu dohody, začala Evropská komise veřejné projednávání některých klauzulí připravované smlouvy. Očekávalo se, že text dohody bude dokončen do konce roku 2014, ale termín byl nakonec posunut na rok 2015. 7. ledna 2015 zveřejnila Evropská komise sadu materiálů k dohodě TTIP včetně textů některých navrhovaných částí, zdaleka však ne celé dohody. Už samotné začátky vyjednávání o smlouvě TTIP potvrdily obavy o silném vlivu velkého byznysu ve vyjednávání. Zatímco veřejnost zůstala neinformovaná, zástupci nadnárodního byznysu jsou při vyjednávání „jako doma“. Dokumenty, které se dostaly na veřejnost, ukazují, že jejich terčem jsou zejména evropská pravidla bezpečnosti potravin, v ohrožení je ale i standard práv spotřebitelů, politika v oblasti chemikálií, bezpečnost výrobků obecně. V tomto je Evropa nejlepší místo pro spotřebitele na světě, ovšem z hlediska zájmů byznysu jde o „překážky obchodu“. Uvidíme, jak budou evropští vyjednavači hájit zájmy svých občanů. Spoléháme také na volené zástupce v Evropském parlamentu, že dopady TTIP pečlivě prostudují a budou jednat v zájmu svých voličů (že by i Dita Charamzová?). Zatím není jasné, zda TTIP dostanou na stůl národní parlamenty, protože Evropská komise se tomu brání. Budeme usilovat i o to, aby zástupci voličů na národní úrovni samozřejmě rozhodovali o smlouvě, která má takové dopady. Nestvrzená ujišťování nemohou být v politickém světě věrohodnou zárukou. Vyjednávání o dohodě TTIP probíhají netransparentně za zavřenými dveřmi a pod silným tlakem lobbistů z nadnárodních korporací, což už samo o sobě napovídá, že se nehraje čistá hra. Nejsou proto vyloučeny názorové zvraty ani strategická mlžení jednotlivých politiků. Dále máme také negativní zkušenosti z analýz příslibů a reálných důsledků obdobných smluv. Například Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) měla přinést dle slibů politiků zapojeným zemím prosperitu napříč celou strukturou společnosti, ale ukázalo se, že místo toho způsobila takové škody jako třeba masivní úbytek pracovních pozic. NAFTA nakonec prospěla jen velkým firmám. Tratili lidé, malé a střední podniky, ale i národní ekonomiky. U TTIP nemáme důvod si myslet, že bude situace zčistajasna úplně opačná. Vyjednávání o finální podobě Transatlantického partnerství pro obchod a investice (TTIP) nadále probíhá za zavřenými dveřmi a vzbudilo tak další vlnu kritiky ze strany Evropské spotřebitelské organizace BEUC. Ředitelce BEUC Monique Goyensové vadí i to, že se vyjednávání přesouvá od zajištění veřejného zájmu k čistě tržním otázkám. Elektronický zpravodaj BEUC z konce dubna letošního roku kritizuje podobu devátého kola vyjednávání o TTIP, které probíhalo v New Yorku. Spotřebitelské organizaci vadí hlavně nulová transparentnost jednání. Veškeré zápisy z jednání jsou zcela neveřejné, k výtahům nejdůležitějších bodů jednání nemá přístup ani odborná veřejnost. Na totéž si stěžuje i evropský ombudsman. Monique Goyensová sice nepodezírá ani jednu z vyjednávajících stran, že by chtěla snížit své standardy, problém je však v jejich současné podobě. Co je pro EU standardem, to americká strana považuje za tržní bariéru. Navíc američtí výrobci považují mnohé z obav EU za vědecky nepodložené a žádají, aby například podezření na škodlivost GMO dokázali jakoukoliv vědeckou studií. Co však Goyensové vadí nejvíce je to, že v tuto chvíli se směr vyjednávání přesunul od spotřebitele směrem k producentovi. TTIP se tak snaží spíše o usnadnění přístupu na trh než o kvalitu prodávaných produktů. Podle ředitelky BEUC by však zájmy trhu neměly převážit nad zájmy spotřebitele. Vysoké evropské standardy je podle ní nutné dodržet – vždy je podle ní lepší být opatrný a řešit prevenci než být nucen řešit následky neuváženého jednání. Ačkoli se TTIP týká obchodu mezi USA a EU, nepočítá s vzájemnou harmonizací předpisů, pouze s odstraněním bariér a vytvořením nových standardů pro zboží, jež by mělo být dováženo přes oceán. Přístup k živočišné a potravinářské výrobě se v Evropské unii výrazně liší od amerických zvyklostí. Do kontrastu se staví evropský postup, kdy předpisy dohlíží na každý krok chovu a výroby, zatímco v USA je dohlíženo pouze na jakost výsledného produktu. Kromě již zmíněné drůbeže čištěné chlorem se objevily i obavy z masa pocházejícího ze zvířat krmených růstovými hormony. USA mají také liberálnější přístup ke geneticky modifikovaným plodinám (GMO), o jejichž přítomnosti v potravinách nemusí být spotřebitelé na západním břehu Atlantiku informováni. Požadavky EU pro dovoz by se ale změnit neměly a na evropský trh by se mělo dostat pouze zboží splňující standardy pro prodej na území EU. Podle oficiálních stránek Evropské unie by tedy neměla hrozit invaze výrobků nižší kvality či těch, které představují potenciální zdravotní riziko. EU údajně nehodlá v návaznosti na TTIP své standardy snižovat. To platí nejen pro potraviny, ale pro veškeré výrobky, u nichž jsou evropské a americké předpisy v nesouladu. Předpisy v Evropské unii se velmi liší od předpisů ve Spojených státech, které jsou mnohdy podstatně méně přísné. Rozdíly se týkají zvláště regulace, ať již cen léků, hygienických podmínek chovu hospodářských zvířat či zakázaných látek v kosmetice. BEUC dále mezi riziky zdůrazňuje rozdílný stupeň ochrany osobních údajů na obou březích Atlantiku a část dohody týkající se arbitrážní komise Investor State Dispute Settlement, která by umožňovala zahraničním korporacím soudit se se státy v případě, že by se tyto cítily poškozeny konkrétními opatřeními vlád. Co se týká například chovu hospodářských zvířat a masné výroby, EU dohlíží na každý dílčí krok v řetězci výroby potravin - „z chléva až na vidličku“- , v USA se řeší pouze výsledný produkt. Nechtěným symbolem TTIP se tak stala americká kuřata dezinfikovaná v chlorové lázni. Velký rozdíl je i v regulaci kosmetiky, kdy americká legislativa zakazuje pouhých 11 nebezpečných látek, zatímco ta evropská 1328. Legislativa USA také neřeší potenciální rizika nanomateriálů a takzvaných endokrinních disruptorů. Disruptory jsou látky, které mohou u člověka zapříčinit hormonální nerovnováhu, a to zejména v případě tzv. koktejlového efektu, kdy na člověka působí více potenciálních disruptorů naráz. Podle BEUC je nejvhodnějším postupem v oblasti bezpečnosti potravin a kosmetiky „harmonizace směrem vzhůru“, při níž by se měly USA a EU dohodnout na dodržování těch nejpřísnějších předpisů. Obě strany by také měly navzájem respektovat své předpisy. EU by pak rozhodně měla trvat na požadavku na označování přítomnosti GMO v potravinách a zákazu endokrinních disruptorů a odmítat v těchto oblastech jakékoliv změkčování předpisů. Odlišný přístup najdeme i v oblasti ochrany soukromí a dat. V USA je ochrana spotřebitele opět upravena jinak – zákony řeší pouze ochranu dětí a nezletilých, případně se dotýkají nabízení finančních a zdravotnických služeb, ovšem soukromí spotřebitele není chráněno. Vedle kvality potravin a dodržení zákazu nebezpečných chemických látek se proto jedná o třetí prioritu BEUC, kvalita ochrany soukromí uživatelů internetu by po přijetí TTIP neměla v Evropě klesnout. Návrh TTIP také původně obsahoval nepopulární dohodu zvanou ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement, česky Obchodní dohoda proti padělatelství). Jednalo se o předpis směřující k ochraně duševního vlastnictví a jejímu snazšímu vymáhání. ACTA byl považována za přehnaně přísný předpis, který výrazně zasahoval do práv uživatelů počítačů a internetu. Kromě jiného ACTA počítala s kontrolami harddisků na hranicích. Poskytovatelům pak umožňovala odstřihnout od připojení uživatele, kteří se dopouštěli porušení autorských práv. Dohodu ACTA však Evropská unie odmítla ratifikovat již v červnu 2012, po jejím zamítnutí drtivou většinou evropských poslanců pak byla z TTIP odstraněna. Nepopulární součástí TTIP je i možnost řešení soudních sporů mezi státem a společnostmi u rozhodčí komise Investor to State Dispute Settlement (ISDS). ISDS by měla rozhodovat v případech, kdy změna státní legislativy výrazně mění tržní podmínky či narušuje již schválené zakázky velkých společností a kdy se společnost cítí být poškozena takovou změnou legislativy. Ale obráceně by to nemělo jít! Demokracie se tu drolí jak stará omítka, ale ve prospěch obchodních subjektů. Lidé, občané – tady nehrají žádnou roli. Prostě koncernům překáží demokracie a demokratické nástroje, proto si vyjednávají výjimky a náhle to vypadá tak, jako že se EU rozšířila o několik desítek vysoce protekčních členů. Kapitál je všemocný – lidé neznamenají nic! Spory projednávané u ISDS bývají často velmi drahé, průměrná výše nákladů za jedno řízení bývá okolo osmi milionů dolarů. BEUC vadí netransparentnost rozhodování komise, její nepředvídatelnost a nekonzistentnost. Jednotliví arbitři ISDS se také často nacházejí ve střetu zájmů, když jednou fungují jako „nestranní“ soudci, v jiném případě však zastupují zájmy velkých korporací. Rozhodnutí této arbitrážní komise navíc často zasahují do legislativy jednotlivých zemí. BEUC kritizuje i neprůhlednost samotných jednání o TTIP. Vyžaduje, aby z nich byly pořizovány veřejné záznamy v podobě tzv. position papers čili krátkých dokumentů shrnujících nejdůležitější body jednání. Díky nim by mohla veřejnost sledovat postup vyjednávání a naopak by se zamezilo nátlaku od silných zájmových skupin, který může probíhat, jsou-li jednání skrytá. Veřejná forma zápisů by také měla usnadnit práci Advisory Group - oficiální poradní skupině odborníků, která pomáhá s přípravou TTIP a byla zřízena Evropskou komisí. V pondělí 18. května to byly dva roky, co náhle zemřel brněnský filosof Milan Valach. Nedá mi to, abych ho občas necitoval, protože jeho jasnozřivost by mu mohli závidět leckteří současníci. Cituji: Zostřování konkurence mezi jednotlivými skupinami kapitalistů – amerických, ruských, čínských (!) atd. v jejich souboji o trhy a zásoby surovin nás opět přibližuje k nebezpečí světové války. Na tuto myšlenku se nás snaží navyknout média ovládaná finančním kapitálem, k této vizi světa, v němž je válka neodvratná, nás vedou politikové z neokonzervativních kruhů. Vyslovuji vážné podezření, že změna vlády v USA na tom změní jen velmi málo. V zájmu velkých finančních skupin je využít dočasné světové hegemonie USA k maximalizaci jejich soukromých zisků a k dobytí co nejvýhodnějších strategických pozic pro příští gigantický souboj. Irán je přitom vhodná záminka a dobrý výchozí bod k rozdmýchávání válečnické atmosféry, ke zvykání veřejnosti na myšlenku a skutečnost války. Pro úspěšné naplnění tohoto plánu je nutné pacifikovat domácí opozici a domácí kritiky. K tomu se hodí každá záminka, včetně boje proti terorismu. Veřejnost schvaluje přijímání represivních zákonů ze strachu před terorem a netuší, že to, co dnes považuje za zákony namířené proti všeobecně nesympatickým islámským teroristům (a jejich místním obdobám), to bude zítra použito proti ní samotné. Lidé se začínají obávat budoucnosti. Avšak nemají žádnou představu o zdroji těchto svých obav. Je to jen pocit, že svět ovládají tajemné síly, které ale ve skutečnosti nejsou vůbec tajemné. Je to logika fungování kapitalistického systému, je to logika bezohledného kořistění za účelem maximalizace soukromého zisku, v níž jsou zaměstnanci a veřejnost vůbec jen nástroji v rukou těchto jednotlivých mocenských a vlastnických elit. [...]Čím větší moc ve svých rukou soustřeďují kapitalisté, tím jsou bezohlednější a agresivnější. Jak již kdysi dávno napsal Aristoteles: „rovnost a právo hledají vždy slabší, ti, kteří mají moc, pranic toho nedbají. Aby však svou moc udrželi, musí usilovat podle téhož autora o tři věci – předně aby poddaní byli malomyslní – malomyslný člověk se totiž neodváží žádných úkladů, za druhé, aby si vespolek nedůvěřovali – neboť tyranida nepadne, dokud by určitý počet lidí neměl vzájemné důvěry ….za třetí, aby byl nedostatek prostředků – nikdo totiž nepodniká věcí nemožných, a tak ani útoku na tyranidu, nemá-li k tomu moci.“ Ke své sebezáchově tak může kapitalismus využít i části svých kritiků, tj. především těch, kteří nekritizují kapitalismus, ale moderní resp. průmyslovou společnost jako takovou. Jejich proroctví o zániku moderního světa nedávají lidem žádnou naději a slibují jen temnou budoucnost. Přítomnost se tak stává tím nejlepším, co máme a kdy budeme mít. Naštěstí se nejedná o nic více, než o vyjádření osobních nenávistí těchto tzv. kritiků, někdy jde o nostalgii po zaniklém komunistickém totalitním režimu, či o snahu upoutat na svou osobu mediální pozornost za každou cenu. Schopnost zaměstnanecké veřejnosti hájit své vlastní zájmy proti sdružené síle zaměstnavatelů je nyní vážně oslabena. To má řadu příčin. Jednak se ztratila víra v možnost systémové změny. Jednak došlo k rozsáhlým změnám v sociální struktuře společnosti, v níž ztratili své postavení a početnost průmysloví dělníci a převládli pracovníci služeb a dalších profesí, jejichž životní potřeby byly dočasně saturovány v prostředí sociálního státu. To je situace, kdy dochází k atomizaci společnosti a ztrátě zájmu o velké ideály...Konec citace. Ztráta víry a ztráta idejí jsou skutečně podstatné příčiny úpadku občanství. Už dávno to nemůžeme přičítat nějaké levici, protože nic jako levice, jako avantgarda neexistuje. Jenom jakási pravice s lidskou tváří - jakési její béčko. Je to vlastně boj o střední třídu, který korporace zatím jednoznačně vyhrávají. Problémem je postavení této vrstvy přibližně ve středu pyramidy sociální hierarchie. Dalším jejím charakteristickým rysem je historicky vzniklý pocit elitní menšiny, nadřazené níže stojící většině a nedoceněné nad nimi stojícími držiteli skutečné společenské moci. A nejen, že se cítí nedocenění, oni především touží po tom, aby se sami stali příslušníky této vyšší společenské třídy. To ona je jejich referenční skupinou a právě tento fakt vysvětluje podivnost, na níž poukazuje Jan Keller, totiž že střední třída je ochotna jednat v rozporu se svými vlastními zájmy. Současně je však prosycena strachem z pádu mezi nižší společenské třídy. Materiální postavení jejich příslušníků jim nedává dostatečné záruky pro případ dočasných potíží. Nemají totiž dost volných finančních prostředků na to, aby zvládli případnou dočasnou nezaměstnanost, potíže se splácením hypoték a leasingů apod. Jen pro ilustraci dodávám, že banky mezi bohaté lidi počítají ty, kteří mají kolem 15 milionů korun volných finančních prostředků, což je současně částka, která by svému majiteli mohla přibližně doživotně zajistit životní úroveň střední třídy i v případě ztráty zaměstnání. Pocit úzkosti střední třídy je ještě umocněn jejich silnou vzájemnou konkurencí, jejich vzájemným bojem o postup v sociální hierarchii směrem k zužující se společenské špičce, kde je místo pro menší a ještě menší část jejich příslušníků. Odtud jejich sklon k individuálnímu i skupinovému sobectví, a to jak mezi sebou navzájem, tak především ve vztahu k níže sociálně stojícím. Sobectví, umocňované strachem z vlastního pádu. Odtud také onen známý poznatek, že střední třídy podporují demokracii, když se jim daří dobře, a fašismus, když se jim začne dařit zle. Jinak řečeno: Nechtějí být ovládáni, ale chtějí vládnout. Oni totiž nejsou proti hierarchickému společenskému systému, pokud jim dává naději na společenský vzestup. Ale z výše uvedených důvodů nejsou proti němu ani, když v důsledku krize tato naděje mizí. Pak hledají viníky mimo něj, případně se ztotožňují s nějakou variantou jeho posílení, a to ať již zmíněnou fašistickou, nebo tzv. levicovou v podobě totalitního společenského systému. Tato jejich sociálně-psychologická charakteristika vysvětluje úspěch pravicové propagandy využívající argument státního zadlužení a zneužívání státních dávek asociálními skupinami, která apeluje na jejich vlastní pocit ohrožení, plynoucí z jejich nedostatečného osobního finančního zajištění. Jak je v sociologii již poměrně dlouho známo, měšťanská společnost, nověji pak společenství zaměstnanců střední úrovně velkých korporací, může fungovat, jen když se současně uzavírají vzájemné koalice pod praktickou zásadou: styky a známosti rozhodují o všem, především o vašem postupu. Tato forma nutné „soupeřivé spolupráce“ produkuje v morální rovině pokrytectví, přirozenou to součást života třídy, které se dříve říkalo maloburžoazie. Postavení ve středu naznačuje současně možnost rozštěpení této třídy na pseudolevici a pravici, přičemž je ale zachována jejich mentální charakteristika, tj. pocit nadřazenosti, přesvědčení o vlastním právu vládnout „zbytku“ společnosti. Proto jejich příslušníky jsme mohli nalézt v oddílech SA, stejně jako ve vedení sociálně demokratických zburžoazněných stran či mezi nadšenými svazáky padesátých let. Úpadek je spojen s jejich zmasověním. Ztrácejí své postavení nadřazené menšiny, setkávající se kolem společného stolu v hostinci, kde mohl sedět jen pan doktor, lékárník, notář, profesor z místního gymnázia a jim rovní. Změna společenské struktury, způsobená rozvojem moderních technologií, vyžaduje mnohem větší počet lidí se vzděláním a v pozicích, vyhrazených dříve jen malému počtu. Střední třída ztratila své postavení elitní menšiny a pozvolna se stává většinou ve společnosti. Naděje na společenský postup mezi servisní elitu (viz Keller) se tak pro naprostou většinu z nich stává iluzorní, stejně jako se zvětšuje jejich sociální odstup od vyšších tříd. Tady se zcela konkrétně můžeme setkávat s debatami na téma silná osobnost, drastičtější právo, elitářství a češství zděděné po buditelích. Víra v úspěch dostává citelné trhliny a tak i křesťanský farář z beznaděje používá slovník nenávisti: Halík a jeho pravdy

Možná se takto střední třída stává proletariátem 21. století, i když to zatím ještě neví.

Několik rozšiřujících poznámek k mému článku zde

Probírám-li v duchu témata, která se násobným opakováním tak vryla pod kůži, že je každý považuje za své,
vybavují se mi GMO a "éčka" - v tomhle pořadí. Možná, že jsem něco ještě zásadnějšího pominul, ale teď se mi to takto vybavuje.

Tak GMO.
Především je nutno si uvědomit, že o GMO nerozhodují vědci, ale politici. To je ta největší pohroma, jaká mohla civilizaci stihnout, že o všem - to jest jak žijeme, kde žijeme a co to s sebou přináší za klady a jakým rizikům jsme vystaveni - rozhodují lidé, kteří tomu ze zdrcující většiny vůbec nerozumí. Vědci, odborníci jsou součástí někdy i zvláštním způsobem složených poradních týmů, ale konečné rozhodnutí je vždy a bez výjimky věcí příslušného politika a bohužel tedy i často jeho osobního postoje. Už jenom tahle základní premisa zcela diskvalifikuje jakoukoliv rozumnou debatu. Alespoň tedy v kostce, ale ještě před tím malou poznámku.
Také nejsem odborník. Učil jsem převážně matematiku a ta nemá se šlechtitelstvím mnoho společného. V souvislosti s různými tlaky, kdy je korporacemi vydírán národní stát, kdy se používají všechny dostupné prostředky, aby občané tupě souhlasily s principem okamžitého zisku bez ohledu na budoucnost, na naše děti nebo v mém případě vnuky, chci upozornit na chybu logiky. A to už s matematikou souvisí. Protože GMO a výroba potravin obecně se stává čím dál tím víc právě předmětem zájmu korporací, chci ukázat, že GMO ani potraviny za to nemohou. Ty jsou v tom nevině.
Je to totéž jako v průmyslové revoluci v Anglii, když dělníci rozbíjeli stroje, protože jim „braly práci“ Viníkem tady je společnost, která dovolila uvést v život zákonodárství jež tyto excesy legitimizuje. Nápravou není ničit pole osazené GM plodinami, ale změna zákonů tak, aby tomu byla postavena hráz. Slušným zdrojem vědomostí je Biotrin

GMO je objekt šlechtitelského záměru. Šlechtění už probíhá 20000 let. Prakticky od neolitu. Za tu dobu se lidstvo dopracovalo ke šlechtění metodou genové manipulace - někdy se používá termín - genového inženýrství. Jestli tímhle někdo manipuluje, že si hrajeme na bohy, tak je na omylu. Častým argumentem odpůrců GM byla vždy lež, podle které jde o umělý, nepřirozený a v přírodě neexistující zásah do genové informace tím, že se do původního genomu dostane gen jiného organismu, čímž nepřirozeně ovlivní jeho vlastnosti. Lež je to proto, že byť to dokážeme v laboratořích udělat, tak to dávno před námi dělala a stále dělá příroda. Viry dokážou měnit genetickou informaci a evoluce pak jenom poskytne čas. Nic převratného jsme nevymysleli. Genetické změny jsou úplně běžnou součástí pozemského života a jeho evoluce. Nedávno se psalo o mořském měkýši Elysia chlorotica, který si do své genetické výbavy přidává geny zelených řas, což mu umožňuje fotosyntézu a využití sluneční energie jako energetický zdroj pro svou existenci. Tenhle plž prostě v sobě obsahuje rostlinu - tedy to, co dělá rostlinu rostlinou - chlorofyl!

I v našem genomu si neseme pozůstatky po útocích virů, jež mohou po dalších mutacích dokonce hrát důležitou roli. Konzumace přísně sledovaných a testovaných GM plodin je bezpečnější, než co jiného už jenom proto, že je pod stálou kontrolou nejen vědců, ale i různých aktivistů. Úzkostlivě zkoumáme, jestli se GMO plodiny nerozšířily do okolní, geneticky „nedotčené“ přírody, nebo do ní nepřenesly „špatné“, vše ohrožující geny. A již ani nevnímáme, že některé rostliny jsme – z nedostatku možností s tím něco udělat – bez problémů adoptovali za své. Kdo z nás tuší, že třeba úplně běžná netýkavka malokvětá, je původem z Himálaje? Když jsem ji objevil v Rokytnici nad Jizerou, původně jsem ji považoval za orchidej ze vstavačovitých. Všechno, co je živé, je potenciálně přístupné genetickým manipulacím. Na škodu i naštěstí. Představa šílených vědců, kteří se snaží škodit lidstvu je jenom námět na špatné sci-fi, nicméně se tak vžil, že se používá jako argument proti TTIP. Hned musím upozornit, že TTIP v žádném případě nechci, ale GMO nemůže být argumentem.

Věc se má tak, že v USA neexistuje povinnost označovat GM produkty. Občas v některých jednotlivých státech se prosazuje hnutí bojující za toto označování, ale korporativní silou pod vlajkou nedůvodného varování vyvolávajícího obavy se daří monopolům tyto snahy eliminovat. Ale, že třista milionů obyvatel vlastně konzumuje GM potraviny už 20 let, také vypovídá, že ty „GM šlichty plné jedů“ asi nejsou tím, co nám aktivisté chtějí namluvit. Problém amerických potravin je v monopolizaci a zprůmyslnění výroby potravin. Není to ve všech odvětvích stejné, ale dá se říct, že o 65 - 70% výroby potravin se dělí pro třista milionový trh 5 - 6 koncernů. Ta úžasná koncentrace moci, která rozhoduje o vašem jídle od zrna v zemi až po biftek na talíři, spolu se stálou snahou po maximální zefektivněním s sebou nese i extrémně neekologické a přímo nehygienické podmínky. Potřeba pěstovat kuřata, krávy, prasata s co nejmenšími náklady a nejvyšším možným výnosem nutí farmáře používat růstové hormony a antibiotika v masovém měřítku. Kuřata i dobytek stojící ve vlastních výkalech (Youtube) pak nutí zařadit do zpracování koupel v chlornanu sodném u kuřat a ve čpavkové vodě u hovězího. Evropa má jiné normativy a určitě by neměla přistoupit u potravin k vzájemnému uznání svých norem. A to je jenom malá námitka. Ta hlavní je geopolitická. Znamenalo by to znamenalo totální roztržku s Ruskem, ale Rusko je 38% Evropy nehledě na její surovinovou základnu, kterou nám USA není schopna nahradit. Ale zpět ke GMO. Problém s GMO ve vzájemném obchodě by šlo vyřešit jednoduše. Kdyby přísnější Evropské normy převzalo USA. Jistě by to nešlo ihned, ale s přechodným obdobím by se to dalo zvládnout. A korporace NESMÍ být stavěné nad a dokonce ani na úroveň národních států. Jinak by to bylo hřiště vyhrazené pouze pro ně.

Éčka.
Potravinářská aditiva jsou chemické látky, které se přidávají do potravin kvůli vylepšení nebo zachování jejich trvanlivosti nebo vzhledu, konzistence, chutě, vůně, atd. Na webu Zdravá potravina je dokonce stupnice jejich nebezpečnosti od 0 do 6 a vedle je připsáno drobným písmem: Tato stupnice je čistě subjektivní hodnocení autorů tohoto webu, vyjadřující jejich názor na škodlivost potravinových přísad. Slouží pro jednoduchou orientaci v nebezpečnosti jednotlivých konzervantů, emulgátorů, barviv, sladidel, zahušťovadel, zkrátka "éček". Čistě subjektivní hodnocení autorů tohoto webu, vyjadřující jejich názor.
To je nesmírně důležité upozornění, jinak by to mohlo sloužit jako důkaz trestného činu Šíření poplašné zprávy. Všechna aditiva s E kódy totiž prošla přísnými testy možných negativních účinků na zdraví. Při testování se z dostupných toxikologických dat, pozorováních na zvířecích i lidských modelech a studií zaměřených na sledování příjmu potravy během života, se stanoví maximální přípustná hladina aditiva, která nemá zaznamenatelný toxický efekt - tzv. NOAEL (No-Observed-Adverse-Efect Level). Je to množství aditiva, které nezpůsobí žádnou zdravotní újmu při dlouhodobém podávání pokusným zvířatům v krmné dávce. Následně se hodnota NOAEL vydělí tzv. bezpečnostním faktorem, který má většinou hodnotu 100. Smyslem bezpečnostního faktoru je postihnout individuální rozdíly mezi lidmi, např. ve věku, zdravotním stavu, výživě. Dále možností, že metabolismus člověka se může lišit od metabolismu pokusného zvířete. V úvahu bere i to, že člověk je zároveň vystaven celé řadě potravinářských aditiv a jiných nepříznivých faktorů z okolí. Získaná hodnota se nazývá Přijatelná denní dávka - ADI (Acceptable Daily Intake). Hodnota ADI udává množství potravinového aditiva, které může být denně zkonzumováno, aniž by představovalo riziko pro zdraví konzumenta. Jinými slovy je to denní množství aditiva, které při přijímání potravou v průběhu celého života nezpůsobí zdravotní újmu. Nové přídatné látky, u nichž se zvažuje použití na území EU, musí být nejprve zhodnoceny Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (European Food Safety Autority- EFSA). Ta na základě analýzy zdravotního rizika stanoví rozsahem a množstvím jejich možného použití v potravinách, a poté Evropská komise vydává směrnici platnou pro všechny členské země EU. No a Občanské sdružení Zdravá potravina živící se prodejem svého loga, v čele s předsedou Josefem Hůlou celý tenhle zdravotní mechanismus prohlašuje za vadný a zavádí vlastní hodnocení. Ovšem s výhradou, že jde o čistě subjektivní hodnocení autorů tohoto webu, vyjadřující jejich názor. Subjektivní - to znamená podložený jenom názorem, tvrzením, plivnutím. Napadá mě jediná hláška, která se k tomu hodí. Svého času se líbila i Trabantovi: Jediný rozdíl mezi realitou a fikcí je ten, že fikce potřebuje být věrohodná.

Podvod jménem svoboda

Lidská práva a svobody, které představovaly v raném kapitalismu životně důležité faktory, na vyšším stupni této společnosti ustupují, ztrácejí svou racionalitu a obsah. Svoboda myšlení, slova a svědomí - stejně jako svobodné hospodaření, jehož podpoře a ochraně sloužily - byly ve své době kritickými idejemi, jejichž posláním bylo nahrazovat zastaralou lenní morálku a lenní vztahy. Své kritické funkce jsou nově zbavovány nezávislost myšlení, autonomie a právo na politikou opozici. Společnost, jakoby právem politické moci požaduje, aby byly její principy a instituce akceptovány a omezuje opozici na diskusi o alternativních politických praktikách pouze v rámci, který a priori vymezila. V podmínkách pokročilého životního standardu vysvětluje nesouhlas se systémem jako společensky nesmyslný a škodlivý. Vraťme se na začátek tohoto vývoje, kterým byla ekonomická svoboda. V samém počátku nebyla svoboda podnikání vůbec žádným požehnáním. Jako svoboda pracovat či hladovět znamenala a nadále znamená pro převážnou většinu obyvatelstva trápení, nejistotu a strach. Držet ústa a krok. Teoretickou svobodu vybrat si, měly obě strany, ale v nerovnoprávném postavení byla vždy jenom jedna strana. Jenom ta, co nabízela sama sebe jako zboží. Kdyby se dnes uskutečnil například koncept Základního nepodmíněného příjmu a jednotlivec se nemusel osvědčovat na trhu jako ekonomický subjekt, byla by to jedna z největších (r)evolucí civilizace. Změnila by se vnitřní struktura lidské existence; jednotlivec by byl osvobozen od cizích potřeb a možností, které mu ukládá svět práce. Jedinec by měl svobodu rozhodovat o svém životě autonomně a to by také bylo jeho charakteristickým rysem. To by byl cíl daný pokročilými výrobními způsoby, účel technologické racionality. Ekonomická svoboda by tak znamenala osvobození od ekonomie - od kontroly ekonomickými silami a prostředky; osvobození od denního boje o existenci, od nutnosti vydělávat si na své živobytí. Politická svoboda by znamenala osvobození individuí od politiky, spočívající v obrácení rolí. Politika by nekontrolovala občany, ale obráceně, občané by aplikovanými prvky přímé demokracie kontrolovali politiky. Podle toho by duchovní svoboda znamenala restauraci individuálního myšlení, které je nyní vstřebáváno masovou komunikací a indoktrinací různých „VIP vzorů a celebrit“ a došlo by k odbourní mediálně šířeného ,,veřejného mínění“ i s jeho tvůrci. Silami technologické civilizace by se realizoval význam slova svoboda.
Nerealisticky to nezní kvůli utopickému charakteru takových změn, nýbrž kvůli velikostí a urputnosti sil, které brání jejich realizaci. V současné realitě pozdního kapitalismu se uplatňuje tendence protikladná. Mocné korporace, jejichž rozpočet násobně přesahuje rozpočet národních států prosazují v hmotné i duchovní sféře jako ekonomický a politický požadavek svoji ochranu a expanzi. Nestojí o vývoj, neřku-li o pokrok. Používají všech dostupných prostředků, aby si ochránily a rozšířily své výdobytky, svá „práva,“ své zisky. A to i za cenu, že případné škody zaplatí národní státy.
Pohleďme na „spršku“ smluv a dohod SOPA, ACTA, takřka totožná CETA, tajnůstkářskou TTIP a ještě tajnější TISA. Americká obchodní komora si v únoru smlouvu TISA pochvalovala coby výrazný benefit místnímu průmyslu služeb, který zaměstnává 96 milionů lidí. „V rámci hlavních cílů smlouva umožní americkému průmyslu služeb snazší vstup na zahraniční trhy a zaručí, že s ním bude zacházeno na národní úrovni a s nejvyššími výhodami. Měla by rovněž zrušit sektorové limity uplatňované zahraničními vládami proti investicím do služeb, (…) eliminovat regulační nedůslednosti, které časem přecházejí v obchodní bariéry“ a „zakázat omezení legitimního přeshraničního toku informací a zakázat místní infrastrukturní povinnosti spojené s uchováváním dat“. Tyto požadavky přitom nejenže posílí pravomoci mezinárodních finančních center soustředěných v New Yorku, Londýně, Paříži či Frankfurtu zasahovat do finanční politiky ostatních zemí, ale povolí také neomezený „nadnárodní“ tok osobních či finančních údajů. Dokumenty, které zveřejnil WikiLeaks, jsou datovány 14. dubnem, šéf Úřadu obchodního zmocněnce USA Michael Froman mezitím ale v uplynulém týdnu konstatoval, že smlouva TISA je už takřka hotová. „Základní rámec je připravený, původní návrhy dostupnosti trhů byly pozměněny, a specifikace činnosti ve sférách jako jsou telekomunikace a finanční služby, je v plném proudu,“ popsal. Další kolo tajných jednání začalo 23. června v Ženevě. „Je to text, který velké banky a finanční spekulanti budou milovat, ale který nás ostatní může silně poškodit,“ konstatuje ke zveřejněnému návrhu prohlášení americké nevládní organizace Public Citizen's Global Trade Watch. „Obsahuje ustanovení, která přímo zakazují jednotlivým zemím zlepšovat regulaci finančních trhů a zanechávají tuto otázku v zaběhaných kolejích minulosti.“ Jestliže technologický průmysl takovýmto způsobem organizuje svou bázi a brání jakékoliv změně, je jasné, že celosvětově směřujeme k totalitní formě. Současná civilizace dokazuje, že dosáhla stupně, na němž již nemůže být ,,svobodná společnost“ adekvátně definována v tradičních pojmech ekonomických, politických a duchovních svobod; ne proto, že by tyto svobody přestaly mít význam, nýbrž proto, že mají příliš velký význam, aby mohly zůstat omezeny na tradiční formy. Nejúčinnější a nejhouževnatější forma boje proti osvobození spočívá v tom, že se lidem naočkovávají hmotné i duchovní potřeby zvěčňující zastaralé formy boje o existenci. Můžeme rozlišovat potřeby pravé a nepravé. „Nepravé“ jsou ty, které individuu ukládají partikulární společenské síly, mající zájem o jeho potlačení: ty potřeby, které zvěčňují dřinu, agresivitu, bídu a nespravedlnost (volejte neomezeně, za pouhých 750 Kč měsíčně! Že 750 Kč znamená v rodině - dvě děti, a medián čistého příjmu 25 tisíc - hladový týden, to už sytí neřeší. A volat neomezeně chtějí obě děti). Jejich uspokojování může být pro individuum vrcholně radostné, avšak toto štěstí není stavem, který se musí uchovávat a chránit, neboť slouží tomu, aby tlumil vývoj schopnosti (své vlastní a schopnosti druhých) poznávat nemoc celku a využívat šancí k léčení této nemoci. Výsledkem pak je euforie v neštěstí. Do této kategorie patří většina převládajících nepravých potřeb, jako například uvolňovat se v souhlase s reklamou koupí iPhone, používáním facebooku, dovolenou v Karibiku a vezměte si LinkedIn s sebou pro iPhone, Blackberry nebo Android, o co odcizenější, o to důvěrnější na síti, sdílejte se svými, sociální sítě jako plastiková náhražka vzájemnosti atd., těšit se, oddávat se tomu co druzí, konzumovat, nenávidět a milovat to, co konzumují, nenávidí a milují druzí. Nahradit skutečnost jejím obrazem. Vytvořit obrovitý spektákl, který brání vnímat chudobu a bídu prožitků. Takové potřeby mají společenský obsah a společenskou funkci a jsou determinovány vnějšími silami. Je zcela lhostejné, nakolik se staly potřebami samotného jedince a nakolik jsou reprodukovány a upevňovány podmínkami jeho existence; je zcela lhostejno, nakolik se s nimi identifikujete a v jejich uspokojování se opětovně nalézáte – zůstávají tím, čím byly od samého počátku – produkty společnosti, jejímž dominantním zájmem je potlačování skutečných potřeb a zastírání skutečných svobod. Jediné potřeby, které mají neomezený nárok na uspokojování, jsou potřeby vitální - obživa, odívání a bydlení na dosažitelné kulturní úrovni. Uspokojování těchto potřeb je podmínkou realizování všech potřeb ostatních. Ale na otázku, co jsou pravé a nepravé potřeby, musí odpovědět každý sám, to znamená pokud je tak svobodný, aby na ni našel svou vlastní odpověď. Pokud nám to autonomie neumožňje, pokud jsme indoktrinováni a manipulováni, nemůže se naše odpověď na tuto otázku chápat jako naše vlastní. Proto ani nikdo vnější nemá nárok rozhodovat o tom, jaké potřeby by se měly rozvíjet a uspokojovat. Každý takový tribunál je třeba odmítat, i když tím nezmizela otázka, jak mohou lidé, kteří jsou objektem efektivního ovládání, vytvářet podmínky svobody? Jestliže chceme odstranit své chyby musíme si nejprve přiznat, že chybujeme. Každé osvobození závisí na uvědomění si poddanství. Tomu uvědomění přitom brání naše potřeby. Musíme platit složenky, ale vedle toho chceme nový smartphone s větším displejem a uhradit členský příspěvek Golem Clubu a...

Uspokojování potřeb, které se staly záležitostí bontónu. Jeden systém přeformováváme jiným systémem; skrytým cílem je náhrada pravých potřeb nepravými, zřeknutí se represivního, uskrovňovaného uspokojování. Charakteristickým rysem rozvinuté postindustriální společnosti je, že aktivně potlačuje ty potřeby, které touží po osvobození - osvobození také od toho, co je snesitelné, výhodné a pohodlné - zatímco nadbytečně podporuje a dává prostor ničivé moci a potlačující funkci společnosti. Sociální kontrola si při tom vynucuje mohutnící potřebu výroby a spotřeby zbytečných věcí; potřebu otupující práce tam, kde již není skutečně nutná; potřebu takového uvolňování, které toto otupování mírní a tím prodlužuje; potřebu uchovávat takové klamné svobody jako volnou soutěž při předepsaných cenách, svobodný tisk, který je sám sobě cenzorem, svobodnou volbu mezi značkovým zbožím a zařízením... (Herbert Marcuse, Jednorozměrný člověk.) Pojem svobody lze šikovnou manipulací přeměnit v mhutný nástroj ovládání. Oblast, kde se můžete svobodně rozhodnout není rozhodující, rozhodující je jenom to, co se volit můžete a co nakonec skutečně volíte. Kritérium svobodné volby není absolutním kritériem. Svobodná volba pánů neodstraňuje ani pány ani otroky. Svobodná volba v podmínkách široké rozmanitosti zboží a služeb neznamená žádnou svobodu, jestliže toto zboží a služby jsou prostředkem kontroly nad životem ve strachu. Opět typický příklad. Žijte na dluh! Co je na kontokorentu nejlepší? Máte kdykoliv dostupnou finanční rezervu s limitem až do výše 100 000 Kč. Bez jakéhokoliv zajištění a zbytečných formalit a úroky platíte jen z toho, co opravdu vyčerpáte. Při založení běžného účtu můžete získat kontokorent s limitem až 15 000 Kč bez zbytečných formalit. Co ta výzva neobsahuje? Že dluh musíte splatit. Že tedy musíte mít stabilní příjem. Jestliže se úředník shodne v hodnocení televizního programu se svým šéfem a vyhledávají tedy stejný druh odpočinku, jestliže je sekretářka stejně atraktivně upravena jako dcera majitele firmy, čtou-li všichni stejné noviny, pak to není projevem beztřídní společnosti, nýbrž míry, v níž podřízení sdílí ze své strany falešnou představu sounáležitosti. Zaměstnavatel jim „dává“ práci? To je nejtypičtější příklad falešné představy. Ne! Najímá si je proto, že se mu to vyplatí. Zaměstnavatel jim vlastně tu práci krade! Proč tak ostrá slova? Není to snad normální? Nemělo by být. V rovnoprávné smlouvě dvou subjektů (v pracovní smlouvě) by měla existovat stať o rozdělení zisků plynoucích ze spolupráce. V jistém smyslu je rozvinutá postindustriální kultura ideologičtější než její předchůdkyně, totiž potud, že ideologie dnes vězí ve výrobním procesu samotném. Tato věta v provokativní formě odhaluje politické aspekty panující racionality. Výrobní aparát, zboží a služby, které poskytuje, „prodávají“ či vnucují sociální systém jako celek. Prostředky masové dopravy a masové komunikace, spotřební statky jako obydlí, potrava, oděv, průmysl zábavy a mediální informace splývají s ustálenými postoji a zvyky, s duchovními a citovými reakcemi, které spojují konzumenty s producenty a jejich prostřednictvím s celkem. Výrobky pronikají lidmi a manipulují jimi, podporují falešné vědomí, které je vůči své falešnosti imunní. A tím, že se tyto výhodné produkty stávají přístupnými většímu množství jedinců, přestává být s nimi spojená indoktrinace reklamou; stává se životním stylem, a to dobrým - mnohem lepším než dříve a jako dobrý životní styl se staví na odpor kvalitativní změně. Tak vzniká vzor myšlení a chování, v němž jsou ideje, snahy a cíle, redukovány na pojmy stabilita a štěstí. Kdo četl Nový lepší svět (v češtině: Konec civilizace) od Aldouse Huxleye, ví o čem mluvím. Technologové politiky a dodavatelé mediálních informací cíleně a systematicky toto myšlení podporují. Jejich jazykový svět je plný hypotéz, které se samy potvrzují a které se, neustále a monopolisticky opakovány, mění v hypnotické definice, diktáty a někdy jedovaté sliny. Příkladmo Den daňové svobody. Pro zjednodušení, pro co nejúčinnější ideologický účinek se vynechává vše podstatné. To jest, co je to stát, který „platíme“ svými daněmi. Stát přece není nic mimo nás. Je to struktura, která lidem vytváří a zajišťuje bezpečí a optimisticky řekněme, rovné podmínky pro slušný život. K tomu patří ústavně právní systém, systém bezpečnostních složek a systém státní správy včetně ochrany životního prostředí, budování vodovodů, kanalizací a inženýrských sítí vůbec, ale i např. kulturní zařízení, dopravní infrastruktury atd. To je placeno z nejrůznějšího typu daní, které se rozdělují prostřednictvím státního rozpočtu. Další část toho, co vnímáme jako daně, se každému člověku v průběhu života vrací zpět. To jsou odvody na sociální a zdravotní pojištění. Nelze je tedy zahrnovat do žádného „placení státu“. U těchto částek ještě víc než u čistých daní platí ono úsloví o nejlepších investicích pro střední třídu. Učitelé, technici, kvalifikovaní dělníci, zdravotníci, ale ani lékaři, úředníci a OSVČ nemají takové příjmy, aby měli průběžně k dispozici stotisícové nebo milionové částky na případné školné, delší nebo těžší nemoc nebo důsledky úrazu a další. Je tedy den daňové svobody užitečný ještě někomu jinému než Liberalnímu institutu, který ho využívá ke své medializaci? Nebylo by užitečné, kdyby takový den zveřejnil stát sám? Mohl by pak na ten den zastavit výplaty svým zaměstnancům a nařídit jim půst...
Ještě kontroverznější je oznámkování činností za svobodné nebo socialistické v pejorativním smyslu slova. Za svobodné jsou prohlašovány například ty instituce, které působí v určitých zemích tak zvaného svobodného světa, bez ohledu jak nakládají se svobodou svých svěřenců. Za socialistické jsou pak prohlášeny všechny zásahy do soukromého podnikání, pokud je neprovádí samotné svobodné hospodáství (nebo nejsou dány vládními smlouvami), jako všeobecné nemocenské pojištění nebo ochrana přírody před příliš pronikavou komercionalizací či zřizování veřejných služeb, které mohou škodit soukromému profitu. Technologie moci korporací jsou ukázkou špinavých politických praktik. Bez provázanosti na politickou sféru je korporace vystavena konkurenci a zaniká. Jak typické pro nadnárodní a americké korporace. Pohleďme na TTIP. Evropské občanské organizace bijí na poplach - proč by Spojené státy, iniciativa totiž vzešla od nich, měly takový zájem na uzavření dohody s EU, kdyby nepožadovaly akceptaci svých, mnohem nižších standardů? Sotva budeme očekávat, že by manažeři amerických nadnárodních korporací toužily po vyšších sociálních standardech EU. Prý volný obchod přináší nová pracovní místa. Je to častá politická fráze, která nikdy nebyla teoreticky zdůvodněna ani prakticky dokázaná. Všechny existující statistiky prokazují opak. Volný obchod je především nástroj efektivity a specializace. Jiná otázka je, jestli tuto specializaci vůbec požadovat za žádoucí. „Banánové“ republiky jsou víc než poučným příkladem. Volný obchod neslouží v žádném případě k naplňování sociálních cílů. Otevírání se mezinárodní dělbě práce je pro každou zemi obrovský šok, který vede k přeskupování kapitálu, celé ekonomiky a potažmo i společnosti. Volný obchod je zkrátka hra pro vítěze a korporacím přináší další vlivové body. Kapitalismus osvobodil člověka od tradičních pout feudální společnosti a přispěl k rozšíření pozitivní svobody, k růstu aktivního, kritického Já. Současně přispěl k osamělosti jedince a naplňoval jej pocitem bezvýznamnosti. To, co obecně charakterizuje kapitalistickou ekonomiku je princip individualistické aktivity. Avšak tento proces „osvobozování od“ napomáhal přetrhání všech vazeb člověka k druhému člověku. Tento vývoj byl připraven učením reformace. Individualistický vztah k Bohu byl psychologickou přípravou na individualistické pojetí světských aktivit člověka. Ve středověkém systému byl kapitál služebníkem člověka, v moderním systému se však stal jeho pánem. Ve středověkém světě byly ekonomické aktivity prostředkem k cíli; cílem byla duchovní spása člověka. V kapitalismu se ekonomická aktivita a úspěch stávají samoúčelem. Podřízenost jedince jako prostředku k ekonomickým cílům je založena na zvláštnostech kapitalistického způsobu výroby, který z akumulace kapitálu vytváří záměr a cíl ekonomické aktivity. Kapitalistický způsob výroby udělal z člověka prostředek k nadosobním ekonomickým cílům. Konkrétní vztah jedince k bližnímu ztratil svůj přímý a lidský charakter a osvojil si ducha manipulace a instrumentality. Ve všech společenských a osobních vztazích platí zákony trhu. Trh je měřítkem všech vztahů. Nejnaléhavějším příkladem instrumentality a odcizení je vztah jedince k sobě samému. Člověk prodává nejen zboží, ale i sám sebe, sám sebe pociťuje jako zboží. Nová svoboda, kterou před individuem předestřel kapitalismus prohloubila jeho osamělost; stal se individuem.
Faktory, které brání ztrátám z nejistoty jsou majetek a jím vygenerovaná prestiž a moc. Pocit moci je však nutné odlišit od ekonomické a politické svobody. Svobody jako příležitosti pro individuální iniciativu. Majetek, v přímé úměrnosti k výši kompenzuje nejistotu. Neodstraní ji, jenom zakryje, ale tím pomáhá jedinci získat pocit jistoty a majetkem generovaného práva. Méně obdařený jedinec přestane být sám sebou, vnitřně si osvojí model osobnosti, který mu nabízejí kulturní vzory a stane se takový, jako jsou ostatní, rozpor mezi Já a světem zmizí. Člověk, který se vzdá své individuality se stává automatem, žije v matrixu. Nemusí se cítit osaměle, natož pociťovat úzkost. Cenou je ale ztráta vlastního Já. V tom stavu je možné navozovat city a myšlenky zvenčí a přece je zakoušet subjektivně jako své vlastní. Říká se tomu racionalizace. Jen tak je možné, aby byl člověk přesvědčen o spontánnosti svých duševních procesů, i když vlastně vyplývají z určité situace a z vlivu jiné osoby. Protože obsahy našeho myšlení, cítění a chtění jsou navozovány zvenčí v tak širokém měřítku a nejsou původní, vzbuzuje to dojem pravidla. Opravdu vlastní myšlenkové akty jsou výjimkou. Zapomeneme, že jen opakujeme mínění nějaké autoritativní osoby, a jsme přesvědčeni, že jsme k tomuto mínění dospěli svým vlastním myšlením. Rozhodujícím potom není, co kdo říká, ale jak to říká. Jestli tím potvrzuje či odmítá vtisknutý obraz. Myšlenka, která je vlastním výsledkem aktivního myšlení, je vždy původní; původní ve smyslu, že osoba, která myslí, použila myšlení jako nástroje k odkrytí něčeho nového. K tvorbě názoru. Racionalizace znamená, že člověku tato vlastnost odkrývání vlastně chybí. Racionalizace je jen sebeutvrzováním se ve vtisknutých emocionálních představách. Nikoliv ke korekci připravenému názoru, ale v hotovém, hodnotově ukotveném obrazu. Racionalizování není nástroj k pronikání do skutečnosti, ale pokus uvést do souladu vlastní přání s existující realitou. Stejně jako při přemýšlení, tak musíme i při cítění rozlišovat ryzí cit, který vychází od nás samotných, od pseudocitu, jenž ve skutečnosti není náš vlastní, ačkoli jsme přesvědčeni, že tomu tak je. Co platí o myšlení a cítění, platí též i o volním procesu. Většina lidí je přesvědčena, že pokud nejsou otevřeně donuceni vnější silou něco dělat, jsou jejich rozhodnutí jejich rozhodnutími. To je však jedna z iluzí, které o sobě máme. Velký počet našich rozhodnutí není ve skutečnosti naším vlastním, ale je nám vsugerován zvenčí; nám se jen podařilo přesvědčit sebe samé, že jsme to byli my, kdo se tak rozhodl. Lidem se zdá, že se sami rozhodují a sami něco chtějí, ale ve skutečnosti podléhají vnitřnímu nebo vnějšímu tlaku, že musí chtít to, co potom také udělají. Skutečně vlastní rozhodnutí je ve společnosti, kde svoboda jedince je údajně úhelným kamenem její existence, poměrně řídkým jevem. V současné společnosti, v demokracii, pozorujeme jevy, které jsou živnou půdou pro vznik fašismu. Příkladem jsou tak zvané diskuse pod články v některých médiích. A fašizace je ukrytá v xenofobii a v možnosti anonymně ukřičet toho, kdo není v souladu s naší představou. Jsme hrdí na to, že nejsme podřízeni vnější autoritě, že můžeme svobodně vyjadřovat své myšlenky a city. Právo vyjadřovat své myšlenky má však význam jen tehdy, jsme-li schopni vlastní myšlenky vůbec mít a je-li doplněno právem ostatních, tyto myšlenky vnímat. Nedávno proběhla anketa pod názvem – Cenzura: existovala?, existuje?, bude existovat? Anketou zastižení literáti vyprávěli vedle tragikomických příběhů z totality také příběhy překvapení, které jim způsobila cenzura mlčením, která je u nás patrně nejrozšířenější. A nedokazatelná – každá redakce snadno obhájí soustavné přehlížení díla toho či onoho psavce výrokem, že recenzují pouze díla, která považují za literaturu, přičemž co je plnohodnotná literatura, určují oni sami. Možná nás ještě překvapí, jaké nečekané formy a rafinované mimikry na sebe může vzít cenzura v časech, o kterých tvrdíme, že jsou svobodné. Čili svoboda projevu bez svobody sdělování je sofistikovanou karikaturou. Osvobození od vnější autority je trvalým ziskem jen tehdy, jsou-li vnitřní psychologické podmínky takové, že jsme schopni svou vlastní individualitu udržet. Při vysvětlování dvou aspektů svobody moderního člověka jsem poukázal na ekonomické podmínky, které přispěly k prohlubování osamocenosti a bezmocnosti individua v naší době; při vysvětlování psychologických důsledků jsem ukázal, že bezmocnost vede k druhu úniku, v němž se osamocený jedinec stává účastníkem matrixu a ztrácí sám sebe, ačkoli je osobně přesvědčen, že je svobodný a podřízen sám sobě. V naší kultuře vede výchova příliš často k eliminaci spontánnosti. Naše společnost se citům brání. Zatímco není pochyby, že každá tvůrčí činnost, je nerozlučně spjata s citem, stalo se ideálem myslet a žít bez citů. Být citový se stalo synonymem nevyrovnanosti. Přijetím tohoto měřítka se jedinec oslabuje, jeho myšlení je ochuzené a zploštělé. Stejně jako city a emoce se překrucuje i myšlení, do hlav lidí jsou nasazovány hotové myšlenky. Dnešní výchovné metody, důraz na znalost faktů, pokračují v oslabování odvahy k vlastnímu myšlení. Skutečnost, že je zvláště těžké poznat, do jaké míry nejsou naše přání stejně jako naše myšlenky a city skutečně naše, ale vložené do nás zvenčí, úzce souvisí s problémem autority a svobody.
V časovém vývoji moderních dějin byla autorita církve nahrazena autoritou státu, na jeho místo nastoupilo svědomí a v našem věku je nahradila anonymní autorita veřejného mínění jako prostředku konformity. I když jsme se sami osvobodili od starších otevřených forem autority, nevidíme, že jsme se stali kořistí autority nového druhu. Stali jsme se automaty, které žijí v iluzi, že jsou jedinci s vlastní vůlí. Tato iluze pomáhá člověku neuvědomovat si svou nejistotu, tím se však také celá pomoc, kterou iluze může dát, vyčerpává.

Věda a Víra

Věda a praktikovaná víra jsou dva fenomény odpovídající na rozdílný okruh otázek. Už z principu nemohou být v rozporu. Problém nastane v okamžiku, kdy se metodami víry snažíme odpovídat na otázky řešitelné vědeckou metodou a naopak. Ostatně církev (alespoň římskokatolická) to vidí stejně.
Věda je činnost umožňující odhalit, pochopit nebo lépe pochopit, jak funguje pozorovatelný fyzický svět. Základní pomůckou vědy je pozorování přírodních jevů a experiment, který se snaží napodobit přírodní jev v kontrolovaných podmínkách. Pro vědu není podstatné, jak člověk k danému popisu jevu, názoru či představě přišel. Jestli se mu zjevily ve snu, přečetl je v bibli či získal pomocí „alternativních“ metod. Podstatné je to, jestli je jejich platnost opakovaně potvrditelná měřením. Věda si tedy z fyzického světa abstrahuje, jen to co jde nějak prokazatelně změřit. K neměřitelným fenoménům se nevyjadřuje. Věda není schopna se vyjádřit k existenci nebe, Boha nebo lidské duše, neboť toto všechno je fyzicky neměřitelné povahy. Pokud je Bůh mimo hmotu, prostor a čas, pak při jeho hledání nepomůže žádný dalekohled ani spektroskop. A nelze provést ani jeden experiment, kterým by existence Boha byla prokázána nebo vyvrácena.

Fyzik Vladimír Wágner jednou řekl: Věda je pouze metodou zkoumání objektivní reality. Ovšem v této oblasti je jedinou prokazatelně fungující, kterou lidstvo má. Nemůže však říci, jaký je smysl lidské existence (jeli vůbec jaký), jaké jsou morální hodnoty a jestli samotné poznání okolního světa má smysl, případně co má smysl poznávat a co ne. To všechno jsou pouze subjektivně řešitelné otázky, na které odpověď může dát pouze nějaká forma filosofie (kterou je případně náboženství).

Z předchozího plyne, že vědec může zastávat libovolnou filosofii, která považuje za smysluplné poznávání alespoň nějaké části objektivní reality. Vědci byli a jsou lide různých věr a vyznání, různých morálních a charakterových kvalit, zastávající různá hodnotová kriteria. Stejně jako může být dobrý zedník bezcharakterním a amorálním člověkem, může takovým člověkem být i dobrý vědec. Správnost vědeckého postupu není dána morálkou a charakterem člověka, který jej uplatňuje. Abych předešel nedorozumění, například kvalita profesora na univerzitě a jeho hodnocení jsou podle mého názoru dány nejen jeho kvalitami vědeckými ale i lidskými, protože jde o pedagoga.

Zvláštní je, že ve veřejnosti má obraz vědce, samozřejmě omylem, kredit vyšší osobní odpovědnosti, která nejenže není v rozporu s právním řádem a uznávaným mravem společnosti, ale je založena na osobní mravnosti, poctivosti a čestnosti každého z nich, na jejich lidské, odborné i vědecké erudici. Vědecká činnost je společností zatěžována stále větším morálním břemenem.

V tom prizmatu jsou různé výpady proti víře ve smyslu úvodu - totiž, že víra a věda odpovídají na různé otázky a problémy nastávají nechce-li to někdo uznat, nejen pokleslé, ale přímo odporné. Ukázky a odkazy jsou pod článkem. Věda se pokouší odpovídat jenom na úzký segment objektivní skutečnosti a proto tedy nemůže být ustavena do pozice soudního znalce, který rozhodne o světovém názoru. Tento názor si rozhoduje každý člověk ve svém svědomí znovu a znovu a věda mu zde může být pouze nepřímým prostředníkem.

Existují i pokusy s druhého konce názorového spektra, snahy implementovat víru do zásad vědecké práce. Při obraně takových zásahů se pak zaštiťují akademickou svobodou a deliberací, že odmítání těchto snah je s těmito výdobytky v rozporu. Je prý třeba ctít svobodu bádání a předem nevylučovat nová témata a neotřelé metodické postupy. První, co je podle mého názoru v takové argumentaci nesprávné, je záměna témat a metod s obecnými zásadami vědecké práce. Současná doba umožňuje svobodnou volbu témat a konkrétních metodických postupů, ale se „svobodnou volbou“ zásad vědecké práce nelze souhlasit. Jestliže má víra preferuje určitý výsledek a všechno přizpůsobuji tomu, aby se ten výsledek manifestoval, nelze hovořit o vědecké práci. Do této skupiny patří i pokusy sloučit neslučitelné. Víra je, podobně jako geometrie v rovině, postavena na jistých postulátech, o kterých se nepochybuje, které se nediskutují. Věda se od víry emancipovala tím, že připustila pochyby a diskusi o všem (v geometrii to mělo za následek vznik geometrií na zakřivených plochách). Pokusy vytvořit novou víru na vědeckém základu jsou nepoučené, protože víra má odlišný cíl. Víra je velmi intimní niterný vztah, je vnitřním ztotožněním s podstatou, je uvedením životního stylu do souladu s etickým poselstvím, je pomocí a službou svým bližním. To věda nedokáže a ani se o to nepokouší. Vědě jde primárně o odhalení a pochopení funkce pozorovatelného světa.

To, proč jsem napsal tento článek, je obrazem důležitosti si vzájemně naslouchat. Tvrdím opakovaně, že víra a věda nejsou v rozporu. Že v rozporu jsou pouze pomýlení či manipulující lidé a poté čtu v odpovědi: „Jsem přesvědčená, že největší tragédií pro lidstvo a svět je právě rozpor mezi vědou a vírou,“ tak si nemohu být jistý, zda jde o úmysl nebo jenom nedbalé čtení. Je velmi těžké diskutovat o problému s někým, pokud si nemůžeme být jisti, v jakém významu používá jednotlivá slova. Přesná definice používaných pojmů je základní charakteristikou vědecké metody, diskuze a článku. Proto bývají vědecké texty strohé a neoplývají bohatým a květnatým slovníkem. Úplně opačná situace může být v literárním díle, kterým Bible konec konců je, kde právě ta květnatost, nejednoznačnost a jinotaj je jednou z hodnot, které pak zúročí různí vykládači. Problém nastává, jestliže se začnou tyto dva styly míchat a zaměňovat. Od samého začátku tvrdím, že věda a víra nemohou být v rozporu, protože jsou mimoběžné. Zabývají se rozdílnými hodnotami. To ale jenom tehdy, pokud nějaký nepoučený nebo fanatik nebude chtít poměřovat víru nástroji vědy či naopak vědu nástroji víry. Takový postoj neospravedlňuje nic, tím méně „svaté nadšení,“ které je jenom eufemismem fanatismu. Takový postoj dělá jak vědě, tak víře tu nejhorší službu. Rozhádá, znepřátelí a rozkmotří i ty nejtolerantnější. A to zvlášť tehdy kryje-li se pláštíkem vědy. Není to věda, není to víra, jsou to zcela konkrétní lidé. Jsou to autoři článků, videí, kteří útočí na emoce těch, kteří jim věří. Je to odporná role. Daleko nejjasněji ji lze odhalit v politice. Tuto roli u nás sehráli mistrovsky Ing. Miloš Melčák, CSc. a Doc. MUDr. Michal Pohanka, Ph.D, ale zároveň se stali personalizovaným poučením, že ani špičkové formální vzdělání nezakládá vzorový charakter.

V uměle vyvolaných sporech hrají význačnou roli články, tvářící se jako historické, které se snaží dehonestovat Bibli tím, že v ní vyhledávají nepravosti a věcné nesprávnosti. Připadá mi to naprosto shodné s tím, kdyby se tyto "prohřešky" vyhledávaly v Homérské epice. Například v příběhu o Iasonovi a Argonautech. Musím jmenovat Biblické násilí;   Historie Boha 1;   Historie Boha 2;
Rozhovor s farářem Jaroslavem Pecharem;   Tady zase (stejný) autor zanedbal pravidlo elementární slušnosti, když ke svému závěru nepřipojil vyjádření oponenta. Takový způsob lze tolerovat na vlastním blogu. Činí-li se to ale v celostátně čteném mediu, jde o nízké a sprosté jednání.
Bill Maher, americký komik, moderátor, politický komentátor a herec. V devadesátých letech moderoval noční show Politically Incorrect, nyní působí v Real Time with Bill Maher. Je autorem scénáře a hlavním účinkujícím komediálně-dokumentárního filmu Religulous, ve kterém si utahuje z organizovaného náboženství. Jeho scénář, ale nerozlišuje víru, která přetrvala tisíciletí od podvodného jednání a podobně jako předchozí autor zesměšňuje věcné chyby a nepřihlíží k tomu, že poselství historických dokumentů je úplně jinde než v jimi popisovaných skutečnostech. Jeho výsměch zraňuje zcela plánovitě a lze jenom těžko říct zda v tom hraje větší roli jeho velikášství nebo špatné vzdělání.
Opačným případem je doc. Ing. Miloslav Král, CSc který, byť manifestuje svoji vědeckost, se prohřešuje proti zásadám vědecké práce. Je jich několik. Zaměňuje pojmy informace a entropie, používá neprokázaná tvrzení - např. žádné zvíře nereflektuje v prožívání samo sebe (to by ale znamenalo, že zvíře se není schopno učit), zobecňuje individuální zkušenost a celou řadu dalších. Jeho motivaci sice neznám, ale je schopen váhou své osobnosti ovlivňovat další. Různé křesťanské magazíny, které se snaží o manipulaci. Například odkázaný portál Víra a věda uvádí závěr: V zásadě mezi vírou a vědou nemohou vzniknout rozpory, protože věda pouze zkoumá to, co Bůh stvořil. Manipulace tkví v tom, že nebere v úvahu existenci nevěřících, latentně je vlastně diskriminuje, jakoby byli jakýmsi šmé, kterým se není nutné zabývat. I takovýto postoj primárně lidi rozeštvává a lze jen doufat, že v tomto konkrétním případě jde jenom o jazykovou neobratnost a nikoliv záměr.

Přímá demokracie, morálka, svoboda - znovu k památce PhDr. Milana Valacha, Ph.D.

V článku k nedožitým 58. narozeninám PhDr. Milana Valacha, Ph.D. jsem použil úryvky z jeho knihy Svět na předělu, abych demonstroval prvořadou úlohu deficitu demokracie na morálním propadu a jednoznačný sklon (tendenci) neobčanské společnosti k absolutistické vládě. Stále častěji se ozývají hlasy požadující implementaci prvků přímé demokracie do existujícího systému. Snahy o „napřímení“ české demokracie jsou dnes více než legitimní a odůvodněné. Už to není jen přání mít kvalitnější politický systém, nýbrž projev pudu sebezáchovy přesvědčených demokratů, kteří vidí, jak se jim demokracie ztrácí pod rukama. Jak se z vlivu občanů na věci veřejné stává opět vzdálená chiméra.

Je to přirozené. Politika, to jsou vztahy mezi sociálními třídami. Není to správa státu, ale boj o vládu nad správou státu. Je to boj o moc. O moc mimo jiné, rozdělující peníze.

I etika podnikání je do značné míry ovlivněna politickým systémem a je tedy značně schizofrenní. Na jedné straně chápe zisk jako morální povinnost, ale stejná morálka by měla být korekcí podnikatelova jednání. Jako příklad nemravnosti lze uvést prodej úmyslně nekvalitního zboží, zneužití důvěry zákazníků, hromadění zisku za cenu předvídatelného znečištění veřejného prostředí. Stanovením etických mezí, tedy humanistickou koncepcí etického kodexu, se musí zabývat systém a tedy i participující občan, protože morální odpovědnost manažerů neexistuje (známé prohlášení Velkého Klasika, dále pouze V. K. - morálka není ekonomickou kategorií). Etika jednání vznikala v průběhu vývoje převážně neuvědoměle a je nedílnou součást života lidského společenství. Jestliže chce člověk žít, musí jednat, rozhodovat se, volit z mnoha možností, a také podílet se na tvorbě těchto možností volby. Řešení vyžaduje použití rozumu a úspěšné řešení vyžaduje spolupráci lidí. Stručně řečeno – bez stanovených pravidel je ale spolupráce nemožná. Morální normy jsou všeobecné, platí po celém světě bez ohledu na společenské zřízení nebo vyznávanou víru a jsou vyjádřením nutnosti spolupráce k přežití. Zásah moci může tyto normy selektovat a pokřivit. V podmínkách dlouholetého útlaku se pak jako účinná strategie přežití osvědčuje manifestovaná oddanost moci, se současnou neúctou k ní. Stavem vědomí je potom schizofrenie, rozpor mezi tím, co se veřejně říká, a tím, co se skutečně dělá. Pro jednotlivce to může být výhodná strategie, ale pro demokratický stát, o nějž nám jde, to představuje vážné nebezpečí. Proč?

I v dnešní době se často můžeme setkat s tvrzením, že lidskou přirozeností je sledovat své soukromé zájmy a nic jiného. Máme uvěřit, že pokud by se tak chovali všichni, nebo alespoň většina společnosti, dosáhli bychom ideálního stavu, to je rozvinuté a prosperující společnosti (V. K. – „Řešení není v ničem jiném než v důsledném zavedení tržních vztahů, jedině ty nám ukáží, kdo si co skutečně zaslouží“). Na první pohled je tato idea přitažlivá. Po letech státního komandování touží mnozí po tom, aby si mohli dělat, co oni chtějí a ne co jim někdo přikazuje. Idea: „co zákon nezakazuje, je povoleno,“ jakoby spadla z nebe. I z tohoto důvodu se egoismus, tedy soustředění jen na svůj soukromý prospěch jeví nesmírně přitažlivý. Podíváme-li se ale podrobněji na systém, kde každý si chrání jenom svůj vlastní prospěch, dojdeme k poznání, že by taková společnost nefungovala a nejspíše by si „šla po krku.“

Milan Valach ve své knize Svět na předělu ukazuje na příkladu podnikatele, který by nabídl veřejnou službu – hromadnou dopravu, jeho souboj s černými pasažéry. Možnost založit a provozovat takový podnik je dána tím, že příjmy jsou dostatečně větší než náklady na provoz a údržbu hromadné dopravy. Pokud by platili všichni, byly by příjmy na ideální hladině. Skutečnost je však vždy poněkud horší. Vždy se najde někdo, kdo se chce svést zadarmo.
Všude, kde do hry vstupuje veřejný zájem a kde nelze jednotlivce vyloučit, se najdou „podnikavci,“ kteří se chtějí zadarmo svézt. Kde není veřejný zájem, tam není ani jejich mimořádný zisk. Aby si jej udrželi, aby mohli žít z peněz a práce ostatních, budou samozřejmě vystupovat jako horliví zastánci poctivosti a dodržování pravidel hry. Proto i ten, kdo těží z porušování pravidel, si bude přát, aby je ostatní dodržovali. Zápasí se pak o to, kdo bude v té privilegované menšině a kdo v oné okrádané většině. A ta zvýhodněná menšina si velmi pečlivě střeží, aby také menšinou zůstala. Jinak by se systém zhroutil a oni by přišli o svůj zisk. Uvidíme, že není v jejich silách udržet toto postavení, pokud nezapřou vlastní principy, a to, ani kdyby na jeho obhajobu použili to nejbrutálnější násilí, tu nejvýkonnější tajnou policii.

Z hlediska maximalizace osobního zisku se pak jeví mnohem výhodněji strategie, která využívá ozbrojené síly represivní organizace k dosahování mimořádných výdělků obchodem s kradeným zbožím, drogami, vydíráním a podobnými vysoce ziskovými aktivitami. Z policie by se stala mafie. Nakonec by ani policie nemohla existovat, neboť každá organizace egoistických individualistů se musí rozpadnout v jejich vzájemném boji. Kdybychom se opravdu chovali jako jedinci ohlížející se pouze na maximalizaci svého vlastního zisku, dospěli bychom skutečně k všeobecnému vzájemnému konfliktu. A to nikoliv proto, že by lidé byli nadáni nějakým pudem agresivity, ale prostě proto, že se každý snaží o dosažení co největšího osobního prospěchu. Jestliže druhý má něco, co je i pro mne žádoucí a jestliže není natolik silný, aby se mi mohl účinně bránit, je jasné, že to, po čem toužím, si vezmu. Předmětem mé touhy nemusí být nějaká věc nebo peníze, může to být také území, pozemek a dokonce to může být i tento člověk sám, neboť je schopen pracovat a svou prací vytvoří více, než sám spotřebuje. Může tedy pracovat pro mne, jestliže ho k tomu nějak přinutím. A tady pomáhá politický systém pokud si ho přizpůsobím a nenechám na něm participovat kdekoho. Tedy ani represivní aparáty nemohou fungovat, pokud je budou tvořit jedinci ohlížející se jen na svůj osobní prospěch. Důsledkem všeobecného egoismu je proto nutně svět boje všech proti všem. Za takových podmínek není možné cokoliv podnikat, stavět, sít, a dokonce ani žít.

Tresty a trestající instituce nemohou být nikdy tím, co zaručuje spravedlnost a morálku ve společnosti. V našem případě nemohou být tím, co vysvětluje existenci veřejných služeb v reálném světě.

Jestliže je jasné, proč „černí pasažéři" neplatí, zůstává ve světě maximalizace osobních zisků naprosto nepochopitelné, proč většina lidí za dopravu platí, proč policisté a soudci zpravidla netvoří mafie atd. Proč většina lidí za služby platí? Zdá se, že jsou pro to dva důvody.

Řidič, který mě veze, pro mne něco dělá a očekává, že já mu za tuto pomoc poskytnu patřičnou odměnu, která je pro něj a jeho rodinu zdrojem obživy. Jestliže to neudělám, ohrožuji tuto jeho obživu, a tím mu ubližuji. Cit vzájemné solidarity nevystihuje jen můj vztah k řidiči, ale i vzájemný vztah nás pasažérů a obyvatelů města vůbec. Jestliže já neplatím, přispívám tím k ohrožení existence dopravního podniku, to znamená, že ohrožuji i ostatní cestující. Přesně řečeno ohrožuji uspokojení jejich potřeby někam se dopravit. V našem společném zájmu proto je, aby pokud možno všichni cestující platili. A jestliže zde mluvíme o společném zájmu, již tím ukazujeme, že člověk není jen individuem, ale také členem lidského společenství. Právě v tomto zanedbání vzájemné sounáležitosti, vzájemné závislosti člověka na člověku, byl výše uvedený pohled na člověka jako na pouhé individuum maximalizující svůj osobní prospěch mylný. Vzájemná závislost a vzájemná potřebnost lidí je základem, z něhož vyrůstají pravidla jejich vzájemné spolupráce. Kromě jiných se tato pravidla vyjadřují v podobě morálních a právních norem. Ty proto vymezují podmínky každodenního soužití lidí v rámci jejich vzájemného společenství.

V zájmu zachování lidské společnosti je proto nutné neustále bojovat s „černými pasažéry". Základem tohoto boje je udržování a prohlubování pocitu vzájemné sounáležitosti, stejně jako použití represe proti „černým pasažérům“. Represe, vyhledávání a trestání nepoctivých lidí proto není aktem závisti vůči úspěšně zbohatnuvším jedincům a skupinám. Toto použití síly je projevem pudu sebezáchovy. Důležité je, aby černé pasažéry trestali i ti členové skupiny, kteří nejsou přímo postižení jejich parazitickým chováním.

Shrnuto, altruistické jednání není jednáním bez motivu, ale je to takové jednání, v němž je dávána přednost péči o kvalitu společenství před bezprostředními, krátkodobými zájmy jedince. Ovšem kvalita společenství představuje rovněž zájem jedince, neboť, jak jsem již uvedl, bez spolupráce s druhými bychom nepřežili. V základním slova smyslu proto morálka není hlasem přikazující autority, který omezuje naši svobodu, ale je vyjádřením naší vzájemné sounáležitosti. Proto jsou morální normy nejen předpokladem svobody ale také nedeformované demokracie. Program útěku před právníky z počátku devadesátých let, byl zločinem na občanech České republiky, protože umožnil morálně nepřijatelné využívání privilegií nabytých v předchozím režimu, násobení zisku ze starých špinavých peněz a přetransformování těchto privilegií do regulérní soustavy vlastnických práv. Byl tedy zločinem i pro ty, kteří ho zneužili. Nadělal z nich totiž lumpy. A to vše proto, že zde rozhodovalo autokratické centrum záměrně pokřivující morálku. A bez demokratické kontroly. Bez těch, byť sebenepatrnějších prvků přímé demokracie.

Demokracie je forma vlády, která umožňuje všem těm, kterým je vládnuto, participovat na vládě sobě samým. Legitimační efekt přímé demokracie spočívá ve faktu, že možnost participovat na rozhodnutích je umožněna všem občanům. Za prvky přímé demokracie je třeba bojovat už nyní, ale tento boj nesmí být vytržen z kontextu bojů za ekonomickou rovnost, boje proti ideologické indoktrinaci lidí režimem, za odstranění ovládání médií velkým byznysem, apod.

Jako izolovaní jednotlivci nejsme schopni překonat v zásadě centralizovanou mašinerii manipulace s veřejným míněním. Sama veřejnost musí být aktivní při prosazování pravidel společného soužití a v praktických projevech solidárního chování (pomoc potřebným, obrana napadených, kritika, společenská ostrakizace těch, kteří porušují pravidla vzájemného soužití atd.), jednak musí vnímat policii a soudy jako instituce usilující o stejný cíl. Jejich role i vnímání veřejností je ve společnosti rozporné, současně nás chrání před zločinci, ale stejně tak nás pronásledují a tyranizují, pokud se hodnoty rovnosti, solidarity a svobody jako základní principy společenského systému, pokoušíme prosadit. A trestají nás dokonce i tehdy, když se jen snažíme, aby stejná pravidla platila pro parazity ze spodních příček sociální hierarchie, ale především pro ty nebezpečnější na jejím vrcholu (Malé zloděje věšíme a velkým svěřujeme veřejné funkce - říkal už Ezop).

Pro takovou aktivní společnost vládnoucí nástroji jako obecné referendum, iniciativa či odvolatelnost, se ujal název občanská. Souvislost s úspěšným sabotováním dosavadních snah o přijetí nového zákona o obecném referendu bez dalších podmínek je zde nabíledni. Existence takového referenda by pravděpodobně zabránila především aroganci, se kterou nám pseudoelita pod kuratelou svých „kmotrů,“ pasáků, diktovala, co je pro nás nejlepší.

Strach a hrůzu vládnoucích struktur z aktivní veřejnosti nejlépe opět vyjádřil V. K. ukázkovou demagogií: „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností a je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat“ (na semináři „o nebezpečí hrozícím obyvatelům Česka ze strany nevládních organizací a vůbec o občanské společnosti“ v Centru pro ekonomiku a politiku v Praze, červenec 2005).

Poznámka: V textu jsou použity ukázky z knihy Milana Valacha Svět na předělu.
Text pomohla redakčně upravit p. A. Brídlová.
Psáno pro Britské listy 15. ledna 2014

Jak dál - S úctou památce PhDr. Milana Valacha, Ph.D.

Následující článek pojednává o prvcích přímé demokracie. O tom, že nedostatky demokracie se neléčí jejím odstraněním, ale jejím naplněním. Neúnavným propagátorem prvků přímé demokracie byl Milan Valach († 18. května 2013). Dovolte, abych mu svůj příspěvek, který čerpá z jeho myšlenek, věnoval.

Současné články napříč spektrem medií nás přesvědčují, že přišel čas standardní levice. A že ta levice není žádným samospasným činitelem, protože je provázaná s byznysem stejně, nebo jenom o poznání méně, než jsou provázány pravicové strany. Jako většina zpráv má i tato své racionální jádro. V každé politické straně, bez ohledu na orientaci, probíhá železný zákon oligarchizace, kdy se vedení strany na základě ovládání zdrojů informací, peněz, administrativního aparátu, ale třeba i na základě styků s vrcholovými představiteli státu, odtrhne od svých členů. Uvnitř této kasty pak probíhá boj o přístup k moci a k veřejným financím. Každému politikovi jde o moc, ale příslušnost ke jmenované kastě převáží i osobní ambice a politik bojuje zuby nehty, aby ta těžko kontrolovaná moc zůstala zachována jako výhradní vlastnictví profesionálních politiků, kteří ji využívají ke svému prospěchu. Kdysi to výborně vystihl Václav Bělohradský slovy: „Funkcionáři všech stran si rozumějí.“

Přístup k veřejným finančním zdrojům je nepsanou pozvánkou pro různé zájmové skupiny. Nejde jenom o přidělování obecních či státních zakázek, ale také o návrhy vhodných formulací zákonů, jak to často vidíme ve sněmovně, kde existuje paralelně několik různých návrhů, podle toho, komu která strana právě prokazuje „laskavost“. V takovém systému se poctivost stává konkurenční nevýhodou a firmy bez styků a úplatků utřou. Jsou vytlačovány těmi, co takovými skrupulemi netrpí. To znamená, že zdrojem korupce se stává přímo náš systém zastupitelské demokracie a protože zákon oligarchizace platí bez výjimek ať se strany zaklínají tradicí či morálními frázemi, voliči následně propadají politické nevíře a druhá část politické pověře. Jsou pak ochotni hledat řešení ve vládě silné ruky. A to je vážná hrozba znamenající konec demokracie. V našem systému demokracie je to podle ústavy lid, který je zdrojem veškeré státní moci (hlava1. článek 2. odstavec 1) a tuto moc propůjčuje zastupitelům – opakuji, lid si nevolí své pány, ale své zastupitele. Tedy svého druhu úředníky. Je na místě otázka, proč takto manifestovaný lid nemá právo tyto své zastupitele ustavit i sesadit, kdy se mu zlíbí? Odpověď je nasnadě. Protože by to znamenalo citelný zásah do politické moci. Do té moci, o kterou politici urputně bojují. Stačí zmínka, aby převážila politikova alergie, zaznívá zde uražené elitářství, tedy falešný pocit panské nadřazenosti – „Přímá volba není nejchytřejší, osobně s přímou volbou nesouhlasím“ (Marek Benda); „Pokud bude i nadále volit kdekdo, zvolíme jednou i Rákosníčka“ (Jaroslav Škarka). Mají proč se bát. Existuje precedens. Když guvernér mnohomilionové Kalifornie Gray Davis přivedl zemi do vážných potíží, občané ho jednoduše odvolali, přestože nebyl zrovna volební termín.

Rozhodli se místní zastupitelé a na ně napojené firmy pro projekt, o jehož výhodnosti pro zapojené se nepochybuje, zatímco občané to za prioritu nepovažují? Nemáte-li možnost referendem zvrátit rozhodnutí o zneužití obecných prostředků, nemáte-li možnost odvolání příslušných zastupitelů, je to evidentní deficit demokracie. V České republice existuje jakási možnost místního a krajského referenda, ale nastavených tak, že je lze jen velmi obtížně splnit. Jinak řečeno, je nutné prosadit a uzákonit referendum vyhlašované na základě rozhodnutí občanů a to na místní i celostátní úrovni za stejných podmínek, jaké platí i pro všechna ostatní hlasování občanů. Prahy povinné účasti, jako je to u nás u místního referenda, jsou výsměchem občanům ze strany vládnoucí oligarchie. Tento výsměch je preventivní obranou politiků vůči občanům. Jim jde o to nejcennější. O moc. Je to přirozené. Pokud budou politický systém ovládat sami politici, je jenom normální, že si jej přetvoří ve vládu volené aristokracie, že si rozhodují o svých platech, o své imunitě, o svém postavení ve společnosti, o obecních daních ač občanům tuto možnost v zákonu odepřeli.

Jak to, že volby politiků jsou platné i kdyby přišel jenom jeden volič a hlasování v krajském referendu je platné jen přijde-li nejméně 35% všech občanů kraje? To, co skutečně potřebujeme, je právo rozhodovat sami o všem, k čemu jsme dočasně svěřili právo rozhodovat svým tzv. zástupců a to včetně odvolání od úrovně obce až po úroveň EU. Potřebujeme tedy prakticky použitelné a účinné zákony nastolující vládu občanů. Bojím se, že volba současné levice tomu příliš nepomůže. Levice tyto problémy řešit nechce, alespoň je ve svých programech nereflektuje. Je důležité reagovat na každou zmínku, že je tu příliš demokracie hlasitou reakcí, že je jí naopak málo.

Nevím jestli si čtenář všiml, že ve Švýcarsku probíhá debata o základním nepodmíněném příjmu. O dalším demokratizačním prvku. Podpisová akce již přinesla dostatek hlasů (130000), takže teď probíhá debata nakonec završená referendem, které určí zda základní nepodmíněný příjem ano nebo ne. Podle švýcarských zákonů je výsledek limitován rokem 2019. Jeho výše je navrhována na 2500 švýcarských franků pro dospělého a 600 pro dítě měsíčně. To představuje roční výdaj asi 200 miliard a z nejrůznějších státních fondů (pomoc v mateřství, státní důchody atd.) se v současnosti vyplácí asi 170 miliard. Rozdíl 30 miliard je ufinancovatelný, zvláště když odpadne dost široká škála administrativy. Vykazování nezaměstnanosti například ztratí smysl. Zajímalo by mě proč tuto kartu nezdvihne naše levice - už jenom pro ty dopady. Na trhu práce by se vyrovnaly síly a s poptávkou po pracovních silách by musely nezbytně jít nahoru také podmínky. Zvýší se cena opovrhované a nepříjemné práce a naopak se sníží cena práce žádané. Zvýší se konkurenceschopnost podniků a podpoří se drobné podnikání, protože se sníží riziko bytí bez příjmu. Zvýší se domácí spotřeba. Lze mluvit o osvobození lidí - o demokratizaci. Už dnes mají učitelé ve školách problém, protože dětem lžou, že jenom na nich záleží zda budou úspěšní ve svém zaměstnání. Sami však dobře vědí, že tolik pracovních míst není. A tady přichází základní nepodmíněný příjem, který značně zmírní feudum (feudální léno zaměstnavatele vyjádřené slovy: „nelíbí se ti? Můžeš jít!“), osvobodí lidí a dovolí jim pracovat tak, jak chtějí.
Škoda, že se toho nedožil Milan Valach. On věřil spíše paticipatívní ekonomice, která se v jednotlivých případech objevuje tu v USA nebo v Argentině, ale je velmi křehká a závislá na dravosti nadnárodních oligopolů. Uvidíme jak to ve Švýcarsku dopadne. Držím palce. Pro zajímavost ještě uvedu, že podobnou koncepci, ale ve formě parodie, měl Vlastimil Tlustý, pozdější ministr financí Topolánkovy vlády, už v roce 2003. Proč parodie? Protože navrhoval základní nepodmíněný příjem ve výši 4000 Kč na osobu a měsíc. To je částka, která samozřejmě nedovolí opustit pracovní proces, která neuvolní trh práce, která neosvobodí člověka. I z dobré myšlenky jde vždy udělat špatnou frašku.

Poznámka: V textu jsou použity celé pasáže z knihy Milana Valacha Svět na předělu.
Psáno pro Britské listy 12. srpna 2013

Alchymistka Mgr. Ing. Ivana Řápková

„Jsem přesvědčena, že pozornosti, kterou musíme věnovat drogové kriminalitě, není nikdy dost. Kromě červeného fosforu, ze kterého se vyrábí pervitin, důvodová zpráva jednoho z vládních návrhů upozorňuje i na gama-butyrolakton (GBL) nebo 1,4 butandiol (1,4-BDO). Nechvalně známý GBL či BD patří mezi takzvané ‚večírkové drogy‘, které jsou oblíbené právě mezi mladými drogově závislými lidmi, i těmi, kteří jsou závislostí vážně ohrožení,“ uzavřela poslankyně Ivana Řápková.
Mgr. Ing. Ivana Řápková
poslankyně PČR

Pervitín - správně metafetamin - sumární vzorec C₁₀H₁₅N- se v pouličních varnách připravuje redukcí efedrinu jodovodíkem za přítomnosti fosforu. Mgr. Ing. Řápková vystudovala ekonomii a později práva (i když Plzeňská a pod Kindlem), ale chraň nás Bože od vzdělanců, kteří jsou schopni tvrdit, že z fosforu jde vyrobit libovolný prvek. Jestli paní Řápková vystudovala čestně, pak to ukazuje na tragickou úroveň ekonomického školství.

Dokonalá privatizace

V Britských listech vyšel zajímavý článek, který popisuje co se zde od devadesátých let událo a i když přetiskování hotových materiálů nepatří mezi mé koníčky, dovolil jsem si jej zveřejnit a okomentovat. Ilona Švihlíková
Miloš Pick, velký český národohospodář, který již bohužel není mezi námi, již v 90. letech psal o tom, že české hospodářství se „stabilizuje na samém dnu.“ Myslel tím dlouhodobou stagnaci a úpadek výkonnosti českého hospodářství.
Netušil, že to platí i o politice.
Je ovšem pravda, že Nečasova (čti: Kalouskova) koalice je schopná posunovat ono dno stále níž a níž. Má jednu jedinou schopnost: přežívat v hnilobě. Navazuje tím na dlouhodobé procesy, které se dotýkají již prvotního nastavení ekonomického a politického systému v procesu transformace na počátku 90. let. Velký ohlas měl nedávno uskutečněný rozhovor s Janem Stráským. Řada pasáží z rozhovoru pro Hospodářské noviny je velice signifikantní, např. na otázku zda byl záměr nechat vybrané „nakrást“: „Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl.“ A dále na otázku bankovního socialismu jako specifické české cesty kapitalismu: „Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard. Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy.”
Ale neměl by zapadnout ani rozhovor s Tomášem Ježkem v Ekonomu:
„Po skončení kuponové privatizace, když vznikl kapitálový trh a začaly fungovat privatizační fondy. Tam je zakopaný pes. Klíčový zákon o investičních společnostech a investičních fondech z roku 1992 byl úmyslně pokažen…“ Na otázku, kdo ho pokazil, odpovídá: „Václav Klaus, Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák na federálním ministerstvu financí. Šlo o takový ďábelský detail…. A tak se stalo, že vedení fondů ovládlo majetek kuponových akcionářů a začalo s ním nakládat jako s vlastním. Petr Kellner a další dostali štědrou nadílku. … Navíc, a to chci třikrát zdůraznit, se už neobíral stát, ale jedni občané okrádali druhé... Nechci hodnotit, co třeba pan Kellner dělá dnes. Asi to dokonce dělá dobře. Jenomže dobře hospodařit se dá i s nakradeným majetkem…. Tvrdím, že za všemi těmi průšvihy a šílenostmi stojí Václav Klaus. Zprvu tomu nikdo nevěřil. To musela na konci jeho kariéry přijít novoroční amnestie a abolice, aby lidé pochopili, co tu po celou dobu dělal.“ (Zdroj: Rozkradená republika?, Ekonom, č. 14, 2013, str. 6-7.) Celkově byla podceněna (nebo spíš záměrně využita) tzv. path dependency, pojem, který naznačuje, že určité typy chování, jednání a rozhodování mají dlouhodobou setrvačnost a přenášejí se i přes jinak zásadní změny (třeba revoluce).
Zmiňme dva jevy:
• sítě vztahů, kontaktů a kamarádíčků, které se transformací a la Klaus přenesly na vyšší úroveň
• obyvatelstvo skryté ve svém privatismu, pasivní, defenzivní, obdivně vzhlížející k autoritám, připravené se „nechat vést“
Obé trvá dodnes, ale během oněch dlouhých více než dvaceti let dostává patologické rysy.
V rámci ekonomiky pozorujeme nesmírně silný nepotismus (na všech úrovních, od obsazování volných míst ve firmách, na úřadech, od obcí po ministerstva). Tak se multiplikují neschopné osoby na důležitých úřadech, lidé, kteří nechápou, co by měli dělat, jaká je jejich agenda atd. Ztrácí se tak schopnost vést úřad, obec, ministerstvo, stát. Odbornost je někdy na překážku, ale téměř nikdy nestačí, není-li podpořena „těmi správnými kontakty“. Druhým jevem jsou chronicky předražené zakázky šité na míru, opět na všech úrovních. Tímto způsobem se dlouhodobě a vytrvale tuneluje český stát, efektivita a snaha o inovace jsou často směšné, neboť nejdůležitější jsou opět kontakty s těmi správnými lidmi.
Nejsofistikovanějším způsobem korupce je tzv. dobývání renty. Zde se přímo vytváří prostor pro vydlabávání veřejného sektoru. S-karty či „penzijní reforma“ jsou klasickými případy dobývání renty.
Stát se pod tlakem těchto faktorů, ve spojením s pasivitou obyvatelstva, začíná rozkládat a není schopen plnit své základní funkce.
Stát je náš – to bylo heslo, které jsem použila na jedné z protivládních demonstrací. Myšleni: stát je nás – občanů a má ty funkce, které si my, občané, přejeme z daní, které platíme. V současném kontextu je ovšem třeba podotknout, že stejného názoru bude zřejmě síť „hochů (tu a tam i nějaké děvče), kteří spolu mluví“. Za ty roky skutečně dospěli k závěru, že stát je tu pro ně: aby z něho tyli (veřejné zákázky), hlídali si právní prostředí (zákony na míru, dobývání renty, dosazování kámošů), kdyby byl problém nechali někoho sledovat… Následkem je totálně zprivatizovaný stát, v němž vše, co je veřejné, slouží určitému úzkému partikulárnímu zájmu, za kterým stojí PRACHY. Na prodej je prostě všechno: počínajíc poslanci, státními firmami a konče rozvědkou. Co si račte přát?
V situaci, kdy si hlavní ekonomičtí aktéři uvědomují, že už není moc z čeho brát (a brousí si zuby na privatizaci zdravotnictví, zbytků kultury apod.) si někteří „podnikatelé“ chtějí uchovat svůj vliv a moc např. cestou skupování médií. Jiní už chtějí mít po bujném mejdanu 90. let klid, už se nechtějí rvát o další kost a už vůbec si nepřejí vstup nových aktérů na „trh“. Chtějí si svůj majetek pojistit a situaci zastabilizovat. Podle hesla: Eh, čo, kradlo sa, kradlo. Terazky som pán! Takoví zase zakládají politické strany.
Pro současné aféry je tu varianta, o níž hovořil Oskar Krejčí (níže). Nicméně nelze ani vyloučit možnost, že se jedná – vzhledem k na první pohled chaotické situaci – o pokus o tzv. řízený přechod. Tedy nahradit v situaci tenčících se zdrojů partu A partou B.

Profesor Oskar Krejčí aktuálně

Profesor Oskar Krejčí předpokládá, že se vážná situace související s policejní razií nejen na Úřadu vlády dotkne i dalších politických stran a jejich představitelů, nejen premiéra a ODS. Podle něho tomu nahrávají tři faktory.
„Tato situace musí zasáhnout i ostatní minimálně pravicové strany,“ hodnotí policejní zásah především proti politikům ODS a lidem spojeným s touto stranou pro ParlamentníListy.cz politolog Oskar Krejčí. Ten zároveň upozornil, že v poslední době gradují tyto protikorupční nálady a zásahy v celém postsocialistickém světě. „V Rusku vidíme v podstatě dnes a denně tvrdé zásahy proti zkorumpovaným politikům. A připomeňme si, jak byla rozebrána část pravicového politického spektra na Slovensku,“ připomíná Krejčí.
První vlaštovkou nástupu tohoto trendu v Česku byl před dvěma lety zásah na magistrátu. „Pak to zdánlivě utichlo,“ dodává politolog s tím, že ale přeci nelze vyloučit, že tehdy ten zásah odkryl podstatně víc důkazních materiálů, s nimiž policie po ty dva roky pracovala. Kauza Rath byla přitom podle Krejčího záležitostí zcela nahodilou a do této souvislosti nezapadající. Proč se to ale děje? Profesor Krejčí je přesvědčen, že rozhodují tři zásadní faktory. Za prvé se podle něj do funkcí kriminální policie a státního zastupitelství dostává nová generace, která tam nebyla za doby velké privatizace, čímž je vlastně nezkorumpovaná. Za druhé, v té míře, v jaké to známe před 15 lety, je nezkorumpovatelná. „Což je protifaktor daný tím, že velká privatizace skončila, takže už není co privatizovat,“ dodává Krejčí. Nejsou prý poznamenaní takovou korupcí, jako jejich předchůdci ještě před 10 lety. Za třetí, část těch, kteří hodně zbohatli, a to je podle Krejčího faktor platný pro všechny postsocialistické země, si přeje stabilizaci poměrů v zemi. „Zejména ti, kteří mají zajištěno, že se na jejich eventuální nekalosti nepřijde, nebo ti, kteří přišli ke skutečně velkým majetkům zcela čistě – restitucemi. Ti všichni potřebují, aby se tu situace stabilizovala.“
Pokud jde o nepřehlednost celé situace, radí Krejčí k nahlédnutí, jak se to odehrávalo u sousedů, zejména na Slovensku. „Tam přece proběhla podobná akce s názvem ‚Gorila‘, která přinesla totální ‚rozebrání‘ pravicového politického spektra,“ připomněl známý politolog. Přitom to, jak říká, bylo postaveno na materiálu takřka nevinném, protože se na něm nedalo postavit téměř nic. „Ale zabralo to,“ dodává. Nicméně proces je podle něj velmi podobný. „Teď je z hlediska politologie, nikoli morálky, důležité předvídat, jaký dopad bude mít situace na strukturu politického spektra,“ uvádí politolog. Zatím se podle něho celá kauza točí kolem ODS. „Má-li ale mít tato aktivita nějaký smysl, musí podle něj dojít k zásahu proti všem pravicovým politickým stranám. „Proti stranám, které prohlásily sobectví za svou ideologii a z této ideologie udělaly státní program,“ upozorňuje profesor. „Proti těm, kteří vnímají korupci jako zdařilou součást podnikání, aniž by si uvědomovali, že tím rozkládají stát a společnost,“ dodává Krejčí.
„Jsem opravdu přesvědčen, že si to neuvědomují, že jim to prostě nedochází,“ konstatoval odborník s tím, že si ale „včleněním" korupce do systému podřízli větev, na které sedí.
Má-li se prý spektrum chovat jako demokratické, nikoli sebevražedné, musí být složeno z demokratických stran, tedy ze zemí, které si váží lidu. Ti, kteří se na něj povyšují, působí podle Krejčího destruktivně na politický systém.
Přesto, že tu existují určité indicie, že by se mohlo jednat o souboj mezi pravicí, je profesor Krejčí přesvědčen, že jde o útok proti korupci. Tentokrát je podle něj velká pravděpodobnost, že se nebude brát žádný ohled na stranickou příslušnost. "Nemyslím si, že by se to nepřelilo do ostatních stran, ale určitě to zasáhne všechny politické strany.“
Navíc se změnila jedna zásadní věc. Na Hradě je jiný prezident. „Prezident, který podporuje protikorupční politiku a odmítá udělovat amnestie,“ připomíná profesor Krejčí.
Na dotaz, jaké následné řešení by bylo nejlepší, se profesor Krejčí zasmál. „Teď se musíme obrnit trpělivostí a vyčkat,“ nabádá politolog. „Nejprve musíme zjistit, s čím přijdou vyšetřovatelé. A kdybych byl politikem s pravomocí rozhodnout, snažil bych se vytvořit co nejpříznivější prostředí pro práci vyšetřovatelů a státního zastupitelství.“ Ať už by prý šlo o úřednickou vládu, rekonstruovaný stávající kabinet nebo urychlené volby. „Rozhodně by se měla eliminovat taková situace, která nenapomáhá očištění politického spektra od korupčníků,“ nabádá profesor Oskar Krejčí.
Korupce je vnímána jako jeden z nejzávažnějších problémů v České republice. A to nejen z hlediska ekonomického, ale nutně také sociálního a morálního (viz dále).
Existuje velké množství definic, jedna z nich říká, že se jedná o zneužití svěřených pravomocí pro soukromý zisk. Korupci můžeme (v určitém, pravděpodobně užším pojetí) vnímat jako jev odehrávající se na hraně veřejného a soukromého sektoru.

Jaké jsou dopady korupce na ekonomiku a společnost?

        Korupce negativně ovlivňuje efektivitu. Přednost totiž dostávají nikoliv ti nejefektivnější (firmy např.), ale ti, kteří mají kontakty a vazby. Velmi výstižně se k problematice vyjádřil Karel Dolejší v Britských listech, kdy rozlezlou korupci v českém prostředí popsal jako hledání konkurenční výhody pod globalizačním tlakem.
        Korupce eroduje spravedlnost a legitimitu státních aktivit. U občanů tak stát ztrácí své opodstatnění a mohou si tak k němu vytvářet negativní postoje – a to navzdory faktu, že stát je možno chápat ( i když anarchisté by asi nesouhlasili) jako institut ochrany slabších. Silní stát nepotřebují, protože se dokáží „obstarat“ sami.
        Korupce ničí politickou stabilitu, pokud tedy nedojde do formy propojeného politicko-ekonomického kartelu na různých úrovních, kdy paradoxně je faktorem velmi zvráceného typu politické stability.
        Korupce mění strukturu ekonomiky a distribuce, protože preferuje neproduktivní aktivity vůči produktivním. Navíc, podobně jako finanční sektor sám o sobě, vysává z reálné ekonomiky zdroje a koncentruje je u propojené politicko-ekonomické „elity“.
        Ohrožuje fungování trhu. Korupce vytlačuje kvalitní firmy, které nemají kontakty na „správné“ lidi. Je to vlastně analogie nepříznivého výběru, ovšem v mnohem silnější formě.
        Země s vysokou mírou korupce nemají zdroje na veřejný sektor (nikoliv obráceně, že by země s velkým veřejným sektorem nutně musely být korupční, případ skandinávských zemí tuto „logiku“ jasně vyvrací).
        Korupce znevýhodňuje malé firmy, které nemohou s velkými hráči držet krok v uplácení (i kdyby chtěly).
        Korupce přispívá k chudobě, nerovnosti (koncentrace bohatství v rukou menší skupiny), zvyšuje dluh.
        Korupce ničí důvěru v demokracii. Proč bych měl věřit v sílu mého hlasu, když každý den mohu pozorovat, že síla se projevuje v přípravě, procesu, aplikaci legislativy schopností dostatečně zaplatit? Toto je pravděpodobně nejnebezpečnější dopad korupce, kterému se v ČR ale nevěnuje pozornost. Spíše se to zdá být naopak – demokracii ohrožuje nejvíce ten, kdo pojmenovává stav pravými jmény. Je to asi tak stejná logika jako říci, že za to, že venku je zima může teploměr.
Zdroj: The political economy of corruption
Korupci můžeme členit dle několika typů. Ad hoc korupce se dá vymýtit poměrně obtížně, ale obvykle mívá drobnější charakter (pokus o podplacení policisty, který naměří překročení rychlosti). Společensky a ekonomicky mnohem závažnější je systémová (propracovaný systém vztahů mezi subjekty, dlouhodobého trvání) a institucionalizovaná – ta totiž vlastně nevypadá ani jako korupce, protože je zabudována přímo v legislativě a schována ve tvorbě zákonů tzv. „na míru“.
Vzhledem k propojenosti současného světa nemůžeme opomenout ani globální korupci, která reflektuje to, že se na ní podílejí subjekty domácí i zahraničí, přičemž zahraniční se velmi často sofistikovaně účastní tzv. dobývání renty (viz dále).
Doplňme pro srovnání definici mafie, jak je uvedena na Wikipedii:
Od ostatních forem zločinu se mafie liší nejen svou strukturou, ale také infiltrací do státu – mafie má své členy nebo lidi jí nakloněné na místech státních úředníků, politiků, soudců a policie. Díky tomu se jí daří nejen prosazovat své zájmy, ale také krýt svou činnost.
Jedním z největších problémů pro příjemce nezasloužené výhody je, jak příjmy zlegalizovat. Jednou z možností je okázalá luxusní spotřeba. Ta ovšem mívá své hranice a ve většině civilizovaných zemí podléhá např. majetkovému přiznání, či majetkovým daním (které v ČR víceméně neexistují).
Globálně existuje celá sofistikovaná infrastruktura zahrnující země s „přísným“ bankovním tajemstvím a samozřejmě také daňové ráje. Zde je nejvíce pociťována absence silnějšího mezinárodního postupu a to navzdory faktu, že daňové ráje byly v roce 2008 na půdě G20 deklarovány jako jeden z nejzávažnějších problémů. (Dle údajů společnosti ČEKIA, zveřejněné v Právu, v únoru letošního roku, v daňových rájích sídlilo 11 750 českých firem. Trend je dynamicky rostoucí a „rovná“ daň tedy neměla žádný pozitivní dopad, jak se o ní tvrdilo. Nejatraktivnější ráje jsou Nizozemí, Kypr a Lucembursko – což samozřejmě ztěžuje společný postup v rámci EU). Vynechávám zde nelegální obchody se zbraněmi, drogami apod., které samozřejmě také slouží k propírání špinavých peněz.
V českém prostředí se ovšem málo diskutuje o specifické formě korupce: tzv. dobývání renty. Dobývání renty můžeme definovat jako neproduktivní vynakládání zdrojů za účelem získání ekonomické výhody prostřednictvím rozhodnutí státu.
Pro dobývání renty jsou typické skupiny, které nejsou ochotné respektovat stávající pravidla hry a roli státu jako neutrálního soudce. Vykonávají tedy na stát tlak (který může mít jistě různou podobu), aby pravidla změnil v jejich prospěch. Nejsilnější skupiny pak získávají tzv. rentu, což rozkládá demokratický proces a také morálně celou společnost.
V globálním měřítku má dnes dobývání renty velmi sofistikovanou podobu. Týká se totiž „neutrálních doporučení“ organizací jako je OECD, MMF či Světová banka. Je ovšem si třeba uvědomit, že tito poradci jsou zájmově intenzivně spjati s finančními skupinami. Pro představitele MMF je už roky typické kolečko: MMF – americké ministerstvo financí – Goldman Sachs. Takto je třeba chápat řadu rad, např. k privatizaci penzijních systémů – což byl vynález Světové banky, který vehementně prosazovala v 90. letech (a často spolu s MMF přímo vynucovala jako podmínku pro poskytnutí záchranného úvěru), než se jí do cesty postavil odvážně J. Stiglitz a paradigma soukromých penzijních fondů napadl.
Podobně můžeme vnímat i tzv. žebříčky konkurenceschopnosti, které dávají doporučení týkající se obvykle zapojení do závodu ke dnu (flexibilita trhu práce, daňový dumping a pobídky pro nadnárodní firmy atd.). Dobývání renty může být podpořeno různými oceněními (tj. tím, že daná osoba, např. ministr financí dobře slouží určité klientele). Zde je také na místě znovu zmínit ratingové agentury, které se jako velmi koncentrovaný oligopol nacházejí ve střetu zájmů i v situacích morálního hazardu, aniž by se prozatím potýkaly se silnější globální regulací. Zaštítění se mezinárodní organizaci pak působí jako „nezávislá“ rada univerzálně dobré politiky, za kterou se – omylně – nehledá zájem určitých skupin. Otázka Cui bono? je tedy plně na místě. Globální systém: dobrá „neutrální“ rada – aplikace té jediné správné hospodářské politiky – „ocenění“ finančními trhy a ratingovými agenturami (v případě neplnění pak trest) funguje velmi efektivně. Pokud má navíc oporu v konformní akademické sféře, je nastaven systém, který koncentruje politickou a ekonomickou moc v rukou několika málo subjektů a ještě se zdáním, že se jedná o „přirozený“ tržní proces. Nelze ovšem opomenout lidský faktor. Tento propracovaný systém má samozřejmě i další charakteristiky, týkající se osob na špici hierarchie. Až na řídké výjimky se jedná o osoby se sociopatickými rysy. Sociopatie (bezohlednost vůči ostatním, potěšení z ponižování jiných lidí, pohrdání jimi) se v takovémto systému stává konkurenční výhodou, se kterou jsou spojeny mocenské pozice. To potvrzuje i průzkum provedený finskou univerzitou (Turku School of Economics). Vědci zde dospěli k závěru, že nadnárodní firmy vykazují jednoznačné rysy psychopatického chování. Konkrétně to byly: nezájem o pocity ostatních lidí, neschopnost udržovat mezilidské vztahy, nezájem o bezpečnost ostatních lidí, nečestnost a lhaní pro vlastní prospěch, neschopnost pociťovat vinu (!), neschopnost dodržovat zákony a společenské normy. Zdroj: Klvačová, E., Mráček, K., Malý, J., Dostálová, I.: Dobývání renty: teorie a praxe, Professional Publishing, 2006.
Co s tím? - abych také nabídla nějaká řešení. Jednou z možností je prosazení a uvedení v praxi (zase s tím občanským tlakem a organizovaností) tzv. demokratické přípravy podkladů, které je spojeno se skandinávskými zeměmi či Kanadou. Jedná se o proces spojený s otevřeností, s možností zapojit se a tím i velkou transparentností. Podílím se na tom, aby se tento proces rozšířil také v České republice. Další zajímavou možností jsou např. participativní rozpočty, které dávají občanům (také pomocí systému Open Data) možnost podílet se na určení části výdajů rozpočtu svého města, obce, či kraje. Na úrovni alespoň EU je potřeba nastavit společné standardy a zastavit závod ke dnu. Navíc je potřeba zabrzdit privatizaci veřejných služeb a obnovit důležitost obecního, komunitního či družstevního vlastnictví. Zájemcům o problematiku lze doporučit následující literaturu: Klvačová, E., Malý, J., Mráček, K., Dostálová, I.: Dobývání renty prostřednictvím reforem veřejných financí, Professional Publishing, 2007. Klvačová, E., Malý, J., Mráček, K., Dostálová, I., Chlumský, J.: Státní pomoc, nebo dobývání renty?, Professional Publishing, 2005. Autorka navíc podotýká, že měla to štěstí, že ji jeden z autorů výše uvedených knih, doc. Chlumský, učil na VŠE.

Komentář

Ivan Štampach napsal v Deníku Referendum v polovině roku 2012...hranice trpělivosti českého obyvatelstva bylo už dosaženo. Lidem začíná docházet, že si z nich držitelé ekonomické a v jejich službách politické moci dělají legraci. Probouzí v nich ne-li smysl pro čest, pak aspoň elementární pud sebezáchovy. Už je toho moc i pro pokorného čecháčka. Bohužel nově nabyté poznání se projevuje spíše v emocích. Speciální služby a vláda asi poskytují zprávy o náladách obyvatelstva. Kontrola a sledování řádných občanů jdou podle všech indicií do krajnosti. Ale vládě to nestačí. Neumí si představit život normální mladé rodiny, dlouhodobě nemocného nebo penzisty. Když si občan individuálně postěžuje na neúnosný rozdíl mezi příjmy vrcholných politiků (které jsou přibližně na úrovni platů sekretářek v bankách), ministr Kalousek odpověděl drzostí, která se mezi jednoduššími lidmi řeší pěstmi. Řekl mu, že se lépe učil.
A v diskusi k tomu článku se objevilo: ... Neumožní volbami český lid, masivně zpracovávaný a manipulovaný polopravdami, lžemi a státní svévolí přechod od násilí, i když zatím spíš symbolického, k nastolení „vlády pevné ruky“?
Demokratické volby i v systému parlamentní demokracie „po česku“ mohou poskytnout občanovi, kterému je úspěšně vtloukáno do hlavy, že jediné, co si může dovolit, je jít k volbám, příležitost k nastolení vlády silné ruky. Pomalé postupné rušení i té „demokracie po česku“, ve kterou se podařilo současným vládcům poměrně mladý politický systém parlamentní demokracie naší republiky přeměnit, se pak velmi urychlí. Postupem času pak prostřednictvím oligarchie a zástupců extrémní pravice může zmizet úplně..( Štěpánka Šprynarová)... Říkáte to, jako kdyby levicové síly, levicové politické strany a občanská hnutí nebyly součástí českého lidu. Jasně, že český lid, nikoli poprvé, doplatí na svůj nezájem o politiku. A my všichni s ním (kromě těch, co už jsou za vodou). Jenže co s tím máme proboha dělat?(Eva Hájková) ... je třeba to stále opakovat těm, o kterých víme, že k volbám nechodí - pár jich také znám (Petr Hlávka)

Především je třeba konečně otevřeně, pravdivě a nedvojsmyslně pojmenovat současný režim a který je demokratický pouze formálně. Ve skutečnosti tu není demokracie, ale oligarchie která tady tiše uskutečnila mocenský převrat. Moc se potichu přesunula z legálních struktur do soukromých rukou spřízněných rodin a korporací (hoši, co spolu mluví - viz Švihlíková), kterým se podařilo mafiánizovat celou společnost a kteří jsou na veřejnosti zcela neviditelní. V tomto systému platí pravidla, o kterých se nemluví, ale které zná každý. Důležitým kritériem je cena. Oligarchie si kupuje politiky jako loutkové vyjednávače s veřejností, slouží jí zkorumpované soudy a státní zastupitelství, média fungují jako kartely, ve kterých si mocenské elity kupují zpravodajský prostor. Zpravodajství není odrazem aktuální situace, ale vlivu konkrétní skupiny, proto mediální řetězce nereflektují realitu, ale spoluvytvářejí ji. Je to začarovaný kruh, ale mimořádně efektivní.
Parlament je pak arénou a otevřeným nárazníkem lačnosti a mocichtivostí majetných a nenávistí lidu. Tedy divadlem, které má vyvažovat moc (vládu) a emancipační energii občanů, přičemž moc musíme chápat šířeji než ve významu moci politické. Tomu se už může říkat oligarchická forma vlády. Větší část poslanců či senátorů v ní není víc než bílými koni, užitečnými idioty. Princip demokratických brzd a protivah je narušen. Oligarchie v pozadí je natolik jistá svou mocí, že si troufá manipulovat i justičními, mediálními nebo měnovými oporami a korektivy státní moci. Jen se o tom nepatří mluvit nahlas, demokratická maska nesmí být sejmuta, aby se zachoval status quo. Odklon od demokratických mechanizmů si přitom jednotlivé zájmové skupiny zdůvodňují různě – potřebou boje proti terorizmu, potřebou ekonomického růstu a efektivností, potřebou řešení krize... Jak je vůbec možné, že ve formálně demokratickém zřízení je tak málo demokratů, a to i mezi vrstvami obyvatel, které měla demokracie původně chránit?

Problémem je řešení takové situace, protože všechny demokratické nástroje včetně voleb mohou být účinné pouze v demokratickém prostředí.

To známe z minulého režimu, kdy jednotná kandidátka organizací sdružených v Národní frontě neměla alternativu. Proto volby neměly smysl. Nebylo z čeho volit.
Jestliže moc oligarchické společnosti spočívá ve (v podstatě) zločinecké síti vztahů a tudíž mimo demokratických struktur, je na bíledni, že takovou společnost neodstraní demokratické volby.
Tady vidím jako důležitý odkaz Milana Valacha – Dokončeme revoluci!
Žádejme od společnosti, která používá demokratické mimikry, další a další demokratické nástroje. Nepodléhejme svůdné představě silné ruky - to už dějiny dobře znají (např. Napoleon, Hitler) a je známo, že tam východisko není.
Chtějme opak! Více demokracie. Chtějme vyšší a zároveň účinnější kontrolu těch, kteří nám z demokratického pověření vládnou. Chtějme rovnost příležitostí, jednotnou startovní čáru!
Chtějme právo na iniciativu, právo na obecné referendum a právo odvolat každého zastupitele během jeho funkčního období, přičemž pro celostátní vypsání referenda musí stačit vůle 1% - 1,5% občanů bez dalších podmínek.
Chtějme bezpodmínečný základní příjem, aby se uvolnil přetlak na trhu práce a zaměstnavatel si tak přestal hrát na otrokáře.
Nástroje jsou dávno známé. Nestačí ale nevěřit politikům, médiím, vládě, zaměstnavatelům, odborům – tedy nikomu. Nástroje musíme vyžadovat. Vzpomeňte si na Chartu 77. To nebyl v první linii protikomunistický dokument. Byla to výzva k dodržování závazků, které si na sebe, za demokracii převlečený totalitární stát vzal.
Tehdy šlo o dodržování podmínek Helsinské smlouvy, dnes jde o realizaci demokratických nástrojů předpokládaných už ústavou.
Jenom tak se podaří zúčtovat s vládnoucí mafií.

Po ovoci poznáte je...

Cožpak Tomáš Halík neví, co je “bolševik”? Václav Hořejší si bere na paškál Halíkovu mediální manipulaci, ale článek,respektive jeho obsah je ještě mnohem horší a manipulatívnější. Jeho výpad proti levici si nelze vysvětlit jinak než rezignací na principy sociální spravedlnosti a hodnoty mezilidské solidarity a to přesto, že to pan Halík maskuje osobními důvody. Ač bezvěrec, snažil jsem se podívat na pana Halíka jako nositele křesťanské lásky k bližnímu. V intencích Michaela Moora jsem se pokusil spekulovat, jak by se zachoval na jeho místě Ježíš. A protože pan Halík je především sociolog, pokusil jsem se o jeho srovnání s jiným sociologem, panem Kellerem. Došel jsem k názoru že tituly páně Halíka neodrážejí jeho nitro...

Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.
Miloš Zeman v kauze „Putna“ kapituloval. Co prezident touto akcí sledoval?
O tom se můžeme jen dohadovat. Na rozdíl od Klause, kterého jsme měli snadno „přečteného“, Zeman se často chová nevypočitatelně. Nemohu se zbavit podezření, že hlavní příčinou této inkonzistence je zhoubný dlouhodobý vliv alkoholu na jeho osobnost, myšlení a jednání. Řadu let jsem pracoval jako terapeut alkoholiků a vím, že i u velmi odolných a fyzicky statných jedinců si tento démon jednou vyžádá svou daň v podobě ztráty sebekontroly a pak stále častějšího výskytu nejen fyzických, ale i intelektuálních „vrávorání“. Pak to jde rychle.
Míníte tedy, že Zeman podobně jako Klaus nebude státnickým prezidentem?
Zeman by snad také mohl ještě jít do sebe, přestat s pitím, vyvázat se ze šloufovského a proruského podsvětí a zkusit se orientovat na „kulturní levici“ a slušnou sociální demokracii západního typu, která zde zoufale chybí poté, co se ČSSD zřetelně vydala cestou bolševizace a populismu a pomalu splývá s KSČM. (Stranu, která navrhovala Jandáka na ministra kultury, už opravdu nikdo seriózní nemůže brát vážně.) Ale obávám se, že na takový obrat Miloš Zeman už nemá. Je bohužel asi pravděpodobnější, že nejspíš zanevře na akademický svět podobně, jako na něj zanevřel Klaus a ještě více se opře o svět Jiřinky Bohdalové a hospody v Novém Veselí, svět, který ho vynesl do prezidentského křesla. Klaus měl zpočátku kolem sebe ještě chytré a vzdělané lidi, ale v důsledku jeho arogance mu nakonec zbyly žalostné figurky typu Hájka a Jakla. Okolo Zemana už ale teď žádné chytré a vzdělané lidi s morální autoritou nevidím, to je smutné a nebezpečné. Čím by si je mohl získat? Marná věc, ať to zní jakkoliv, ani těch „dolních deset milionů“ mu nebude nic platných, nebude-li mít kolem sebe 20 lidí, jejichž IQ bude průměr těch deseti milionů velmi výrazně převyšovat a kteří budou mít i vysoké morální kvality. Zeman podobně jako Klaus bude společnost rozdělovat, stejně jako předchůdce bude aktivně zasahovat a ovlivňovat politickou scénu. Snad s výjimkou chilského pera a amnestie však na sebe Klaus v zahraničí upozorňoval především ideologicky a názorově, nikoli tak, aby si zahraniční média utahovala z našeho prezidenta kvůli „chřipkovému“ potácení se během důležité ceremonie. Ano, to je moc smutné. Já si ještě pamatuji časy, kdy nám celý svět našeho prezidenta – Havla – záviděl. V lidech je pořád touha být hrdý na svou hlavu státu, dokonce mít toho člověka rád. Možná, že je lepší, když občané státníka kritizují, nebo když ho dokonce mnozí nenávidí, než když se mu všichni smějí. V „kauze Putna“ a v předchozí „korunovační scénce“ Zeman skutečně společnost do značné míry sjednotil – ale asi trochu jinak, než jak to sliboval a jak si to asi přál. Zanevře ještě víc na ty, kteří mu netleskají, nebo si z toho ještě dokáže vzít nějaké poučení?
Komentář.
Zaráží mě suverenita soudů pana Halíka: "Nemohu se zbavit podezření, že hlavní příčinou této inkonzistence je zhoubný dlouhodobý vliv alkoholu na jeho osobnost, myšlení a jednání." Má snad p. Halík nějaké zprávy od osobního lékaře Miloše Zemana? Nebo jde jenom o jeho dojem, že je chování Miloše Zemana ovliněno závislostí na alkoholu? A kde potom bere oprávnění se takto vyjadřovat. Nejde o nemístnou aroganci, která křesťanskému knězi příliš nesluší? Kde bere pan Halík jistotu v tom, že nám prezidenta Havla záviděl celý svět? Leda, že by se pojem svět smrsknul na země na západ od nás. Urážka Jiřiny Bohdalové svědčí spíše o malosti pana Halíka. Halík vystudoval za minulého režimu tak zvaně "za dělnické peníze" a teď se intelektuálně předvádí na drobné herečce, která toho dokázala dost a nejsem přesvědčen, že by ji pan Halík v přínosu pro společnost předčil. Kdyby nic jiného, tak přinášela lidem dobrou náladu. A na režim také narazila svou účastí ve filmu Ucho, za který měla dva roky stopku. Pan Halík, který měl cestičku ke kariéře umetenou se zřetelným opovržením říká Bohdalová a hospoda v Novém Veselí. A to se staví za ikonu křesťanské lásky k bližnímu. Snad bych dodal, že Zemana kritizuje způsobem, který Zemanovi má za zlé. Bzum, bzum - to mi nejde na rozum

O nezbytnosti vlastní hlavy

Když jsem chodil do měšťanské školy (ještě před Nejedlého reformou) a učili jsme se o anglické průmyslové revoluci, o sociálních bouřích, tak mě zaujaly rozbíječi strojů. Životní úroveň dělnictva v XIX. století byla špatná. Nízká mzda postačovala sotva na přežití, pracovní doba byla velmi dlouhá – deset, či dokonce dvanáct hodin a ke každodenním starostem patřila obava z propuštění.
Dlouhá pracovní doba zřejmě dělníky devatenáctého století tolik netrápila. Příčinou bouří bývaly mzdy, ale především propouštění. Devatenácté století bylo stoletím pokroku a vynálezů a častou příčinou hromadného vyhazovu byly stroje, které dokázaly zastat práci mnoha rukou. Recept vypadal jednoduše: do rukou se vzaly kladiva a s mašinou, která brala lidem práci, si to dělníci rychle vyřídily.
Slovy lidové písně: ...mířil na lišku, trefil Maryšku

Někdy kolem roku 1962 jsem absolvoval v Hornickém domě v Sokolově kurz pro lektory společenského tance. Lektory toho kurzu byly samé proslulé osobnosti. Jan Pavlík, Josef Trubač, prof. František Bonuš a další. Nikdy nezapomenu jak Josef Trubač, který nás učil "standardy," opěvoval kulturu první republiky, tanec jako vyjádření hudby disciplinovaným pohybem, promenádu a duchaplnou rozmluvu jako součást tance, prostě atributy společenského tance éry, která nenávratně odešla. Pan Trubač se zdráhal tomu uvěřit. Propagoval řízenou taneční zábavu a učil nás, jakým způsobem dokáže např. taneční kroužek ovlivnit prostou "dupárnu" a zkulturnit tak prostředí. Tady mi ta slova lidové písně připadají neuctivá. Ale z myšlenek p. Trubače zbylo jenom show na vrcholech společenské sezony jako je např. ples v Opeře. Ten má ovšem k lidové zábavě hodně daleko.

Oba příklady, byť tak rozdílné, spojuje chybná prognóza věcí budoucích. V prvním příkladu zákaz dětské práce, ustanovení osmihodinové pracovní doby a další sociální opatření snížila nabídku práce, vzrostla její cena a tím ustanovila novou rovnováhu na trhu práce.
V druhém příkladu se vyjádření hudby pohybem oprostilo jednak od hudby , protože dnes již není zcela zřetelné co je ještě hudba a co už pouhý rytmus a za druhé od jakékoliv společenské disciplíny (street dance).

Ne vždy je prognózování dalšího vývoje (píšu vývoje - vylučuji retardaci) tak snadné a zřetelné.
V roce 2006 odmítla Indie švýcarské farmaceutické firmě Novartis patentovat lék Gleevec (také Glivec) se zdůvodněním, že nově uváděný lék je nepodstatným způsobem modifikovaný lék starší, kterému se blíží konec patentové ochrany. Novartis se nedal odradit a odvolal se k nejvyššímu soudu. 2. dubna 2013 nejvyšší soud Indické republiky v Díllí rozsudek potvrdil. Když Indie stoupila do světové obchodní organizace (WTO), musela přistoupit na pravidla WTO. Mezi ně patří patentová ochrana léků po dobu minimálně 20 let. Protože tím dochází k faktickému dvacetiletému monopolu, umožňuje to vyšroubovat ceny do nehorázných výšin. Příkladem je například předmětný lék. V zemích, kde se Novartisu podařilo Gleevec patentovat, se lék prodává za 2600 dolarů na měsíc a pacienta. Indická generická verze léku přitom stojí méně než 200 dolarů na měsíc a pacienta. A přitom je indický výrobce v zisku.
Velké firmy argumentují potřebou financovat vývoj nových léků, ale detailní studie Marcie Angellové v časopise New England Journal of Medicine ukazuje, že farmaceutické firmy ve skutečnosti do vývoje investují pouhých 14% svých výdajů, zbytek tvoří náklady na marketing a zisky. Navíc se často vyvíjejí léky prakticky identické s těmi, které již existují, ale patent vlastní někdo jiný. Podle americké GAO trh s léčivy ve skutečnosti stagnuje a inovace jsou nečetné. Do vývoje antimalarik, která by mohla zachránit miliony lidí, se prakticky neinvestuje, protože oběti jsou většinou chudé a nekouká z toho žádný zisk.
Podle evropské komisařky pro hospodářskou soutěž Neelie Kroesové Evropané dnes kvůli nespravedlivému patentovému systému za léky platí až o 40% více než by museli. Avšak farmaceutické firmy v minulé dekádě jen v USA utratily za lobbing přes 3 miliardy dolarů, takže politici se starají o ochranu jejich zájmů.

V indických ulicích se setkáte s transparenty: "Evropo, ruce pryč od našich léků!"
Evropské firmy totiž jednají stejně. Zatímco se Indie a EU projednaly detaily plánované Dohody o volném obchodu (FTA), téměř dva tisíce HIV pozitivních pacientů proti dohodě protestovalo na ulicích indické metropole. Spolu s humanitární zdravotnickou organizací Lékaři bez hranic varují před škodlivými částmi dohody, které by měly závažné následky na dostupnost levných léků pro nemocné v rozvojových zemích. „Viděli jsme umřít už příliš mnoho lidí jen proto, že jejich léky byly příliš drahé,” říká Dr. Unni Karunakara, prezident Lékařů bez hranic . „Nemůžeme dopustit, aby tato obchodní dohoda zlikvidovala Indii coby lékárnu třetího světa.” Indie produkuje kvalitní generická léčiva, na kterých závisí vlády, agentury OSN, Lékaři bez hranic a další organizace poskytující zdravotní péči lidem v rozvojových zemích.
Díky indické konkurenci klesla cena antiretrovirových léčiv (ARV) používaných proti viru HIV z 10 000 dolarů na osobu a rok v roce 2000 až na 150 dolarů na osobu a rok v současnosti. Léčba HIV se tak mohla masivně rozšířit po celém světě. Více než 80 procent léků proti HIV v rozvojových zemích pochází z Indie.
„O našem životě a smrti by se nemělo rozhodovat na obchodních jednáních,” říká Mundrika Gahlot ze sdružení HIV pozitivních v Dillí. „Dnes zde stojíme s jasným poselstvím pro Indii a EU – neprodávejte naše životy.”
Angličtí dělníci v průmyslové revoluci rozbíjeli stroje, nemocní z miliardového státu protestují proti farmaceutickým společnostem a EU.

Dalším příkladem je výzva k petici z odkazu
Zastavme patentování pěstování zeleniny společnosti Monsanto v Evropě!
Je to neuvěřitelné, ale Monsanto a spol. jsou zase tady. Tyto biotechnické společnosti hladové po zisku si našly způsob, jak exkluzivně „vlastnit“něco, co nám svobodně patří - naši potravu! Pokoušejí se patentovat si naši každodenní zeleninu a ovoce, jako okurky, brokolici a melouny, a nutit pěstitele, aby jim platili, a žalovat je u soudu, pokud nebudou. My je můžeme zastavit, aby skupovaly Matku Zemi. Společnosti jako Monsanto našly skuliny v evropském právu a my jim potřebujeme uzavřít cestu, než bude nastolen nebezpečný globální precedens. A k tomu potřebujeme klíčové země jako Německo, Francii a Nizozemí - kde již narůstá opozice - abychom vyzvali k hlasování a zastavení plánů Monsanta. Protestní komunita Avaaz již dříve dosáhla posunů u vlád, a můžeme to dokázat zase. Mnoho zemědělců a politiků je již proti tomu - pouze potřebujeme přimět lidi u moci, aby tlačily na Monsanto, aby dalo ruce pryč od naší potravy. Podepište hned, a sdílejte se všemi, abyste pomohli podpořit historicky největší výzvu na obranu potravin. Vládám Německa, Francie a Nizozemí, a všem státům Evropské patentní konvence:
„Jako občané, kterých se to týká, vás naléhavě žádáme, abyste zahájili nápravu evropského patentního práva, tím, že vyzvete Správní radu Evropské organizace pro patenty, aby vyplnila mezery, které umožňují korporacím patentovat si druhy rostlin a konvenční metody chovu. Je třeba efektních opatření a zákazů, aby spotřebitelé, zemědělci a chovatelé byli ochráněni před tím, aby korporace převzaly kontrolu nad naším potravním řetězcem.“
Výzva je doplněna odkazy na články, že GMO kukuřice je vysoce toxická a podobně.Tady se zastavím, protože se tu odehrál zajímavý jev. Americký osivářský podnik Monsanto je majitelem celé řady patentů na geneticky modifikované plodiny a proto protiMonsanští aktivisté obrátili svoje rozhořčení i proti GMO jako snadnějšímu cíli. To je také důvod, proč se např. Evropané brání genetickým modifikacím. Přetrvává zde nevědomost a strach jako důsledek propagandy Greenpeace. Tato organizace má obzvlášť účinné metody, protože se obrací na masu lidí, používá jednoduchá, všem srozumitelná hesla a ta neustále opakuje. I když jsou to nepravdy nebo polopravdy, jejich stálým opakováním dosáhli byrokratických bariér. Evropská veřejnost a politici žádají „předběžnou opatrnost“. Vědecké informace a vysvětlování složitých genových technologií průměrnému Evropanovi má jen malou šanci na úspěch pro složité vysvětlování proti jednoduchým a úderným heslům Greenpace. A co z toho vyplývá pro rozvoj GMO a uplatnění GM potravin v Evropě? Biotechnologické firmy už přestává bavit investovat do překonávání umělých překážek a obracejí svoji pozornost do zemí, kde jsou ke GMO nejenom vstřícní, ale samy významně investují do tohoto oboru.
Možná je dobré připomenout příběh zlaté rýže. Nejprve - proč rýže? Rýže má nejvyšší výnosy na jednotku plochy a současně je plodinou, která umožňuje přežití i v malém množství - proslulá miska rýže. Země východní Asie, v níž žije největší počet lidí jenom díky rýži. Ta má ale jednu nevýhodu. Prakticky neobsahuje beta karoten (prekurzor vitamínu A, z něhož si tělo vitamín umí udělat).
Nejprve trochu obecněji. Pro většinu Číňanů je profesor Čang symbolem genetiky. Tak trochu jako je pro nás personifikací nauky o dědičnosti pan profesor Václav Pačes. Čang se významně podílel na kompletním přečetní genomu rýže – plodiny, jež tvoří základ čínského zemědělství. Čang je také průkopníkem tvorby geneticky modifikované rýže. A právě to mu nemohou odpůrci zapomenout. Pro ně je Čang „veřejným nepřítelem číslo jedna“. Vypískaná přednáška na Zemědělské univerzitě v Pekingu to jasně dokumentovala. Čína je zemí velkých možností, propastných kontrastů a hlubokých kontroverzí. Vláda investovala na přelomu 20. a 21. století do rozvoje biotechnologií včetně tvorby geneticky modifikovaných plodin částku odpovídající čtyřem miliardám dolarů. Do té doby byl v zemi pěstován jen importovaný geneticky modifikovaný bavlník. Ten vzdoruje díky genu vypůjčenému od bakterie nebezpečnému škůdci makadlovce bavlníkové. Dnes má Čína celou řadu vlastních geneticky modifikovaných rostlin. Například topoly odolné vůči hmyzím škůdcům, jež lze vysazovat v suchých oblastech. Číňané z nich vysázeli zelenou hráz, jež má vzdorovat postupu pouště Gobi. Čang řídil práci na tvorbě geneticky modifikované rýže, která vzdoruje housenkám motýlů. Dvě z těchto odrůd prošly patnáctiletým testováním bezpečnosti. Čang garantuje, že jsou pro zvířata i člověka stejně neškodné, jako obyčejná rýže. Také testy sledující dopad pěstování geneticky modifikované rýže na ekosystémy rýžovišť a okolní krajiny dopadly dobře. Přesto se proti geneticky modifikované rýži a Čangovi vzedmula v Číně vlna odporu. Kromě čínské pobočky Greenpeace se v ní silně angažuje poněkud naivní občanské sdružení označované na Západě jako Utopia. Právě oni měli na svědomí nepříjemnosti provázející Čangovu přednášku v Pekingu. Razantní akce Utopie zaskočily vědce i čínskou vládu.
Čang připomíná, že pěstování tradiční rýže, za kterou tak vehementně bojuje Utopia, se dnes neobejde bez velkých dávek pesticidů. „Je tohle snad bezpečné?“ ptá se a připojuje staré čínské přísloví. „Ze dvou možný přínosů si vyber ten větší. Ze dvou možných škod si vyber tu menší.“ Čang je přesvědčený, že stará moudrost dovede Číňany k pěstování geneticky modifikované rýže, která má vyšší výnosy a méně škodí lidem i životnímu prostředí. Současný čínský poprask kolem geneticky modifikované rýže evokuje vzpomínky na šlechtění jiné geneticky modifikované linie této plodiny.

Ve sklenících z neprůstřelného skla ji šlechtil švýcarský biolog Ingo Potrykus. Bezpečnostní skleník si vynutily akce odpůrců genetických modifikací, kteří Potrykusovy skleníky z obyčejného skla vždycky rozbili kamením. Také Potrykus se na přednáškách potýkal s nevybíravými protesty. Byl na něj doslova uspořádán hon. Stal se pro aktivisty „veřejným nepřítelem číslo jedna“ a jako s takovým s ním zacházeli. A čím se švýcarský biolog provinil?
Získal přenosem genů tzv. zlatou rýži, která syntetizuje beta-karoten v obilkách. Na karoten chudá rýže se tak mění na potravinu, která je s to zajistit dostatečné zásobování lidského organismu vitaminem A. K pokrytí denní potřeby vitaminu A stačí sníst 200 gramů vařené zlaté rýže. Jen v Indii trpí nedostatkem vitaminu A 35 milionů lidí. Podíl dětí s nedostatečným přísunem vitamínu A je v této zemi nejvyšší na světě.
Avitaminóza A vyvolává u dětí často těžké poškození zraku a slepotu. Ta ohrožuje každé 40. indické dítě. Nedostatek beta-karotenu ve výživě dopadá těžce i na těhotné ženy a kojící matky. V Indii má poškozen zrak v důsledku avitaminózy A 12 % matek a v 19 indických státech je podíl těhotných žen s poškozeným zrakem vyšší než 5 %. Potrykus vyšlechtěním zlaté rýže jen napravil neblahé důsledky honby celých generací pěstitelů rýže za oslnivě bílými zrny. Použil k tomu metod genového inženýrství a ekologičtí aktivisté proto brání zavedení této rýže do praxe. Pro odpůrce geneticky modifikovaných plodin je zlatá rýže těžce nestravitelným soustem z mnoha důvodů. Nelze proti ní vznášet obvyklé argumenty, jako že plodinu vyvinuly nadnárodní koncerny, aby na ní vydělaly. Rýže byla vyšlechtěna na univerzitách v Německu a Švýcarsku. Není to plodina určená farmářům v ekonomicky vyspělých zemích. Naopak, zlatá rýže je šitá na míru obyvatelům třetího světa. Pro producenty osiva nejde o nijak výhodný byznys. Zemědělci s ročním obratem do 10 000 dolarů mají garantováno osivo zlaté rýže za stejnou cenu jako osivo obyčejné rýže. Přední světové biotechnologické firmy se vzdaly licenčních poplatků za patenty, které byly při tvorbě zlaté rýže použity. Neobstojí ani obavy z hypotetických zdravotních rizik spojených s konzumací zlaté rýže. Naopak, lidé, kteří ji budou jíst, mají vyšší šanci, že zůstanou zdraví a neonemocní. Počet zachráněných lidských životů by se každoročně počítal na desetitisíce. V Indii by zavedení zlaté rýže snížilo v oblastech pěstování rýže výskyt avitaminózy A o 60 %.
Čínští odpůrci geneticky modifikované rýže argumentují kromě jiného tím, že rýže je schvalována k pěstování příliš překotně a že nebylo dost času k veřejné diskuzi. To v situaci, kdy byla rýže testována 15 let a s jejím schválením pro pěstování na poli se nepočítá v nejbližších 10 letech. Je čtvrt století testů málo? A jde skutečně o to, aby lidé měli příležitost si celou věc prodiskutovat?

Ingo Potrykus na základě zkušeností z bojů o zlatou rýži napsal: „Desetiletí v první linii diskuzí s těmi, kdo se obávají geneticky modifikovaných plodin, mě utvrdilo v tom, že je jen malá naděje na ovlivnění veřejného mínění racionálními argumenty, když proti nim stojí negativní emoce.“ O to obdivuhodnější je postoj štvaného profesora Čanga, který říká: „Mé srdce je klidné, protože mám před sebou velký cíl. Chci vytvořit zelenou super rýži. Bude mít vysoký výnos, nebude potřebovat tolik ochranných postřiků a hnojiv, bude vzdorovat suchu, bude nabitá živinami a bude mít skvělou chuť.“ A tak nezbývá než doufat, že utopické jsou vize sdružení Utopia a nikoli plány profesora Čanga.

V minulém roce se ozvala Filipínská vláda a dala najevo, že chce vyřešit problém, který se jmenuje půl milionů slepých dětí ročně. Ochránce přírody a bojovníky proti geneticky modifikovaným potravinám by měly tyhle děti strašit ve snech. Jejich argumenty jsou iracionální, tmářské, zaostalé. My tomu nerozumíme, my to neschvalujeme. V odmítání zlaté rýže a geneticky upravených potravin vůbec (i přes extenzivní testy, prokázanou nezávadnost a evidentní zdravotní benefity) je také obsažen xenofobní strach z neznáma – nevíme co to udělá, jestli to náhodou nemůže být nebezpečné, tak to raději ani nebudeme zkoušet. A toto jsou ty sofistikovanější argumenty – hardcore anti-GM ultras by nejraději zatrhli už samotný výzkum. Mířil na lišku, střelil Maryšku, Maryška leží na bříšku (Za Maryšku si dosaďme nejméně 6 milionů dětí)

Fanatičtí obhájci "pravd," o kterých není třeba přemýšlet, nadělají vždy nejvíce škod. Pamatujete na film "Kdo seje vítr"? Byl více znám jako "opičí proces." Tam politik, senátor, a fanaticky věřící, ve filmu nazvaný Matthew Harrison Brady přesvědčí obyvatele městečka Hillsboro (ve skutečnosti Dayton), že středoškolský profesor Bertram Cates (ve skutečnosti John Thomas Scopes) jim chce svým vyučováním evoluční hypotézy brát víru.

Ve skutečnosti o víru vůbec nešlo, ale pouze o nemyslící fanatismus. Bible, se kterou se tam šermovalo celý film, je úžasná kniha, ke které je nutno přistupovat s úctou a pokorou, nejenom jako ke každé památce např. Chammurapiho zákoník či Chvalozpěv krále Echnatona na slunce, ale jako k památce, která ještě po tisíciletích má co říct. Přesto je to ale literární dílo a je omylem, pokládá-li ji někdo za dílo vědecké.
S GM plodinami je to podobné. Podléhají mnohaletému nejpřísnějšímu testování, jsou (v Evropě) označovány a přitom baštíme strojně oddělené odpadky slepené tepelně a chemicky modifikovaným škrobem, aby ta "potravina" měla vzhled a neztratila vodu(!) - aniž bychom byli jakkoliv varováni.

Fanatiky nepřesvědčí nic. Probíhá nátlak, aby se značily potraviny z masa dobytka, krmeného krmivy, která obsahují GM soju. Jelikož dvě třetiny této komodity na světových trzích jsou transgenní a tento podíl v budoucnu nepochybně stoupne, nelze přejít na GMO-free sóju. Nařízení o takovém značení by nešlo kontrolovat a stálo by na udavačství a pomluvách, protože neexistuje žádná metoda jak odlišit maso zvířat krmených GMO od těch krmených nonGMO. Nesmyslnost kampaně ukazuje i skutečnost, že transgenní sója se do potravin a krmiv používá deset let, spotřebovalo se jí (včetně Evropě) k tomu okolo 750 milionů tun (!) aniž je doložen jeden případ zdravotních problémů z důvodů přenesených genů. Vzhledem k tlaku, který organizace Greenpeace u nás vykonává na obchod, zejména velké řetězce, je nebezpečí, že na nich bude vynucovat – podobně jako tomu bylo a je v případě transgenních plodin - , aby prodávaly pouze produkty těch zvířat, která zaručeně nejsou krmena transgenními plodinami. Tím jim poskytnou vhodnou záminku odmítat české výrobky. Záminku, proti které není obrana, protože případnou pomluvu, že tyto výrobky „na talíř servírují GMO“ nelze žádnou metodou vyvrátit.

A co to vlastně GMO je? Geneticky modifikovaný organismus je organismus, jehož genetický materiál byl úmyslně změněn. Ke změně mohlo dojít:

• ozařováním ionizačním zdrojem nebo působením chemických tzv. mutagenů
• cíleným zásahem prostřednictvím bakterií nebo virů jako nosičů změn
• cíleným zásahem prostřednictvím genetického inženýrství

Ze záhadných důvodů se první způsob neoznačuje za GMO. Zajímavý postoj k tomu zaujal komentátor Jewish Journal, který píše: “...komu vadí geneticky modifikované plodiny v potravě, neměl by jíst žádné plodiny, protože všechny kulturní plodiny jsou modifikované tisíciletou lidskou selekcí. Genetické modifikace jsou pouze jemným nástrojem pro pokračování tisícileté činnosti.“ K tomu dodává náš Zbyněk Matyáš: "Odpor proti GMO je jednou z diletantsky nesmyslných tezí politických "ochránců" přírody. Jediná možná ochrana společnosti před takovým diletantismem je popularizace vědeckých poznatků a objevů. Bohužel taková osvěta však jde proti zájmům jak zelených, tak té části výrobců, kteří ze zelené ideologie profitují. V Rakousku prý dobře šly na odbyt přístroje, které po připojení do zásuvky propouštěly pouze "ekologicky čistou" elektřinu, tedy ne tu z atomových elektráren." V prohlášení zveřejněném v prosinci 2010 se čtyřicet mezinárodně známých vědců postavilo proti nadbytečné, vědecky nepodložené regulaci geneticky modifikovaných organismů. Celou akci zorganizoval už dříve zmíněný Ingo Potrykus, bývalý profesor curyšské ETH a nyní jeden z osmdesáti členů Papežské akademie věd, která svou podporu GMO vyjádřila již před deseti lety. Mezi podepsaný najdeme i jména sedmi vědeckých poradců Vatikánu. Ve svém prohlášení zdůrazňují význam geneticky modifikovaných rostlin pro zajištění výživy lidstva a snížení spotřeby pesticidů a herbicidů. Tedy i Vatikán už uznal GMO

Kde je tedy to proslulé jádro pudla? Jak to zařídit, abychom míříc na lišku skolili skutečně ji? Moje domněnka je, že pravým viníkem je patentové právo. Že patentové právo se přežilo, protože neplní své základní poslání. Individualizace tvůčího počinu- je přežitek minulého a předminulého století. Jenom velmi vzácně stojí za objevem výlučná práce jedince. Výlučnost práv plynoucích z patentu umožňuje jeho držiteli významně snížit riziko, že prostředky investované do výzkumu a vývoje se mu nevrátí, jelikož ostatní subjekty na trhu jeho vynález napodobí a jeho hodnota poklesne. Výlučnost tedy podněcuje vytváření nových vynálezů a jejich uplatnění v hospodářství. Tenhle argument by měl smysl, kdyby monopol měl nějaký malý a slabý tržní subjekt. Smyslem patentů totiž neměla být maximalizace zisku, ale vytvoření prostoru, aby se vynálezci mohli věnovat dalším inovacím. Když se však podíváte na držitele patentů, jsou jimi nadnárodní a velké firmy. To ve svých důsledcích jde proti inovacím. Co platilo v XIX. století a bylo užitečným nástrojem, to se změnilo ve svoji parodii. Jediným smyslem držení patentových práv velkými firmami je maximalizovat zisk. To je ovšem zneužití práva. Vždyť cílem práva je spravedlnost a nikoliv maximalizace bohatství. I když jsem pečlivě prohlížel závěrečný účet firmy Novartis za rok 2012, náklady na vývoj nových léků a na studie zkoušek léků ve zkušebním stádiu jsem nenašel. Zato jsem se dočetl, že náklady na marketing činily 26,6 % čistého zisku (12811 milionů dolarů). Spolehneme-li se na studii Marcie Angellové v časopise New England Journal of Medicine ukazující, že farmaceutické firmy ve skutečnosti do vývoje investují pouhých 14% svých výdajů, je jásné, že patentové právo zklamalo a nechceme-li mu "věnovat" další tisíce lidských životů, je na čase tuto privatizaci lidských myšlenek zásadně přepracovat. Jsem přesvědčen, že vývoj by byl rychlejší, přímější, kdyby se lidské myšlenky neprivatizovali a odkazuji na podobnou problematiku jak ji viděl Aaron Swartz

Laco Grössling napsal článek, který se setkal s poměrně velkým ohlasem. Nejzávažnější námitky vznesl Vít Raiser a souhlas s jeho námitkami byl rovněž silný. Proto jsem si dovolil, podstatné části jejich příspěvků postavit proti sobě a vyznačit logické fauly.
Proč to dělám? Inu vadí mi výlevy anonymů typu: "Ten ožrala..."
Ze všech politiků dnešní scény je totiž Miloš Zeman nejosobitější. Jenom stručně některé detaily. Vyrůstal pod kuratelou přísné matky učitelky. Už jako dítě hodně četl a aby nebyl rušen, chodil si číst na hřbitov. Svými vrstevníky byl hodnocen jako neobyčejně chytrý samotář. Byl zřejmě už od dětství provokatér, protože na střední škole napsal vyžádaný referát na téma Karel Čapek, že nejhodnotnější částí jeho tvorby byly Hovory s TGM. Tady musím trochu odbočit. Obvykle se tato příhoda komentuje tak, že o Masarykovi bylo zakázáno hovořit a to není pravda. Bylo jakýmsi bontonem stranických kruhů o Masarykovi nemluvit, ale zakázaný opravdu nebyl. Kdo vidě Starce na chmelu, kde hlavní hrdina má v knihovně Marxe, Masaryka...tak to musí potvrdit. Je ale pravdou, že byly (a jsou) malé dušičky, které nedoporučení berou jako zákaz a slyšené slovo je nutí k udavačství. A tak tomu nejspíše bylo i u Miloše Zemana, kterého učitelka za tuto blbost nechtěla pustit k maturitě ač byl premiant. Pedagogická rada nakonec svolení k maturitě dala, ale s podmínkou, že nebude doporučen ke studiu na VŠ. Tak Miloš šel do zaměstnání a po dvou letech začal při zaměstnání studovat VŠE obor národohospodářské plánování. Po dalším roce přešel na denní studium a v roce 1969 promoval s červeným diplomem a zároveň až do roku 1970 na VŠE přednášel. Svědectví všech jeho souputníků zní unisono, že šlo o mimořádně inteligentního, ale také přezíravého studenta. Jeho schopnost provokovat "blby všedního dne" způsobila, že ještě třikrát ztratil zaměstnání. O jeho osobních kvalitách se pravděpodobně nedá diskutovat. Něco jiného je politický názor, který má u Zemana silně pragmatické rysy. To lze jistě kritizovat, ale soudím, že v situaci, kdy tíživě pociťujeme deficit demokracie a vláda ztratila jakoukoliv schopnost smysluplně vládnout, je pragmatismus - neplést si s autokracií - docela slušným východiskem.

K tomu Laco Grössling podotýká:
Mám něco výhrad k zdůvodnění Vámi nalezeným faulům v textu.
1. Vámi identifikovaný faul č. 1 Nechám stranou, zda lze nebo nelze kohokoliv z prezidentů srovnávat s TGM. Samotný fakt, že TGM podle Vás „ vybojoval stát na mezinárodním kolbišti“, nevidím jako hlavní přínos TGM. Ostatně armádní generál Ludvík Svoboda bojoval za stát ve válce také a to dokonce osobně v první linii. Dr. Edvard Beneše zase na poli diplomatickém za II. SV, oba za časů, kdy šlo o bytí a nebytí národa. Na rozdíl od časů TGM, kdy národ fyzicky ohrožen nebyl.
2. Vámi identfikovaný faul č. 2 vychází z nepochopení mého textu. Napsal jsem, že MZ není vzdělanec, nikoliv, že je nevzdělanec. Napsal jsem, že je sečtělý. Vnímáte rozdíl mezi významem slov, - není vzdělanec a - je nevzdělanec ? proč si myslím, že MZ není vzdělanec ? Pod pojmem vzdělanec si představuji člověka, který nejen podstoupil vzdělávací proces ( Vámi zmiňovaný červený diplom ), ale se získanými vědomostmi dále pracoval a rozšiřoval je pokud možno vlastní, když ne vědeckou, tak alespoň publikační činností ve stálém potýkání především s oponenty z akademické obce. A co je hlavní, své názory v disputacích obhájil. Navíc by měl pravý vzdělanec disponovat kvalitami morálními.
Tímto procesem si prošel částečně VK, nikoliv ale MZ. Nicméně, muž činu nemusí být vzdělanec a přesto může pro stát vykonat více než mnohý vzdělanec.
Ve faulu č.3 jsme si pouze nerozuměli a na faulu č.4. jsme se shodli

Závěr: Stačilo by se podívat na oba příspěvky, když odstraníme zjevné chyby (fauly proti logice), co z nich zbude. Kdyby diskutující tento rozbor dělali dříve než pustí svůj příspěvek do světa, bylo by praděpodobně více dorozumění a diskuse by se změnila na to, k čemu má sloužit. K tříbení názorů a hledání konsensu. Leo K

Media Zemana nešetří

K dnešku (21. 5. 2013) byl Miloš Zeman 74 dnů ve funkci prezidenta, ale za tu krátkou dobu stačil vyvolat davovou hysterii už několikrát. Jednou to byli diplomaté, po druhé to bylo vyjádření k sudetským němcům v Rakousku, a naposled zaváhal nad morální hodnotou vysokoškolského pedagoga Martina Putny.
Je to zvláštní. V celonárodní hysterii, která provázela jeho zvolení prezidentem se našel jediný novinář, který se Miloše Zemana zeptal na jeho představy ve všech konkrétních bodech prezidentských práv. A hleďme! On se chová přesně tak, jak to před volbou slíbil. To že by mělo být neštěstím?
Spor s Karlem Schwarzenbergem o diplomaty má legrační pozadí. Karel Schwarzenberg nebyl schopen vytvořit žádnou ucelenou koncepci zahraniční politiky, pokud za ní ovšem nepovažujeme zcela bezkoncepční rušení zahraničních ambasád. Nejenže k tomuto kroku neexistuje žádná nákladová analýza, ale výběr zrušených ambasád dává tušit, že byly zohledněny zájmy nějaké úplně jiné země než České republiky. Byly ignorovány ekonomické zájmy ČR v Africe a Latinské Americe. Ekonomická diplomacie pod jeho vedením neexistuje, protože dodnes nebyl vyřešen kompetenční spor mezi MPO a MZV. Spor mezi ministerstvy zahraničí a průmyslu a obchodu, jehož posledním výstupem je vzájemná kritika exportní politiky, má kořeny na počátku roku 2011, kdy Ministerstvo zahraničních věcí zrušilo obchodně-ekonomické úseky na některých českých zastupitelských úřadech a vysloužilo si tím ostrou kritiku ze strany Hospodářské komory, Svazu průmyslu a dopravy a dalších institucí spjatých s českým vývozem. Zejména s příchodem Karla Schwarzenberga na MZV totiž v české zahraniční politice výrazně posílil důraz na lidskoprávní faktor zahraniční politiky. Diplomacie, která sází na tibetskou otázku a automatickou podporu jakékoli opozici vůči autoritativní vládě, může někdy sklízet uznání v diplomatickém zákulisí, ale stěží lze očekávat výraznější obchodní úspěchy na trzích některých asijských nebo jihoamerických zemí, pokud bude současně z Prahy na adresu těchto států zaznívat ostrá kritika a odsudky tamějších vnitropolitických poměrů. Současný ministr průmyslu má jasné poselství: lidská práva jsou důležitá, ale obchod se řídí jinými zákonitostmi, než je podoba politického systému v té které zemi. Je potřeba hledat rozumný kompromis.

Ministerstvo zahraničí tehdy argumentovalo úspornými důvody a obvinění z podvazování proexportních snah rozptylovalo tvrzením, že snížení počtu „obchoďáků" neznamená omezení podpory exportu, protože ekonomickou agendu automaticky přebírají kariérní diplomaté.
Miloš Zeman se k tomu v odkazovaném dokumentu vyjadřuje: "Myslím si, že v tomto případě je potřeba respektovat návrh vlády, který ovšem předkládá ministr zahraničí. Ale protože v tomto případě má prezident poslední slovo, tak bych vycházel z toho, že velvyslanec – protože jsme malá země – má hájit především ekonomické zájmy ČR. Když je kariérní diplomat, který o ekonomice ví h...o, tak tam nemá být, kdyby ho ministr zahraničí navrhoval desetkrát. Takže jako prezident bych trval na to, aby jako velvyslanci šli na ambasády ekonomičtí experti, kteří detailně a dobře znají problematiku daného regionu.
To řekl 4.1. před svou volbou a jak řekl, tak udělal. Je zvláštní, že tomu nečinně přihlíží vláda, respektive premiér. Jaké zájmy tedy vláda hájí?
Se Zemanovou návštěvou Rakouska zase vytvořil mediální bublinu tisk. Nejprve tedy co řekl Petr Nečas v Maximilianeu:
Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Jsme si přitom vědomi zásadního přínosu německy mluvících obyvatel českých zemí pro hospodářský a kulturní rozvoj tohoto prostoru v celé jeho historii. Je ale nadevší pochybnost jasné, že se nemůžeme vrátit do doby před 80 lety. Musíme si přiznat, že můžeme napravit jen velmi málo z toho, co špatného se v dějinách stalo. Hledání společné interpretace dějin poskytne morální satisfakci, předválečné majetkové poměry však není možné obnovit.
Zeman o dva měsíce později: Prezident Miloš Zeman při středečním setkání s předsedkyní dolní komory rakouského parlamentu Barbarou Prammerovou znovu odsoudil excesy při poválečném odsunu sudetských Němců z Československa, uvedla Národní rada v tiskovém prohlášení. V následné názorové výměně se šéfem jejich rakouského vysídleneckého sdružení Gerhardem Zeihselem pak podle agentury APA Zeman odmítl, že by takzvané Benešovy dekrety představovaly riziko pro rakouské investory v Česku.
Podle rakouského parlamentního prohlášení Zeman zdůraznil, že zákonná nařízení vydávaná československým prezidentem Edvardem Benešem jsou platnými českými ústavními zákony, což je podle něj nutné respektovat. Vyjádřil lítost nad excesy, které provázelo poválečné vysídlování německé menšiny z Československa, poznamenal však, že tímto tématem by se měli zabývat především historici.
Pro politiky je důležitější dívat se do budoucna, minulost už nelze změnit, konstatoval podle prohlášení Zeman. Takzvaný divoký odsun sudetských Němců, při němž krátce po skončení druhé světové války zahynuly tisíce lidí, Zeman odsoudil už v minulosti. Naposledy v rozhovoru pro APA ho označil za nelidský.
Ve stejném interview také obhajoval svůj dřívější výrok, že vysídlení příslušníků třímilionové německé menšiny bylo pro ně vzhledem k jejich kolaboraci s nacisty mírnějším trestem než trest smrti. Za to ho v úterý kritizoval předseda rakouského sudetoněmeckého landsmanšaftu Zeihsel. Sudetoněmecký předák v rámci veřejné debaty s českým prezidentem ve Vídni podle APA prohlásil, že Benešovy dekrety "zakotvily znárodnění majetku německy mluvících osob, a tím i Rakušanů, bez náhrady". Zeptal se Zemana, zda tato "právně riziková situace" umožňuje investice rakouských podnikatelů v Česku, "aniž by je bolelo břicho"."Ukažte mi jedinou firmu v minulých 20 nebo 25 letech, která byla ve jménu Benešových dekretů zkonfiskována. Pokud budete moci jmenovat alespoň jedinou, dám vám zcela zapravdu," odpověděl podle APA Zeman.
Zdá se mi, že stanoviska obou představitelů jsou blízká a bývalí sudetští Němci nepředstavují žádný státní útvar, pro který by bylo třeba názory synchronizovat.
K případu Putna jsem zkopíroval na webu člověka jehož ostrého úsudku si jinak vážím, následující slova.
...Nechápu, co je likvidačně nepřístojného na skutečnosti, že se konala Prague Pride, že se jí Putna aktivně účastnil a to s plakátem, kde se otevřeně ke své sexuální orientaci přiznává a zdraví homofoba a podivnou existenci Bátoru… Martin C. Putna je všechno jiné jen ne někdo, kdo by reprezentoval můj hodnotový svět. Nesouhlasím s ním zřejmě vůbec v ničem. Nejsem ani obdivovatelem ani podporovatelem provokujících akcí typu Prague Pride ani příznivcem ostentativní homosexuality. Ale vyznávám právo každého žít jak se mu líbí, pokud tak činí v rámci zákonů a tedy nejen žít sexuálně tak, jak je nastaven a líbí se mu, ale také využívat například práva shromažďovacího. Takže nevidím nic, co by mělo Martina C. Putnu jakkoli lidsky a osobnostně diskvalifikovat z profesůry! Ohledně Prague Pride. A už vůbec se s ním nemohu shodnout na politických preferencích a praktickém postoji k politice. Prostě svět M.C. Putny není mým světem. Nicméně on má na ten svůj nárok. Stejně jako já, občan, na svůj vlastní.! Svoboda je nedělitelná. Ale vrcholem pro mne je, že Zeman má odvahu být arbitrem dobrých mravů. On, který si zakládá na tom, kolik lidí urazil a dělí je na ty, které už urazit stihl a na ty , které teprve urazit hodlá...

Vyjádření je mnohem delší, ale nemá pro tenhle účel žádnou další přidanou hodnotu. Dokonce se mi zdá, že je typické pro ty , které strhnul mediální proud. Profesor je v ČR vědecký titul vysokoškolského pedagoga, nejvyšší vědeckopedagogická hodnost. Jako bývalý pedagog si stále připomínám výchovnou úlohu osobního příkladu. Nechci-li soudit, ale vytvořit si svůj názor, musím vědět více. Dnes, s internetem v zádech to není takový problém.
Putna spolu se svými přáteli organizoval na Hradčanském náměstí protest proti prezidentu Václavu Klausovi a vyzýval jej k odstoupení z funkce.
Když vstoupil do přenosového vozu Českého rozhlasu, moderátor se nejprve Putny zeptal, kolik lidí na jejich happening dorazilo. „Já bych chtěl říct něco úplně jiného,“ odpálkoval Putna jeho dotaz, načež k překvapení všech spustil: „Tady nět Putna, tady Vladimír Vladimírovič Putin.“ Následně přešel do češtiny, ale podržel si ruský akcent, aby nevypadl z role. V závěru chtěl pracovník rozhlasu dát Putnovi ještě jednu šanci projevit se normálně, a proto se jej dotázal, zda už vystoupil ze své role Vladimíra Putina. Odpověď opět zazněla s přehnaným ruským přízvukem: „My jsme mu přinesli narcis,“ zvolal do éteru Putna, než byl definitivně utnut. Když v závěru vstupu moderátor objasňoval, že Putna se možnosti prezentovat v rozhlase své názory dobrovolně vzdal, ozval se za ním český jazyk s ruským akcentem ještě jednou. „Ať žije Klaus,“ vykřikl dvakrát Putna, načež se moderátor raději rychle odhlásil.
Putna na začátku tisíciletí působil rovněž v České televizi, kde uváděl pořad Síto, ve kterém byly vždy v sobotu před půlnocí kritiky rozebírány umělecké novinky. Do dílu, kde byl rozebírán tehdy nový muzikál Excalibur, si přizval též autora libreta Karla Steigerwalda. Toho však následně přímo ve vysílání nechal ze studia vyhodit. Steigerwald se tehdy několik minut handrkoval s trojlístkem kritiků, načež vyjádřil pochybnost, jestli vůbec má smysl, aby se této debaty nadále účastnil, protože hosté mu evidentně chtějí jen nadávat. „Možná jste si mě neměli vůbec zvát, proč tu vlastně jsem,“ zeptal se libretista. „Tak jděte,“ ozvalo se obratem. Autor se tedy sebral a opustil své místo u stolu. „Pan Steigerwald odešel, my však zůstáváme,“ komentoval Putna nevídanou událost a následně si neodpustil poznámku, že Steigerwald neodešel, ale stále vše poslouchá opřený o dveře studia.
Konec ukázek.

Na nutnost změny váhy titulu poukázal nedávno i Cyril Höschl - vyjímám z jeho rozhovoru pro Českou pozici: "Akademickým pracovníkům jde o to, aby měli dostatek studentů a neztenčenou státní podporu, protože financování stále ještě z velké části závisí na počtu studentů. Stát zase hájí svůj zájem pokud možno ušetřit a pokud možno limitovat neřízené bobtnání akademické sféry a přiblížit akademickou nabídku společenské poptávce. Obě strany se vzhledem k celkovému společenskému neklidu domnívají, že teď je čas lámání chleba... Souhlasím s Rudolfem Haňkou, trpíme obrovskou inflací profesorů. Mezi školami jsou brutální rozdíly v kritériích a v habilitačních a jmenovacích řízeních. Nechci se nikoho dotknout, ale je diametrální rozdíl mezi tím, jestli získáte profesuru na Karlově nebo Masarykově univerzitě, a jestli si ji jdete udělat lacino do blízkého zahraničí. Jsou případy lidí, kteří by neodhabilitovali nejenom na Karlově univerzitě, ale ani v Olomouci, a jedou do Trnavy. Když pak ten titul váží úplně stejně, je to nespravedlivé. A protože tito profesoři potom mají stejnou možnost ovlivňovat dění na své fakultě, vnášejí tím do akademické obce pocity nespravedlnosti.“

Mezitím se ozval i premiér Petr Nečas, že každý má právo se chovat pitomě... Snad ano. Ale má potom dostat tu nejvyšší vědeckopedagogickou hodnost? Miloš Zeman už před volbou řekl, že morální integrita je podmínkou nezbytnou. Chápu, že v dnešní době, která vedena citátem klasika, že morálka není ekonomickou kategorií, člověk, který zvedá tuto zanedbanou a pošlapanou kartu vyvolal zděšení.
Co si to vůbec dovoluje?

Když nepřijde dveřmi…

jistě to zkusí oknem. Zapomněl jsem podstatné jméno? Přece PhDr. Petr Kolář; po kariéře velvyslance ve Švédsku, Irsku, USA a Rusku aspiroval v roce 2013 na post ministra zahraničí. Protože nebyla „správná“ politická konstelace, tak si nějakou dobu pohrával s myšlenkou kandidatury na prezidenta republiky. Po delší rozvaze však raději podpořil kandidaturu známého sběratele titulů, prof. Ing. Jiřího Drahoše, DrSc., dr. h. c. mult. Nebyla to tak úplně ztracená práce, prof. Drahoš nakonec zakotvil v Senátu.

A proč říkám, že Petr Kolář zkusí návrat na politickou scénu oknem? Objevil se v seznamu poradního týmu další celebrity – generála ve výslužbě Petra Pavla. Bývalý socialistický rozvědčík a následně předseda vojenského výboru NATO se totiž rozhodl diskutovat s občany na téma koronavirus.(sic!) „Jako země, jako národ jsme si s koronavirovou krizí zatím poradili velmi dobře. Naším cílem není pouze kritizovat a poukazovat na viníky, ale aby naše reakce na krizi příští byla lepší než současná,“ uvedl Petr Pavel. Když může o koronaviru mluvit obyčejný plukovník v záloze MUDr. Roman Prymula, CSc., Ph.D., tak co by nemohl generál.

„S takto průřezovou iniciativou nepřišel nikdo jiný. Nechci z toho vytloukat žádný kapitál,“ odvětil Pavel na otázku, zda jeho republikové turné ke koronaviru lze chápat jako začátek kampaně před příští volbou prezidenta.

S takovouto výmluvou ale také nepřišel nikdo jiný; za ní by se musel hlasitě stydět i obyčejný desátník. Když jsem na Apríla 2016 v článku, jehož název Běda státu, který potřebuje „hrdiny“ parafrázuje známý citát Bertolda Brechta, citoval Stanislava A. Hoška

Pro záchranu lidstva je naprosto bezpodmínečně nutné provést několik zásadních opatření a především ve všelidském vědomí začít prosazovat nový étos. Onen étos by měl pro začátek jen několik zásad. Každý příslušník profesionální armády by měl být považován za potenciálního vraha, čili osobu rizikovou, se kterou je proto zapotřebí s tímto vědomím zacházet. Jinými slovy, měl by každý být pod přísným dozorem zpravodajských a jiných služeb. Příslušníci armády od majora výše by měli být společností považováni za potenciální válečné zločince a i k nim by měla mít veřejnost určitý vztah. Při nejmenším jako kdysi ke katům…

tak jsem měl na mysli vyjádření gen. Pavla o atomových zbraních:

28. 5. 2015 se v elektronických médiích objevila zpráva, že generál Petr Pavel, odchovanec to také ČSLA , bývalý náčelník Generálního štábu České armády, dnes, na Západě přeškolený a přecvičený, funkcionář NATO, prohlásil údajně na konferenci, jež se konala v Praze, že Aliance, které je český stát členem, by ve válce s Ruskem použila jaderné zbraně v případě, jak on říká, že by musela čelit agresi Ruska vůči baltickým zemím. Své vyjádření upřesnil tak, že by se jednalo o taktické jaderné zbraně.

Bohužel v záhlaví odkazovaného webu Res militaris je upozornění: Vážení uživatelé, 16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny. Děkujeme vám za společně strávené roky!

S tím ovšem zmizí i mainstreamu nepohodlná zmínka pamětníka. Generál Pavel se celou dobu své nové kariéry (nezapomeňte, že přísahal Československé socialistické republice) ukázal jako poslušný žák, který oddrmolí předepsaný text bez vlastní kritického přístupu.

Během americké invaze do Iráku v březnu 2003 Pavel, který působil jako styčný důstojník na americkém velitelství v Kataru, varoval, že Irák by mohl použít proti invazním jednotkám zbraně hromadného ničení. Jak by ne, když Americký prezident George Bush a sedm dalších vysokých činitelů jeho administrativy učinili v prvních dvou letech po útocích z 11. září 2001 celkem 935 lživých prohlášení o Iráku. „Vyčerpávající šetření záznamů ukazuje, že tato tvrzení byla součástí řízené kampaně, která efektivně zpracovala mínění veřejnosti a zavedla národ do války na základě záměrně nepravdivých informací,“ píše se ve studii. Později bylo prokázáno, že irácký program zbraní hromadného ničení nebyl v době invaze aktivní a že spojení Bagdádu s organizací Usámy bin Ládina neexistovalo. Ale Petr Pavel věděl co se sluší. A loajální chování umí mainstream ocenit – viz proslulý novinář Respektu Ondřej Kundra a jeho oslavný článek Pavel v srdci nepřítele.

Daniele Drtinové v roce 2016 tvrdí, že Rusko je nebezpečnější než Islámský stát. Také podpořil tureckou invazi do Afrínu v Sýrii, která začala v lednu 2018 a byla namířena proti syrským Kurdům, které Turecko označuje za teroristy. Pavel prohlásil, že Turecko má právo na sebeobranu, viz reportáž ČT.

Jeho připravenost bojovat proti Rusku v Pobaltí taktickými atomovými zbraněmi jsem už zmínil. Je „radost“ vidět sympatického šedesátníka s tak omezeným myšlením. Z mého pohledu nemá šanci, nevěřím totiž, že fešácký knírek, ostře sestříhaná bradka a vojensky krátké vlasy zbaví veřejnost úsudku.Vím – a všiml si toho už starořímský epigramatik M.V.Martialis (…protože tvůj chtíč byl z jejich účesů a vousků celý pryč…), že existuje množina, která sází na vzhled. Inu sňatkoví podvodníci bývají také sympatičtí…ale ty konce!

Petr Pavel zradil jednou, ale to jsme už zažili u Emanuela Moravce, ten byl také přesvědčen, že po zradě slouží správné straně. Ale nenechme si Petrem Pavlem zkazit den.

Článek neměl být o něm, ale o jiném Petrovi, o absolventovi filosofické fakulty Karlovy univerzity v studijních oborech knihovnictví a národopis (1986), Petru Kolářovi. Po odchodu z velvyslanectví v Moskvě s jednoroční mezihrou pro PPF spolupracuje s americkou advokátní kanceláří Squire Patton Boggs a nepřekvapivě také s Jandovým think tankem Evropské hodnoty. Zkoumáme-li velkou část postojů mainstreamu (který často přisuzujeme Sorosovi), tak zjistíme s překvapením, že je Kolář aktivně zastává také.

Pamatujete vládně aktivistické vystoupení „tabákového“ Tomáše Klvani? Kolář označil české odpůrce stavby amerického protiraketového radaru v Brdech za „užitečné idioty“, kteří podlehli dezinformační kampani Ruska.

Jenom krátce, protože rychle zapomínáme: Američané – údajně už za vlády Stanislava Grosse (což jeho pokračovatel Jiří Paroubek odmítal) – diskutovali s Českou vládou o možnosti postavit v Brdech přehledový radar. 3. dubna 2008 se česká vláda na summitu NATO v Bukurešti i bez podpory většiny parlamentu dohodla s Američany na výstavbě radaru v Brdech. Smlouvu, která měla být původně podepsána již v květnu téhož roku, schválila koalice 21. 5. 2008 na výjezdním zasedání v Teplicích, nakonec ji 8. července 2008 stvrdili svými podpisy tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a jeho americká kolegyně Condoleezza Riceová.

Důvody pro výstavbu radaru v Česku a raket v Polsku byly proklamovány jako: ochrana bezpečnostních zájmů USA a jejích spojenců v Evropě před společným nepřítelem, kterým má být Írán nebo KLDR, ač ani jeden z těchto států neměl potřebné technologie k výrobě balistických raket, které by ohrozily evropský kontinent. Radar však měl být pod správou USA a nikoliv NATO jejímž je ČR členem.

Kolářovi jeho diplomatický talent dovoloval ledacos i třeba „přiznat,“ že je ovlivňování mínění v jiných zemích běžné a proto se o něm zmiňuje relativně otevřeně – viz jeho rozhovor stanici Hlas Ruska, vyjímám:

…Obě strany chápou, že řeč jde o modernizaci nejenom ekonomiky, ale i o modernizaci Ruské federace v obecném měřítku, včetně komplexní institucionální struktury, soudnictví, občanské společnosti ap. To je pro nás důležité, uvedl Kolář. Modernizace ekonomiky bez těchto souvislostí je pro byznys, podnikání a investice málo…

To je na velvyslance České republiky docela opovážlivé tvrzení. Přeloženo do běžné češtiny …dokud tu nebudou liberálně demokratické instituce a nevládní neziskovky…nebude byznys! Pro připomenutí - rozhovor byl z roku 2010 za Dimitrije Medvěděva.

Ti „užiteční idioti“ nezaháleli, protože americká základna na českém území nebyla snadno skousnutelným soustem. Starostové Středočeského a Plzeňského kraje, více jak třiceti obcí, které by byly radarem nějak „dotčeny“ se v srpnu 2007 sjeli do Rožmitálu pod Třemšínem, aby jednali o společném postupu. Na návrh trokaveckého starosty Jana Neorala a starosty Příbrami Josefa Řiháka podepsalo 30 starostů zakládací listinu svazu obcí proti radaru.

Na pozvání Evropského parlamentu se 17. 2. 2009 třicet brdských starostů spolu se 130 občany Brd rozjelo na vlastní náklady třemi autobusy do Bruselu, k veřejnému slyšení v parlamentu. Za Ligu starostů vystoupil s projevem proti radaru starosta Jan Neoral. A tak iniciativa Topolánkovy vlády ztrácela na dechu až to odpískala sama americká strana.

A zpět k Petru Kolářovi. V roce 2017 podpořil vznik Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které má upozorňovat na dezinformace na webech či sociálních sítích. V roce 2019 obhajoval členství  Turecka v NATO, poté co se po turecké ofenzivě na severu Sýrie proti Kurdům začalo zpochybňovat jeho členství. A opět Petr Kolář Daniele Drtinové: Světová zdravotnická organizace šla Číně na ruku a fatálně selhala, její ředitel by měl vyslyšet výzvy k odchodu. Pokušení politiků využít pandemie ve svůj prospěch je velké (a co teď Petr Pavel?). Když začne společností cloumat strach, pozornost vůči omezením se oslabuje. Koronavirus je zatěžkávacím testem pro americké zdravotnictví i demokracii, ale USA to zvládnou.

Možná si čtenář říká, proč tenhle článek vyšel, vždyť je to prakticky současnost. Nebo jenom nedávná minulost. Napsal jsem ho proto, že pokládám za vhodné připomenout souvislosti. Ať si myslíme totiž o Petru Pavlovi a Petru Kolářovi cokoliv, Petr Pavel je jenom loutka. Vhodná do následujících her.